J. Sydney Jones

J. Sydney Jones

Vraždy v norimberských ulicích

ČÁST I.

8. LISTOPADU 1945

Norimberk, Německo

Lidské tělo obsahuje asi pět a půl litru krve. Z rány vytéká teplá, má přibližně 32 °C. A rudou barvu, i když to je vlastně tak trochu iluze. Ve skutečnosti je plazma, ta živá voda, podstatná složka krve, čirá jako hustá voda. Žádná barva, jen průzračnost.

Saša Orlov, desátník zásobovacího oddílu Sedmého armádního sboru Sovětské armády, měl krevní skupinu 0.

Saša byl mezi kamarády známý jako „Počtář“. Spočítal všechno. Byla to posedlost. Nedokázal si pomoct, vytrvale, neúnavně počítal schody, které zdolal, budovy, kolem nichž prošel, sklenice vody, jež vypil, ptáky, kteří mu přeletěli nad hlavou. Byl kvůli tomu terčem nevybíravých vtipů i objektem soucitu.

Díky své posedlosti byl vynikajícím šéfem zásobování. Dali jste mu místnost plnou pytlů pšenice a on hned věděl, kolik jich je; jejich počet pouze neodhadl, ale skutečně je spočítal. Náklaďák vepřových konzerv, sušených sardinek a kondenzovaného mléka? Žádný problém pro Sašu Orlova, Počtáře.

Poslední počítání Saši Orlova: Tři sta sedmdesát sedm. Počet kroků od tramvajové zastávky na roh poblíž nemocnice sv. Johannise. Patnáct. Počet ampulek penicilinu, které měl u sebe. Dvanáct, jedenáct, čtyřicet čtyři. Expirační doba zmíněného penicilinu – na ampulkách už ovšem uvedena nebyla. Dvacet pět tisíc čtyři sta třicet jeden. Počet amerických dolarů, které vydělal během uplynulých čtyř měsíců nezákonným prodejem zásob. Obchodoval pouze v kapitalistické měně.

Saša Orlov byl bohatý muž.

A teď umíral.

Vystavena vzduchu se krev začíná srážet. V drobných ranách se shromažďují malá oválná tělíska, krevní destičky, aby ucpala poraněné cévy. Na místech vážnějších zranění jsou krevní destičky v plné pohotovosti a činí řadu složitých kroků, aby nakonec změnily fibrinogen na fibrin. Tento nerozpustný protein zase vytváří jemnou, mikroskopickou síť vláken, která zachytí a znehybní krevní plazmu a červené krvinky. Krvácení ustane, krev se začíná srážet.

Sašova krev skupiny 0 pracovala dle očekávání, srážela se v kalužích mezi troskami budovy, kde kdysi bývala lékárna a ve třech poschodích nad ní byty. Z krve se v chladném listopadovém vzduchu kouřilo, vznášela se nad ní pára jako nad sporákem.

Problém byl, že se Orlovova krev srážela jen vně jeho těla. Řezná rána, která přeťala tepny v jeho krku, se nestáhla, nebyla ucpána pilnými krevními destičkami.

Krev se v noční tmě nezdála být červená; byl to odporný černý flek, který se odrážel od světlejších sutin. Smáčel přední stranu Orlovova teplého kabátu. Nad vyhrnutým límcem onoho kabátu zela rána od ucha k uchu, dostatečně hluboká, aby pronikla kůží, svalovinou, tepnami a tracheou, odhalila bílou chrupavku a nechala krev prýštit znepokojivou rychlostí.

Vrah pohlédl na tělo, zkoumaje pozorně, jak se krev, která prýštila jako vodotrysk, zpomaluje a mění se v pramínek kopírující samovolné reflexy nyní již mrtvého těla ruského vojáka.

Orlov vydal syčivý zvuk. Nevyšel z jeho úst; spíš to byl plyn, který unikl z břicha novým otvorem v průdušnici.

Vrah to všechno viděl a slyšel, netečný k okolnímu světu, netečný k dětskému pláči, který se ozýval ze sklepa vzdáleného sotva padesát metrů od této vražedné scény.

První z mnoha, pomyslel si a uvnitř ucítil teplo, proud příjemného tepla.

Vrah se sklonil a pečlivě umístil stránku vytrženou z románu do pravé ruky mrtvého muže. Byla tam podtržená slova – vzkaz, varování. Nebožtíkova ruka byla stále teplá, prsty ohebné, bříška prstů měkká na dotyk. V náhlém záblesku inspirace vzal vrah stránku z románu zpátky a na dolní okraj udělal značku zkrvaveným skalpelem. Potom papír vrátil do ruky mrtvého vojáka.

Zatímco se vrah krčil u těla, otřel ostří skalpelu o Rusův kabát, potom ho pečlivě zabalil do kusu rudého sametu, který si opatřil za tímto účelem, a uložil do kapsy pláště.

Vrah se znovu postavil, tentokrát byl ostražitý. Připraven zmizet ve tmě, než bude odhalen.

Navzdory nepříjemnému chladu zářila jeho tvář teplem nabuzeným smrtí, stavěla na odiv grimasu ironie a uspokojení.

„Tady stojí, že jste byl vězněn ve Flensburgu.“

Američan se odmlčel, očekával, že Beck odpoví. Becka jeho zájem nijak nenadchl. V duchu se zaobíral balíčkem s jídlem, který mu matka odpoledne přinesla do vězení. Celá prešpurská klobása, tři pomeranče (neuvěřitelné v této roční době!) s jen nepatrně zahnědlou kůrou, dvě Suchardovy čokoládové tyčinky s rozinkami, plechovka norských sardinek v oleji. Spadlo to z náklaďáku, řekla matka, když se zeptal na původ zboží.

Beck teď své otázky litoval; ne proto, že byla nezdvořilá, ale hloupá. Kde jinde by se ty věci daly sehnat než na černém trhu?

Nezdálo se, že by matka měla dost jídla sama pro sebe, a ona ho přinese svému pětačtyřicetiletému synovi, který se očividně zase dostal do problémů.

Ještě před dvěma lety byl Beck zvyklý dělat problémy jiným. Takový je život.

„Je to pravda?“ trval na svém Američan.

Beck na něj vrhl unavený pohled. Tak mladý, tak horlivý, tak nechutně zdravý. Všichni Američani vypadali, jako by vyrostli na vitamínové dietě. Přerostlí. Tenhle není tak velký jako ostatní, usoudil Beck, ale beztak vypadá odporně zdravě. Jako kdyby přišel z tenisových kurtů nebo z olympijského bazénu. Z Američanových tváří vyzařovalo teplo; jeho tělo se na židli energicky naklánělo dopředu, jako by se chystal na start maratonu. A ten obličej: něco tak nevinného bylo možné spatřit pouze na freskách gotického chrámu. Snad Masaccio? Ano, z kostela v Oltrarnu. Proboha, jak se ten kostel jmenuje? Copak jsem dočista zapomněl všechny ty malé radosti svého starého života?

„Flensburg. Tam byl tábor pro německé politické vězně, pokud se nepletu,“ řekl kapitán americké armády, listuje ve svých záznamech. Náhle vzhlédl od papírů na klíně a upřel na Becka pevný pohled. „Zdá se, že jste byl slušný policista. Chcete se odsud dostat, nebo ne?“

Možná nakonec není až takové neviňátko, usoudil Beck.

„A jak bych to měl udělat?“ zeptal se anglicky, což muže, který mu kladl otázky, evidentně překvapilo. Američan mluvil korektní školní němčinou. Beckova angličtina pocházela z časů, které trávil jako student v Londýně, nedlouho po první světové válce. Budovali tenkrát lepší svět, v němž se podporovaly kulturní výměny. Upřímně řečeno Beckova angličtina nebyla ani tak výsledkem výměny kultur, jako spíš tělních tekutin. Jmenovala se Lisa, sestřička v nemocnici Charing Cross. Hospody a mlha a malá garsonka, která voněla sexem a čajem. Takové to byly časy.

„Nejdřív ze všeho byste mi mohl sdělit, proč jste byl ve Flensburgu,“ řekl Američan.

Beck se zvedl z holé záchodové mísy, kde trůnil, když Američan přišel, natáhl si kalhoty, zatáhl za řetízek od zavěšeného rezervoáru a spláchl. Takže to bychom měli, pokud jde o tiché vyprázdnění střev, pomyslel si.

Usadil se na polním lůžku – jediném místě, které se v cele velké 2 x 2,5 m nabízelo. Seděl vzpřímeně, jak jen to bylo možné, ale samozřejmě níž než Američan, jenž zaujal strategickou pozici na osamělé tvrdé židli u dveří. Beckovi jemná psychologie výslechu nebyla cizí; na oplátku věnoval Američanovi svůj vlastní soustředěný pohled.

„Chtěl byste slyšet cenzurovanou, nebo necenzurovanou verzi?“

„Pravda bude stačit.“

Ironie. Beck netušil, že ten mladý důstojník je něčeho podobného schopen.

„Řekněme, že jsem se nepohodl s kolegy z gestapa, kdo je zodpovědný za vyšetřování kriminálních činů v Norimberku. Tento spor se vyostřil jedním zbytečným a pitomým nařízením. Odmítl jsem ho u kriminálky uvést do praxe, ergo byl jsem politický zločinec.

„Jakým nařízením?“

Beck zaváhal, oddechl si a pokrčil rameny. „Zastřelit na potkání každého Žida lapeného v této oblasti poté, co odjely poslední transporty do okupovaných území. Zdálo se to být nesmyslně kruté. Ti lidé by stejně byli posláni na smrt, kdyby je chytili. Proč se měla moje kriminálka podílet na jejich vraždě?“

Americký důstojník byl zticha, zíral na Becka těma nevinnýma, a přece ne zcela nevinnýma očima.

„Tohle asi není přesně to, co jste chtěl slyšet, co? To není ta čistá linka na písečku morálky.“

„Takže připouštíte, že jste věděl o táborech smrti?“

„Samozřejmě. Všichni v Německu to věděli. Tyhle zprávy nebyly v pravidelných Hitlerových relacích v rádiu, ale věděli jsme to. Kdo tvrdí něco jiného, tak… Předpokládám, že už v Německu nenajdete žádného nacistu. Emigrace musela od konce války prudce stoupnout.“

Na Američanově tváři se objevil nervózní úsměv.

„Podívejte,“ řekl Beck. „Myslím, že jste na špatné adrese. Nemám, co bych vám nabídl. Osobu, kterou bych mohl udat. Je za námi tucet let vzájemného udávání; máme z toho deprese. Z dětí, které udaly rodiče gestapu, protože na ně byli moc přísní. Ze závistivých sousedů, kteří práskli starou paní Meyerovou z druhého patra, protože sehnala kostku másla na černém trhu.“

Kapitán naslouchal, potom znovu zkřížil nohy. Odstranil neviditelné smítko. Okénko na dveřích za Američanovými zády se otevřelo, dovnitř nakouklo oko a potom se otvor rychle zavřel. Nenadálý závan vzduchu zavadil o kapitánův krk, až sebou trhl.

„Potřebují se ujistit, že jsme tu v pořádku,“ řekl Beck se silnou ironií v hlase. „Poté, co před čtrnácti dny spáchal Ley sebevraždu, se bezpečnostní opatření zpřísnila.“ Podal výklad o šéfovi nacistických odborů, který si omotal kolem krku ručník a oběsil se na trubce od záchodu. „Chtějí mít jistotu, že jim zbudou nějací nacisti, které by mohli postavit před soudní tribunál.“ Vrhl vrásčitý úsměv Američanovým směrem. „Pořád si myslím, že jste vyčenichal nesprávného psa. Já si práskače najímám; sám tuhle práci nedělám.“

„Nežádám vás o tento druh spolupráce, pane Becku. Jiní možná, ale ne já – but not me.“

But not I. Beckovi se chtělo kapitána opravit. Sám užíval britskou angličtinu; americká angličtina mu přišla dost zvláštní.

Američan chvíli tiše čekal a potom se znovu podíval do svých záznamů. Becka by zajímalo, jestli tam má nějaké jiné informace kromě pokynů ke svému úkolu a seznamu jmen. Něco ve způsobu, kterým ten Američan vedl rozhovor, Beckovi napovídalo, že možná i on je policista.

„Můžeme se vrátit k Flensburgu?“ zeptal se Američan. „Předpokládám, že vás osvobodily postupující armády.“

Beck se tiše zasmál. „Těžko. Dotyčná postupující armáda byla sovětská. Naši žalářníci zmizeli ještě před jejich příchodem. My vězni rovněž. Být lapen Ivanem není zrovna hezká perspektiva.“

„A tak jste zamířil zpátky sem. Do americké zóny.“

„Zpátky sem,“ zdůraznil Beck. „Domů.“

Beck nechtěl pokračovat tímto směrem – nechtěl vyprávět tomu Američanovi, jak dorazil domů, aby zjistil, že jeho domov byl vymazán z povrchu zemského podobně jako téměř celý střed Norimberka při bombových náletech spojeneckých sil v lednu a únoru 1945. Ulice, kde žil – zmizela. Obytný dům na Breite Gasse 23 – zmizel. Hromada sutin, kusů zčernalých cihel a omítky s pozůstatky rodinného majetku roztroušenými na všechny strany. Neměl ani sílu, aby hledal nějakou vzpomínku. Ohořelé pozůstatky z dvanácti bytů, které tu kdysi stály. Všechno zmizelo – spolu s manželkou Helgou, s níž prožil patnáct let, a s desetiletou dcerou Lisabette. Jestlipak se někdy jeho žena dozvěděla o té tajné zradě ukryté ve jménu jejich dítěte? Ne Elisabette, ale Lisabette, na památku jeho britské sestřičky.

Už žádná zrada – všechno je pryč.

„A octl jste se znovu ve vězení.“

„Zajímavý způsob, jak to vyjádřit,“ odpověděl Beck. Už opravdu potřeboval ulevit svým střevům. Po třídenní zácpě se zdálo, že se problém sám od sebe neodkladně a rázně vyřeší.

Američan znovu zkoumal své záznamy. „Stojí tady, že vrchní inspektor Reinhard Manhof odsoudil spolupráci kriminálky s gestapem a dal vás znovu zavřít. Je to tak?“

„Když to tam stojí, musí to být pravda.“

Beck ztratil trpělivost; střeva mu bránila předstírat něco jako Geduld.

„Kapitáne…?“

„Morgan,“ navrhl Američan.

„Dobře. Kapitáne Morgane, mohli bychom prosím přejít k věci? Nebudu rozebírat, co kdo komu řekl, pokud jde o toho idiota Manhofa. Stačí říct, že on je nyní vrchní inspektor, což je pozice, kterou jsem po osm let před ním zastával já. A já jsem, naštěstí pro něj, ve vězení. Nemám chuť donášet na bývalé pracovníky kriminálky ani poskytovat faktické důkazy, které by pomohly obvinit mé bývalé ,kolegy‘ z gestapa z jejich skutečných zločinů.“

„Tohle není o…“

Beck zvedl ruku, aby Američana zastavil.

„A pokud náš rozhovor nebyl veden za tímto účelem, pak měl zjistit můj názor na práci pro vaše zpravodajské služby. Nemusíte nic říkat. V podobných případech se vězeňské drby, jak známo, šíří velmi rychle. Válečné spojenectví se hroutí, že? Sověti jsou lepší přátelé v nouzi než v míru. A Amerika může využít odborných znalostí lidí, kteří bojují s komunismem na svých hranicích téměř třicet let. Něco na ten způsob. Není celá ta šaráda právě o tom?“

„To říkáte vy.“

„Po pravdě řečeno, nemám čas, abych vám něco říkal. Potřebuju se rychle vrátit na posvátné místo, kde jsem byl vyrušen při začátku vaší návštěvy. A jelikož v těchto ubytovacích prostorách je jen málo soukromí…“

„Počkám venku,“ navrhl kapitán Morgan.

„Není třeba,“ odvětil Beck. „Předtím jste říkal, že jsem mohl být slušný policista. To není špatné hodnocení. S důrazem na slově policista. Žádný špion. Žádný agent zpravodajské služby, nebo jak to eufemisticky nazvete. To není způsob, jak bych vám mohl být užitečný. Až budete mít zločin a budete chtít, abych vám pomohl s jeho vyšetřováním, tak se vraťte. Popovídáme si. Ale zrovna teď mám důležitější práci.“

Kapitán Nathan Morgan kráčel dlouhou chodbou justičního paláce křídlem pro svědky. Všude kolem slyšel rytmické ťukání vězeňské morseovky. Morgan znal mnoho druhů tohoto kódu, ale tenhle mu byl cizí. Každé vězení mělo svůj vlastní systém. Mohli mluvit o všem možném, od jeho návštěvy až po to, co bude zítra k snídani. Nebo to mohlo být něco důležitějšího, informace propašovaná zvenčí, předávaná dál. Pomocí lžíce ťukající do olověných trubek.

To klepání mu na chvíli připomnělo, jak po nocích během války chytal v Bernu zprávy. Otáčel knoflíkem krátkovlnného přijímače, projížděl evropským éterem, naslouchal kakofonii, která připomínala hlasy cvrčků, a lovil v ní tajné zakódované zprávy, jež putovaly z Paříže do Berlína, Moskvy a zpět. Rudá kapela, Černá kapela, špionážní buňky každé země, která byla ve válce, i neutrálních zemí. Bzukot telegrafních zpráv plnil Morganovy noci po celé měsíce.

Jeho vstup do světa špionáže.

Morgan myslel na bývalého vrchního inspektora Wernera Becka, zatímco se blížil ke kontrolní zóně křídla pro svědky. Něco na tomhle muži ho vyvádělo z míry. Ne jeho zevnějšek, ten byl zřejmý. Vysoký, šlachovitý chlapík, který nutně potřeboval pořádně najíst. Jeho nazrzlé vlasy zase nutně potřebovaly ostříhat. Byly to policajtské oči. Morgan vyrostl s pohledem do policajtských očí. A kromě toho je mnoho let viděl pokaždé, když se podíval do zrcadla. Věděl, co se děje za šedýma očima Wernera Becka.

Major Hannigan čekal u poslední brány.

„Našel jste to, co jste hledal?“ zeptal se příslušník MP, když odváděl Morgana z křídla svědků. V otázce zněla stejná nevraživost, jako když k němu předtím Morgan přišel s příkazem v ruce.

„Ne zcela,“ připustil Morgan.

„Do hajzlu, tihle chlápkové nehodlaj zvednout zadky, aby někomu pomohli. Polovina z nich by beztak měla sedět v tom druhém křídle.“

Hannigan měl na mysli křídlo obžalovaných, kde byl Göring a ostatní. Texas, usoudil Morgan. Nebo přímo Texarkana. Hannigan už byl z této oblasti nějakou dobu pryč, ale to jejich huhňání se ho drželo jako psí víno.

„Možná k tomu dojde,“ připustil Morgan.

„K čertu s tím, jak válka skončila,“ stěžoval si major Hannigan, když Morgan odcházel. „Opatrujeme bandu zatracenejch vrahounů jako mimina.“ Řekl to, jako by to byla Morganova vina.

Morgan věděl, k jakému druhu policistů patří: hrubián, který z vězně přiznání vymlátí. Zadní místnost, kus hadice, a tam ho zřeže tak, aby na obličeji nezůstaly žádné stopy. Pro muže, jako je Hannigan, žádné vědecké vyšetřovací metody neplatily. Představoval policejní systém v nejprimitivnější formě: Nezlob, nebo budeš litovat.

„Opatrování mimin,“ mumlal Hannigan znovu za Morganovými zády. Evidentně toto označení vztahoval i na jednání s Morganem.

K čertu i s tím, jak to skončilo pro mě, pomyslel si Morgan. Získávání spodiny nacistického státu, aby prováděla špionáž pro Ameriku. Ale nařídil to sám Donovan, byl to jeho poslední rozkaz, než Truman zavřel krám, pokud šlo o vojenskou zpravodajskou službu OSS. Nutné zlo, nazval to Donovan. Rusové udělali totéž, když pohltili celou zpravodajskou síť ve východní zóně Německa a získávali důstojníky s krví na rukou z řad SS, gestapa a tajné policie SD, pokud měli zajímavé záznamy nebo agenty v terénu.

Teď, přiřazen k vojenské zpravodajské službě MI, se Morgan v Norimberku účastnil náborové mise, toho nutného zla, které mohl obstarávat kdejaký byrokrat s klotovými rukávy. Zpravodajská služba v době míru nebude moc zábavná, usoudil. Ne po tom, co zažil během uplynulých tří let s Donovanem a Dullesem.

Morgan si na sebe hodil plášť, který předtím nechal u vchodu; putoval bludištěm chodeb a kanceláří připojených k vězeňskému křídlu; konečně dorazil k hlavnímu vchodu a oddechl si, když uviděl průčelí s arkádami. Mladý GI na stráži zpozorněl, když zaznamenal Morganovy prýmky. Ten kluk měl věk na to, aby seděl na hodině algebry v nějaké střední škole. Muži, kteří bojovali dlouhé měsíce na frontě, účastnili se bitvy v Ardenách a pomáhali osvobozovat tábory, už byli většinou pryč. Vrátili se domů. Nezkušené děti jako tenhle vojáček s uhrovitým obličejem tu zůstaly, aby „opatrovaly mimina“ a dohlížely na nadcházející soudní proces s válečnými zločinci.

Morgan si zvedl límec vlněného kabátu. Venku bylo chladno, vlhký vzduch pronikal až do morku kostí.

V dálce slyšel kvílení sirén vojenské policie a uvažoval, co se děje.

Jeho policejní intuice mu říkala, že Norimberk je vhodné místo pro zločince. Všechno bylo v troskách. Morgan znal statistické údaje zpaměti. Z původních 130 000 bytů jen 17 000 přežilo bombové útoky z ledna. Z téměř půlmilionového města zůstala jen třetina obyvatel. 30 000 těl bylo stále ještě uvězněno pod hromadami trosek a vydávalo zápach, proti kterému i skunk voněl jako Chanel No. 5. Modré masařky velikosti dětské pěstičky létaly v mračnech nad hnijícími těly.

Byly omezené dodávky elektrického proudu a vody. I veřejná doprava fungovala jen v omezené míře, stejně jako pošta. Několik měsíců po válce se stěží dalo někam dovolat. Místní samospráva byla k smíchu a okupační orgány představovaly jedinou ochranu města před totálním chaosem. Před třemi měsíci analytici OSS zařadili toto místo mezi mrtvá evropská města. Ale souhrou okolností justiční palác, z nevysvětlitelných důvodů nedotčený spojeneckým bombardováním, učinil Norimberk dějištěm soudního procesu století.

Bylo mnoho zmatků při rozdělování kompetencí uvnitř spojeneckého tábora i mezi spojenci a německou policií, která začala fungovat teprve před měsícem; naprostá absence společenské kontroly – ženy, které šly za pomeranč, muži bez domova, kteří zabíjeli ještě za míň; nedostatek záznamů, podle nichž by bylo možné vypátrat známé kriminální živly.

Policistova noční můra.

10. LISTOPADU 1945

Letiště Croydon poblíž Londýna

To „C“ v C-47 znamenalo nákladní letadlo. Kate Wallaceová to zjistila příliš pozdě.

„Pokud vám můžu radit, nejezděte vlakem,“ řekl plukovník Jensen v sobotu ráno, poté, co jí v kavárně Savoy, dočasné úřadovně informační kanceláře americké armády, vystavil pověřovací listiny pro novináře. „Než tam dojedete, proces bude u konce.“

Jensen odpudivě zakašlal v domnění, že se směje. Fotřík. Kate jich už v životě poznala dost a věděla, jak s nimi jednat.

„A máte nějaké lepší řešení?“ zeptala se s rukou v bok a pohledem upřeným do jeho očí – bez náznaku koketérie.

Jensen se rozzářil. „Poleťte s námi. V našem C-47 je spousta místa.“

Odpoledne, jak bylo domluveno, se Kate setkala s plukovníkem na letišti v Croydonu nedaleko Londýna. C-47 bylo velké, neforemně vyhlížející nákladní letadlo. Nastoupili přímo do jeho břicha. Začalo jí to docházet: žádná obsluha na palubě; žádné londýnské Timesy. Jen hlouček cestujících – plukovník, ona a právník z Ohia. Jmenoval se William Stanton a vypadal jako v mrákotách, když se představoval. Patřil k týmu, který měl plnit tajný úkol v Norimberku. V New Yorku propásl loď a od té chvíle se snažil svůj tým dohonit. Přepravil se do Newfoundlandu, odtud podstoupil trýznivý desetihodinový let na Island a konečně se po třídenní přestávce v Reykjavíku dostal do Anglie. Stanton ve svém trojdílném modrém obleku a košili s límečkem ve stylu Windsor nevypadal jako člověk, který holduje exotickému cestování. Po celou dobu letu měl hřívu zrzavých vlasů ukrytou pod kloboukem.

Kromě nich byl v letadle jen náklad. Letadlo v Londýně naložili stenografickým a kancelářským vybavením pro potřeby soudního procesu v Norimberku. Kate získávala představu o devastaci Německa pouhým prozkoumáním zásob, které byly odeslány přes půlku Evropy. Bylo zřejmé, že v Norimberku není ani papír, obálky a nábytek, protože tohle všechno se nacházelo v jejich letadle. Byly tam dřevěné přepravky s označením, že obsahují kopírovací stroje značky Gestetner a modrofialový kopírovací inkoust; bedny plné právnických knih; krabice s papírem, pery, a dokonce i s kancelářskými sponkami na papír. Kancelářské židle, rozmontované a uložené do beden, a kovové knihovny, položené na bok a přivázané k přepážce. A bedna velikosti malého sporáku plná kondomů ze zásob americké armády. Stálo to na bedně obrovskými písmeny.

Plukovník onu bednu otočil, když nastoupili, označenou stranou k přepážce.

Chystali se k odletu, připoutávajíce se provizorními pásy k dřevěným lavicím na boku letadla. Tři pasažéři byli rovněž jen náklad jako vše ostatní. Letadlo chvíli popojíždělo, potom se s rachotem a kodrcáním rozjelo po ranveji a vrávoravě se vzneslo do vzduchu. Jen tak tak přitom minulo vyděšenou černobílou krávu, která ztuhla uprostřed přežvykování na konci rozjezdové dráhy. Kate, která se podívala ven malým okénkem za sebou, si odnesla do vzduchu obrázek krávy s vyděšenýma očima a čelistmi, které už znovu zpracovávaly trávu.

Strmě vystoupali vzhůru a zelený pás anglických pastvin zaplnil spodní část okénka, zatímco horní část vyplnilo hrozivě šedé nebe. Vypadalo to zvláštně, jako nějaká newyorská abstraktní malba.

„To bude dobré,“ ujistil ji plukovník a přidal otcovské poklepání na koleno, které trvalo poněkud déle než okamžik. Přikývla s opatrným úsměvem na tváři a vtom se hluboko pod nimi objevil kanál, černý a neklidný.

Ve výšce 3000 metrů řídne kyslík a okolní teplota se i ve velmi teplém dni pohybuje citelně pod nulou. Kate brzy pochopila, že na podobný jev se v jejich nákladním letounu nebere ohled. Rychle jí začala být neskutečná zima. Modrý vlněný kabát, který měla na sobě, ji stěží mohl ochránit před mrazivou teplotou v letadle, nohy navlečené do neužitečných hedvábných punčoch pod vlněnou sukní se jí třásly, kolena doslova narážela jedno o druhé. Na konci lavice, oddělen od plukovníka a Kate krabicí s obálkami a deskami na papíry, si právník něco pro sebe mumlal. „Se vší úctou si dovoluji…,“ pronesl hlasitě, ačkoli to zjevně nemyslel vážně.

Kate byla ještě větší zima než při oslavě osmých narozenin, které pak její otec přejmenoval na narozeniny svatého Jana Křtitele. V únoru pro ni na statku v Pensylvánii připravili party na bruslích. Led nebyl tak pevný, jak by býval měl být, a ona jím propadla u břehu rybníka a pomalu se nořila do mrazivé vody, což ostatní děti pobaveně sledovaly.

Vytáhli ji vyděšení sluhové a rozesmátý otec. Kate trvalo celé hodiny, než se zahřála. Seděla u krbu v obrovské pracovně zabalená do dek a peřiny a usrkovala horký punč, o němž otec tvrdil, že ji určitě zahřeje. Pěkně se namazala, ale konečně jí bylo teplo. Kate se při té vzpomínce usmála.

Jak ji jen mohlo napadnout cestovat tímhle letadlem místo příjemným, pohodlným vlakem? Mohla mít lůžkové kupé a jídelní vůz s damaškovými ubrusy na stole, svíčky a stříbrné příbory a sklenky jemně ťukající o stůl v rytmu kol.

A tady… Její myšlenky přerušila plukovníkova ruka, která znovu spočinula na jejím koleni. Jestliže ještě před hodinou byla otcovská, teď ji začala ohmatávat. Jeho masivní absolventský prsten s nápadným modrým kamenem na ni zíral z chlupatého prostředníčku, když se překvapeně, téměř šokovaně, podívala dolů. Potom ta ruka začala pomalu putovat nahoru pod sukni, směrem ke stehnu, na okraj hedvábných punčoch a na holou kůži.

Nejdřív nebyla schopna nic říct, tak to bylo směšné, nevhodné, tak zatraceně protivné a neuvěřitelné. Právník mumlal: „Se vší úctou bych si dovolil…“ Ale nedíval se jejich směrem. Měl jiné problémy, kterých se potřeboval zbavit.

Plukovník po ní chlípně pošilhával, povzbuzen jejím mlčením. Posunul ruku ještě výš, až prsty dosáhl na okraj pružného okraje kalhotek. To Kate konečně dodalo sílu pořádně se nadechnout.

„Co to děláte, plukovníku?“

Slíbila si, že to v novinářské kariéře zvládne sama – že všechno zvládne sama. Nebude těžit z otcova jména, prestiže, moci. Tvrdě vydřený titul na Kolumbijské univerzitě, obor žurnalistika, s vyznamenáním, a ukázky ze seminárních prací jí pomohly získat místo v redakci časopisu The Outlook. Díky svému talentu a houževnatosti se tam držela už tři roky, od redigování cizích článků se propracovala k vlastním reportážím. Její energie a rostoucí rozhled přesvědčily Eda Sloana, jejího šéfredaktora, že The Outlook potřebuje zpravodaje při Norimberském procesu, pravděpodobně velké mediální události poválečného období.

Tohle všechno jsem dokázala sama. A teď, když mám pouze odstranit všetečnou ruku ze svého těla, chce se mi volat na pomoc tátu, pomyslela si. Ale nevolala. Jen zopakovala dotaz Jensenovi, jehož tápající ruka se chystala provést něco jako gynekologickou prohlídku.

„Co to děláte, plukovníku?“

Neřekl nic, jen se na ni lascivně usmál. Cítila v jeho dechu alkohol. Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? podivila se.

„Máte představu, kdo je můj otec?“ vyhrkla nakonec v záchvatu paniky, ale cítila se jako hlupák. Právník byl příliš zaneprázdněn přípravou omluvného proslovu; bylo to jen na ní.

„Nejsem si jist, že rodinný původ je v této situaci rozhodující,“ řekl plukovník. Jeho smích doprovázel sípot, jak se mu zrychlil dech. Dírky poďobaného nosu se rozšířily a ukazováček pronikl pod okraj kalhotek.

„Bertram Wallace,“ řekla a zahleděla se na něj, náhle klidná a sebejistá. Neřekli byste, že je to mladá dáma, která má právě mužskou ruku pod sukní. „Senátor za Pensylvánii. Ten Bertram Wallace.“

Její rozpaky a pocit selhání z toho, že se uchýlila k použití otcova jména, jí vrchovatě vynahradil pohled na čirou hrůzu v plukovníkových očích, když to jméno zaregistroval. Kdyby oči mohly mluvit, ty jeho by řekly: „Proboha!“ Ruka mu rychle vyjela zpod pružného okraje kalhotek, až to mlasklo. Otravný úd zmizel a s ním i plukovník.

Ale předtím vytáhl dlouhý vlněný kabát a podal ho Kate, která si ho vznešeně přehodila přes zkřížené nohy. Plukovník a mumlající právník utvořili na druhém konci lavice malebnou dvojici.

„Tak, co v Norimberku děláte vy?“ zeptala se mladá Britka Morgana. Vysloveno její dokonalou BBC angličtinou to znělo skoro jako urážka.

Pomalu si ji prohlédl: teplé tvídové sako a s ním sladěná sukně, hedvábná halenka v barvě slonové kosti u krku rozepnutá jen tak, aby odhalovala náznak rýhy mezi ňadry, pevné vycházkové boty, světlé vlasy, které jí padaly na ramena, vepředu ofina a pleť, jež ho konečně přiměla pochopit význam spojení „peaches and cream“, broskve se smetanou.

„Řekněme, že mě sem převeleli.“ Hodil do sebe panáka enciánové kořalky – na její chuť si zvykl během pobytu ve Švýcarsku – a vyloudil pohled, který považoval za záhadný.

„Vsadím se, že jste právník. Je jich tu jak máku.“ Zahihňala se. Měla třetí gin s tonikem. Alespoň na baru před ní stály tři sklenice. Morgan neměl možnost zjistit, zda už barman neodklidil dřívější oběti.

Morgan vyhýbavě pokrčil rameny. Bar Grand hotelu byl v sobotu večer plný mezinárodní směsice důstojníků v uniformách a úředníků v oblecích, kteří mluvili jazyky vítězů: anglicky, francouzsky a trochu i rusky, ačkoli většina Sovětů se držela na svém území. Hlasy se odrážely od vysokého stropu, drnčely kolem stěn, jež obklopovaly nálevnu velikosti tanečního sálu, a odváděly pozornost od škod napáchaných bombovými nálety. Ozdobné lišty ze stropu byly pryč stejně jako lustry. Ale přinejmenším tu byly zdi, což se o většině budov v centru Norimberka říct nedalo.

„Jste tichý, viďte?“ pokračovala Britka. „Líbí se mi tiché typy.“

Něčí sekretářka se dneska večer utrhla ze řetězu, napadlo Morgana, nebo členka překladatelského týmu. Byla trochu namazaná, ale měla pravdu: Morgan byl tichý typ.

Vyhovovalo to jeho záměrům.

Francouzský nadporučík, který stál z druhé strany oné blondýny, jí něco pošeptal do ucha a její hihňání se změnilo v hrdelní, smyslný, živočišný smích, který Morganovi napověděl, že jí ten chlap nenabízel partii bridže.

„Jste drzý, viďte?“ zapištěla, otočila se k vilnému Francouzovi a poklepala na klopy jeho uniformy, jako by z nich oprašovala lupy. „Líbí se mi drzé typy.“

Další tiché důvěrnosti od Francouze a tentokrát se broskev a smetana změnily v brusinky. Oplatila jeho zdvořilosti zastřeným šepotem a za chvíli už ti dva kráčeli zavěšeni do sebe směrem od baru. Neobtěžovala se na Morgana ani ohlédnout. Tak moc se jí líbily tiché typy. Zdálo se, že té blondýně se nejvíc líbí typy, které jí funí do ucha.

Morgan si objednal dalšího panáka a vypil ho, zatímco zkoumal okolí. Spousta zarudlých obličejů, lesknoucí se oči, dychtivé – a občas nesrozumitelné – hlasy. Empík, který stál vedle něj u baru, byl na obchůzce a zastavil se na večerní drink. Stěžoval si barmanovi – Angličanovi jménem Toby –, že lítá po obchůzkách už několik nocí. Mluvil o nějaké vraždě, která se stala předevčírem, krk podříznutý jako prase na porážce.

Morgan tomu nevěnoval pozornost. Norimberk byl plný drbů. To místo se vyžívalo v klepech. Poslední fáma říkala, že Göring je hermafrodit: prsa jako ženská a vocas jako bejk. Pravda pravdoucí. Přímo od strážného, který ho pozoruje, když se dvakrát týdně v justičním paláci koupe.

Morgan přemýšlel, co řekla ta žena: tichý typ. Tak tichý, že se nechal připravit o bezstarostnou, uvolněnou noc. Nestálo by ho to žádné úsilí, jen pár milých slov. To je vše, co chtěla. Trochu legrace a škádlení. Byla by s ním šla do postele; chtělo to jen pár vlídných slov.

Ale v těchto věcech Morgan nedokázal nic předstírat. Poněkud zvláštní rys u muže, který téměř celý život něco předstíral nebo přímo podváděl. Proto si OSS a on tak rozuměli. Rozený špion. To o něm napsal Dulles Donovanovi v závěrečném hodnocení. Ten kluk se narodil, aby se stal špionem.

Podvodům se naučíte snadno, když se narodíte jako Morgan, ne Morgenstern, v nežidovském světě Ohia. Rychle se naučil židovským vtipům. Pomlouval iciky se svými kamarády, kteří ho znali jako Natea Morgana. Vynikal ve sportu, protože to bylo něco, co se od žádného Žida neočekávalo. Synagoga pro Morganovy neexistovala.

Jeho táta byl policejní pochůzkář, který to dotáhl na detektiva. A nikdo mu neříkal Sy. Ani máma. Vždycky to byl Morgan nebo detektiv Morgan.

Podobně to bylo s Nathanem Morganem. Říkali mu Nate, Morg nebo Morgan. Později rovněž detektiv Morgan. Nikdy Nathan.

Odešel na Harvard. Byl jedináček, rodiče škudlili každý cent na jeho vzdělání. Vedl si dobře: závodil za univerzitní tým, absolvoval jako třetí nejlepší student na právech. Opravdový Žid by pravděpodobně byl první.

A najednou, po absolvování vysoké školy, si uvědomil, že je něco špatně. Všechno to bylo strašně jednoduché a konvenční. V létě po promoci nastoupil na stáž do Tate, Tate and McGee, významné právnické firmy v Bostonu, kde vykonával pomocné práce při kontrole právních dokumentů, závětí a smluv o správě majetku. Bylo to velmi zdvořilé a důstojné a zoufale nudné. Začaly chodit nabídky. Z firmy Wallace, Fenton a Smith v New Yorku napsali, že se jim líbí jeho životopis. Vstupní pohovor byl připraven. Měl před sebou solidní profesionální dráhu jako další úspěšní přizpůsobiví Židé v Connecticutu.

Nakonec mu to došlo: nechce trávit dny v soudních síních nebo zasedačkách. Chtěl být na druhém konci právního systému – chtěl zločince chytat, ne je soudně stíhat nebo obhajovat.

Být policajtem mám v krvi, řekl svým rodičům.

Otec se snažil vypadat zklamaně, když mu syn sdělil své rozhodnutí.

Tvoje studium stálo takové peníze, a ty chceš být policajt?

Ale Nathan věděl, že je otec pyšný na něj i na jeho rozhodnutí. Pro staršího Morgana to bylo zadostiučinění. Syn chce jít v jeho stopách.

Ale nebylo to přesně v jeho stopách. Nathana Morgana čekala policejní akademie, ne pomalá, mravenčí cesta vzhůru. Když dostudoval, sáhla po něm newyorská městská policie. Stal se detektivem v policejním okrsku v centru Manhattanu. Oddělení vražd. Tam se skutečně něco dělo.

Židé se nestávají detektivy v oddělení vražd.

Nečekané výstřely zvenčí přerušily Morganovy úvahy. Vojáci kolem něj, poslední dobou zvyklí na podobné zvuky, ztuhli se sklenkami v rukou a v baru zavládlo hrobové ticho. Potom, když už se neozvaly další výstřely, všichni pokračovali v pití a nezávazném klábosení. Všichni kromě Nathana Morgana. Prodral se davem a vyšel ven do studené noci. Vločky čerstvého sněhu vířily v poryvech větru.

Na ulici se skupinka GI choulila kolem nějakého těla. Z hloučku vojáků trčely černé nablýskané holínky. Morgan si klestil cestu mezi muži, kteří mu uhýbali, jakmile si všimli jeho epolet.

„Co se tu děje?“ zeptal se, když se dostal do středu. Na zemi ležel příslušník GI, evidentně mrtvý: kulka zasáhla levý oční důlek a vyšla zadní částí lebky společně s půlkou mozku. Další GI tam stál se služebním revolverem ráže 45 v ruce, druhou paží objímal tu blondýnku z baru. Asi si s tím Francouzem nakonec moc nerozuměla.

„Ten negr si utahoval tady z mýho děvčete,“ řekl voják se zbraní v ruce. „Nikdo nebude nadávat mý holce.“

Až teď si Morgan všiml, že ten mrtvý GI je černoch.

„Dejte mi tu zbraň, vojáku.“ Morgan natáhl ruku.

Střelec byl ještě skoro dítě, ale byl otrlý. Jasně, chystá se jim ukázat, jak otrlý je, napadlo Morgana.

Voják couvl. „V žádném případě. Nehodlám sedět kvůli nějakýmu negrovi.“

„Tu zbraň,“ opakoval Morgan s očima upřenýma na vojáka. Nemusíš tohle dělat, říkal si. Na to jsou tu empíci. Ale už bylo příliš pozdě; policejní instinkty v něm zvítězily.

S tím vojákem to nepůjde po dobrém, pochopil Morgan. Řekly mu to jeho oči. Byly divoké, těkaly sem a tam a hledaly únikovou cestu. Ostatní vojáci shromáždění nad mrtvým tělem se pomalu stáhli; rovněž to cítili. Násilí. Paniku. Strach.

„Znovu vás žádám, abyste mi odevzdal zbraň. Možná šlo o sebeobranu. To by vám mohlo pomoct. Sežeňte si pár svědků. Zatraceně, nedělejte si to ještě horší.“

Morgan se zkusil usmát; tvář mu ztuhla vlastním strachem. Pořád mluv, řekl si v duchu. Ulehči to tomu dítěti.

Vojákovy oči se zúžily. „Sebeobrana?“

„Jistě. Stává se to každou chvíli. Je krátce po válce, jak víte. Lidi umírají.“ Kývl směrem k černému muži, jenž ležel u jejich nohou.

Vojákovi přeběhl po tváři lišácký úsměv. „No jo. To je dobrý. Sebeobrana.“

„Tak mi dejte tu zbraň a seženeme vám dobrého právníka. Jasný?“

Střelec nejdřív přikývl. Ale vzápětí začal být podezíravý. „Proč bych vám měl věřit?“

„Hele, znám paragrafy. Jen mi dejte tu zbraň a dáme to do pořádku.“

Blondýnka se zkoušela vykroutit z vojákova sevření a teď vycítila šanci. „Má pravdu,“ řekla. „Popíjel tam s těmi hlavouny. Musí být právník nebo tak něco. Měl bys poslouchat, co říká. Bude to v pořádku.“

Lícní svaly se napjaly a to dítě zvedlo zbraň. A je to tady, pomyslel si Morgan. Pitomej osle. Nech tuhle práci na empících. Kluk na okamžik zamířil Morganovi na hrudník, potom revolverem otočil na ukazováčku, znovu ho uchopil a předal do Morganovy stále ještě napřažené ruky.

„Co se tu u všech čertů děje?“ Na scéně se objevil empík z baru, odstrkoval vojáky stranou a razil si cestu do středu davu.

Hezké načasování, řekl si Morgan. Předal zbraň vojenskému policistovi.

„Vojínova zbraň,“ řekl a ukázal na mladého GI. „Chladnokrevně zastřelil toho muže. Odveďte ho.“

„Ty parchante!“ Voják se na něj vrhl, ale Morgan útok odrazil kolenem namířeným do rozkroku a o vteřinu později druhým kolenem zasáhl mladíkův nos. Cítil, jak chrupavka křupla, když se ten kluk kácel k zemi.

Muži to sledovali s úžasem, empík sotva zvedl k Morganovi oči.

Když delikventa zajistil, blondýnka se přitočila k Morganovi. „Přece jen mám radši tiché typy,“ řekla. Po konfrontaci se smrtí vystřízlivěla, ale Morgan stále neměl zájem.

„Měla byste si pečlivěji vybírat své přátele,“ poznamenal a otočil se, aby odešel.

Voják s pouty na rukou, který se snažil zvednout ze země, za ním zavolal: „Zatracenej židáku. Hitler vás měl pozabíjet všechny!“

Jak ten blázen poznal, že jsem Žid? napadlo Morgana. Drobná vločka se mu zatoulala do ucha, okamžitě roztála a způsobila, že se po celém těle zachvěl.

11. LISTOPADU 1945

Norimberk, Německo

Svobodník Bill Todd si občas říkal, že by dokázal sníst celého býčka za syrova, ani by se nemusel vařit. Jak to komentoval jeho otec: „Hladovej, že by sněd ze skunka i díru do zadku.“ Máma samozřejmě vždycky protestovala, když to táta říkal. „Rektum,“ opravila ho. „Snědl by ze skunka i rektum. To je mnohem zdvořilejší, drahoušku.“ Načež otec s Billem jednohlasně zanotovali: „Rektum na nás zírá jak do zadku díra.“

V posledních dvou a půl letech, od chvíle, kdy byl odveden do armády, měl svobodník Bill Todd pořád hlad. Nikdy nebylo dost jídla. Do této doby se Todd, metr devadesát a sám silný jako mladý býk, nikdy o jídlo nestaral. Vždycky tu bylo. Rodina měla ranč v Montaně, nedaleko od města Missoula, a co nevypěstovali a neporazili sami, získali výměnným obchodem od sousedů. Byla tam spousta hovězího a skopového a vepřového, vajíčka od vlastních slepic z volného výběhu a dušené slepice, když nosnice zestárly. A hromady brambor a klobás a mrkve a fazolí od Pollockových na východní straně Muddy Draw. Mléko brali od MacDermontových, tak chladné, že orosilo sklenici, s vrstvou husté smetany na povrchu. Prokrista, ty myšlenky přiváděly svobodníka Billa Todda k šílenství. Jestli byl dříve netečný k potěšení z jídla, teď, téměř po 900 dnech nedostatku, jím byl přímo posedlý. Byla to první myšlenka, když se ráno probudil , a poslední, než večer usnul.

Kádéčka, příděly konzervovaných potravin do terénu, byly k smíchu; a kasárenské jídlo nebylo o nic lepší. Co to bylo dneska večer? Kus růžové houbovité hmoty, původně zřejmě nějaké neidentifikovatelné zvíře, plovoucí v odpudivé zelné kaši. Proboha, měli jsme kliku, že jsme živeni tímhle hnusem vyhráli válku. Kdyby naše bomby neposlaly nácky zpátky do doby kamenné, americká armáda by je mohla zničit použitím ptomainu, mrtvolného jedu. Todda napadlo, že to byl ten francouzský řízek, Napoleon, kdo řekl, že armáda postupuje rychle, když její vojáci mají plná břicha. Ten žabožrout na to asi přišel. Udělejte z Todda velitele a on se postará o to, aby vojáci GI dostali pořádné jídlo. Vysoké šťavnaté steaky, šťouchané brambory se smetanou a máslem, hromádky krásně zelených fazolových lusků s kousky másla, které se roztéká a vytváří žlutý povlak na každé z těch nádherných fazolek.

Proboha, chlape, nech toho, řekl si. Zblázníš se, jestli na to nepřestaneš myslet. Ostatní vojáci si vystřihovali obrázky z časopisů pro pány a lepili si je nebo připínali na svoje pryčny; kdyby se měl Todd chovat podobně, nalepil by si tam obrázek steaku s bramborami a fazolkami. Ale věděl, že by se mu smáli na celé kasárny, kdyby to udělal.

A tak vypudil jídlo z hlavy, zasunul ruce hlouběji do kapes vojenského kabátu, který byl zatraceně úzký v ramenou a měl krátké rukávy. Dva a půl roku v armádě, z toho rok a půl v Evropě, a pořád mu byla zima a měl hlad.

Ulice před hřbitovem byla opuštěná. Zatracená doba na spicha, napadlo ho. Zatracený místo. Staré náhrobní kameny roztroušené všude kolem mu naháněly strach. Další myšlenka: Musím začít slušně mluvit, až se vrátím domů.

Domů. Ještě tam bylo daleko.

Todd jim to znovu podepsal, odmítl se vrátit domů a zůstal v Norimberku. Většina vojáků s jeho zásluhami – Normandie, bitva v Ardenách, osvobozování táborů smrti – už unavovala staré kamarády v oblíbené hospodě historkami o svých husarských kouscích ve velké válce. Todd ale ne. Chtěl ze své cesty získat víc než omrzliny a poklepání po zádech. Chtěl v Norimberku vydělat peníze. Proto ještě nebyl v Montaně a necpal se steaky s bramborami.

Otočil levou ruku dlaní nahoru a podíval se na hodinky, které nosil ciferníkem k tělu, aby je chránil. Dala mu je matka, než odešel do armády. Svítící číslice mu řekly, že je půl dvanácté. Na farmě bude brzké odpoledne, odhadl. Dneska žádná práce, je neděle. Právě dojedli nedělní oběd, nejspíš hovězí pečeni…

Nech toho, proboha!

Todd zůstal u armády, aby získal nějaký kapitál a mohl si koupit kus vlastní půdy. Ten hezký kousek země u Willow Creek. Spousta vody. Skvělé pastviny. Měl nápady, dobré nápady, jak chovat nové plemeno ovcí, na něž narazil v Anglii, když se připravovali na invazi do Normandie. Ginny by se to líbilo. Ty jeho nápady. Ginny měla střední školu. Byla sečtělá.

Ginny MacDermotová a Bill Todd patřili k sobě. Byli si souzeni už od základní školy. Dělal to pro Ginny, pro ně. Jeho otec, starý populista, by to, co Bill dělal, nazval malým přerozdělováním majetku. Nic špatného. Měl kámoše v útvaru pro zásobování. Kontakt se zásobami. Blbosti, které přinesl v ranci na zádech, se Toddovy nezdály kdovíjak cenné – konzervy lančmítu, balíky sušeného mléka, mouky a ovesných vloček, nějaké léky, a dokonce tři lahve skotské whisky. Todd nepil a to ostatní – no, bylo to jídlo, které dáváte malým dětem nebo starým lidem, kteří nemají zuby.

Schůzka měla být v jedenáct, jak mu řekl jeho kumpán. Tak kde ten zmetek zatraceně je? Je to tady na zmrznutí.

Todd pochodoval sem a tam sněhovou břečkou, která pokrývala cesty liduprázdného hřbitova, a pokoušel se zahřát. Sníh ráno přestal padat, ale byla pořád taková zima, že jednomu mrzly koule.

Na ulici za jeho zády se ozvaly kroky a svobodník Bill Todd se ohlédl a zahleděl se do tmy. Nikde žádná pouliční lampa; ostatně v téhle vybombardované čtvrti nestál téměř žádný dům. Blížící se postava zamávala a Todd mžourající do černé tmy rovněž zamával, nejdřív nesměle.

Bylo to dobré zabití. Čisté. Ten velký natvrdlý Američan si ani neuvědomil, co se děje. Jen na mě koukal těma udivenýma očima a potom se svalil dolů, krev mu prýštila na kabát, jak se snažil promluvit.

Ale neozval se ani hlásek. Vrah to viděl. Skalpel pronikl hluboko, prořízl vrstvu kůže, sval a zabořil se do tvrdé chrupavky. Ten voják tam několik okamžiků stál, jeho ústa vyslovila neslyšná slova, ruce sáhly po krku, jako by se sám rdousil.

Žádné škrtidlo nemohlo zastavit ten proud krve.

Teď ten Američan ležel zhroucený poblíž náhrobku, který označoval hrob Elfriedy a Heinricha Mauthnerových, milujícího manžela a manželky, kteří v uvedeném pořadí opustili pozemský svět 12. ledna 1931 a 15. března 1937. Nechť jejich duše odpočívají v boží milosti.

Vrah přečetl nápis velmi pečlivě a povzdechl si. Ten voják bude mít vlastní nápis, který si všichni budou moct přečíst, stránku vytrženou dnes ráno z románu s několika podtrženými slovy a značkou vyrytou skalpelem potřísněným krví oběti na dolním okraji papíru.

Slova, která vás budou zajímat, pomyslel si vrah a vložil stránku do Američanovy pravé ruky.

12. LISTOPADU 1945

„To je všechno?“ zahřímal Hannigan. „Celá ta vaše úžasná detektivní práce a vy mi řeknete, co dávno vím? Že ten zasranej Rus obchodoval na černém trhu.“

Vrchní inspektor Reinhard Manhof seděl na druhé straně podrápané desky pracovního stolu v kanceláři kriminální policie. Hannigan, povzbuzen brzkou ranní návštěvou, kterou ho poctil jeho přímý nadřízený, plukovník Adams – OVZ Adams jako „osina v zadku“ –, podnikl výpravu bludištěm chodeb staré justiční budovy do oddělení kriminálky. Nechtěl, aby se ten Němec motal kolem jeho kanceláře – kterou zabral právě kriminální policii. A teď byl Manhof napasovaný do prostoru velkého jako skříň na smetáky bez okna a skoro i bez dveří. Hannigan nechtěl čelit tomu, aby se ten chlapík tvářil jako zpráskaný pes při pohledu na svou bývalou kancelář a její široká okna. Ne že by za nimi bylo něco k vidění, ale byla to okna.

Hannigan přehrál vraždu Rusa Orlova na německou policii, ale teď se zdálo, že obětí téhož vraha je nějaký GI. V Norimberku začalo přituhovat.

„Trochu jsme postoupili, majore Hannigane.“ Manhof mluvil úzkostlivě správnou školní angličtinou, která šla Hanniganovi příšerně na nervy. „Obě oběti byly nalezeny ve čtvrti Sebald severně od řeky Pegnitz. Zda to má nějaký význam, musíme nejprve zjistit.“ Držel ruce ve vzduchu, jako by přeměřoval nějakou neviditelnou látku. „Ten Rus, tedy to, co z něj zbylo, byl nalezen poblíž nemocnice sv. Johannise a vašeho Američana objevili včera v noci na hřbitově sv. Johannise. Víte, tamní vikář trpí nespavostí. Malá noční procházka ho většinou uklidní.“

„Dovedu si představit, kolik toho naspal po včerejší procházce,“ poznamenal Hannigan.

Manhof souhlasně přikývl. „Ale shoda, co se týče sv. Johannise, je zajímavá, ne?“

„Někde musíte umřít.“ Hannigan podrážděně mávl rukou. „Co ještě máte?“

„No, je tu rovněž podobný modus operandi. Prořízlé hrdlo.“

„Náš doktor Haskell říká, že mohla být použita stejná zbraň. Není si jistý. Povězte mi něco, co nevím.“

Němec se na chvíli odmlčel.

„Je tu taky podobný možný motiv. Váš Američan nesl ruksak s nejrůznějšími potravinami. Ten Rus měl kapsu plnou léků.“

Hannigan zpozorněl. „To jste v ranním hlášení nezmínil.“

„Ne. Nezdálo se to v tu chvíli důležité. Ale to zboží bylo zabaveno. Všiml jsem si možné spojitosti, když jsem dnes ráno vyhodnocoval stopy.“

„Co říkáte, Manhofe? Pohybovali se oba na černém trhu?“

Opět ty zvednuté paže. Ten Němec byl osoba, která se v učebnicích popisovala jeho nevýrazná. Typ chlápka, usoudil Hannigan, který vleze do banky, zastřelí pokladníka, vezme milion dolarů, a zákazníci ho nebudou schopní popsat. Nevýrazný. Bez tváře. Přece jen na něm odhalil dva výrazné rysy: mateřské znaménko na levé tváři vedle nosu a vlasy barvy „pochcané slámy“ na temeni prořídlé, s „přehazovačkou“. Marnivost, vida, pomyslel si Hannigan. Byl pyšný na svůj postřeh.

„Nevylučujeme účast černého trhu,“ řekl Manhof důležitě.

Hannigan se sesul na židli, která pod jeho váhou zavrzala. „Pravděpodobně ne werwolfové,“ zmínil se s povzdechem o bandách nacistických teroristů, které stále působily v některých částech Německa. „To by bylo lepší. Líp by se to prodalo. Nechci být tím, kdo bude muset sdělit plukovníkovi Adamsovi, že máme malou válku gangů na půdě černého trhu.“

„Možná nebudete muset,“ řekl Manhof. „Ten Rus, jak se zdá, obchodoval s prošlými léky. Váš kapitán Haskell byl tak hodný a předal mi výsledky testů. Vezměte v úvahu důsledky.“

„Nespokojený zákazník,“ navrhl Hannigan.

„Další možnost.“

„Ještě něco?“ Hannigan hledal jiné vysvětlení – cokoli, jen ne černý trh, pokud jde o toho mrtvého GI.

„Je zde zvláštní podobnost mezi těmi vzkazy, které mrtví drželi v rukou. Zdá se, že pocházejí ze stejné knihy, ale obávám se, že nejsem dobrý čtenář.“

Hannigan dosud neslyšel o vzkazu ve spojitosti s tou americkou obětí. Hlášení, které četl, bylo plné děr jako jeho ponožky.

„Zatraceně, tohle nemám zapotřebí.“

Hannigan poslal složku s důkazním materiálem týkajícím se zavražděného Rusa Manhofovi, když se rozhodl, že začlení Němce do vyšetřování. Obsahovala i kus papíru, který nalezli v Rusově ruce. Teď Manhof zvedl dva papíry, oba léty zažloutlé a oba pečlivě vyříznuté z nějaké knihy. Z Hanniganova úhlu pohledu ty papíry vypadaly, že jsou z téže knihy: formát, zabarvení, druh písma – všechno sedělo. Manhof k němu přisunul přední strany papírů a Hannigan uviděl chvatně proříznuté rezavé značky na spodním okraji obou papírů. Některá slova v textu byla podtržena černě, zdálo se, že náhodně. Podtržené části textu obou stránek navozovaly zdání, že se jedná o nějakou šifru.

Jako by četl jeho myšlenky, Manhof zavrtěl hlavou.

„Ta slova nedávají žádný smysl, když je dáte k sobě. Unklar, Hand, sterben.“ Přečetl ta slova v pořadí, jak šla za sebou, a potom přeskočil očima na dolní okraj stránky: „Messer, Christus, tot.“ Nedávalo to smysl, ani na jedné z těch stran. Odstavce, slovesa, podstatná jména. Směska.

„Co to znamená?“

„Myslíte ten text?“

Hannigan přikývl.

„Ještě není hotový úřední překlad.“

„Tak mi to přeležte přibližně.“

Manhof pokrčil rameny. „Má angličtina není dokonalá.“

„Zkuste to.“

Manhof znovu pokrčil rameny; šedý muž v šedém světě. „Nejdřív se mluví o nějaké zbrani, Gewehr, není to pistole, ale delší…

„Puška.“

„Přesně tak. Nebo jak je to? Karabina. Karabina, z níž vyjde čtyřiadvacet výstřelů. Baví se tam dvě osoby, ale z tohoto odstavce není jasné, kdo to je. Žádná jména. Ale zdá se, že se to odehrává na Divokém západě, protože jeden mluvčí hovoří o tom, že tahle zbraň znamená smrt pro indiány. ‚Budou zastřeleni jako kojoti,‘“ přeložil Manhof. „O kus dál tentýž mluvčí zřejmě obviňuje toho druhého z vraždy. ‚Nejen z jedné vraždy, ale z masové.‘“

Hannigan pozoroval Němce, který zvedl oči od stránky a pohlédl na něj.

„Někdo si z nás dělá šprťouchlata,“ řekl Hannigan.

Manhof k němu vyslal tázavý pohled.

„Střílí si z nás. Popichuje nás.“

Manhof neodpověděl a podíval se na druhou stránku, na tu, kterou našli u GI. „Hodně podobný text. Zdá se, že se tu popisuje souboj na nože mezi indiánem a bělochem. Něco jako boj na život a na smrt.

Hannigan se s námahou zvedl.

„To je opravdu pěkné. Máme tu dvě vraždy spáchané stejným parchantem. A vypadá to, že náš chlapec nám nechal navštívenku. Ale já myslím, že je to falešná stopa, návnada. Něco, co nás má zmást. Zavání to černým trhem. Ale někdo chce, abychom si mysleli něco jiného. Abychom si mysleli, že v Norimberku řádí nějaký šílenec. Ale my na to neskočíme. Viďte?“

Manhof přikývl, ale Hannigan si nebyl jistý, že ten Němec pochopil, o čem mluví.

„Dobrá, řeknu to jasně. Promluvte s přáteli těch chlápků. Zjistěte, co v noci dělali venku. Mluvili o tom, že se mají s někým setkat? Vymáčkněte to ze svých informátorů. Zjistěte, kdo řídí trh na německé straně, pokud to už nevíte. Možná je tu nějaký Fritz nebo Hermann, nasraný na konkurenci. Třeba jsou v DP táboře lidi, kteří nakoupili špatné léky od Ivana nebo zkyslé mlíko od našeho GI.“

Manhof se usmál a odložil stránky vytržené z knihy na dvě samostatné složky. „Rusové nejsou zrovna vstřícní, pokud to tak lze vyjádřit. Odmítají jednat s německou policií.“

„OK. Nasadím na tenhle konec pár svých mužů. Zatím se pusťte do toho ostatního. Černý trh, DP – repatriační tábor, svědci, kteří mohli něco vidět, slyšet, dokonce cítit, krucifix!“

„Máme v tomhle oddělení tři policisty, majore.“

„Tak ať pátrají v terénu.“

„Ale mají na práci i jiné případy. Například tři tisíce pohřešovaných osob v Norimberku.“

„Tihle lidi jsou buď mrtví, nebo se nakonec vrátí,“ Hanniganův hlas zesílil. „Stejně s tím nemůžete nic dělat, že jo? Teď tu máme dvě vraždy vojáků z řad Spojenců. Nic jiného nás nezajímá. Rozumíte?“

Manhof pokrčil rameny. „Přistoupíme k tomu se vší odpovědností, majore.“

„Předpokládám, že to tak bude. S mimořádnou odpovědností.“

Život je jako kurník, řekl si Hannigan, když za sebou práskl dveřmi od Manhofovy kóje. Klovej, nebo tě uklovají jiní.

Grailauer byla tichá vilová čtvrť na severním předměstí Norimberka. Stály zde solidní domy městské honorace: manažerů, právníků, lékařů, hrstky staré šlechty. Válka se tomuto místu vyhnula; nenašli jste tu nic, co by se podobalo zkáze vnitřní části města.

Tady nebyla žádná válka: žádné hromady sutin, žádný zápach hnijícího masa, žádná hejna much, z kanálů nevylézali žádní červi velikosti slimáků. Tady v Greilaueru lemovaly ulice lípy stále ještě zahalené v podzimním hávu; matrona v tvídové sukni a liščím plédu se procházela s pudlem po širokém chodníku. Dvojice cypřišů stála jako stráž na začátku dlouhé příjezdové cesty; vila pocházela z konce devatenáctého století, měla několik věžiček s kamennou fasádou. Vypadala jako pevnost s měděnou střechou, která léty zezelenala; po jižní zdi se plazil břečťan; okno v arkýři vedlo do přední části zahrady.

Už tu nežilo tolik manažerů jako dřív. Ani tolik bohatých německých lékařů a právníků. Mnoho vil zabrali Spojenci, aby v nich ubytovali početný personál pro soudní proces. Soudce Jackson, hlavní americký žalobce, byl ubytovaný v impozantním starém domě se štukovou omítkou na Lindenstrasse dál na severozápad, ve Fürthu. Další důležití právníci se dělili o menší pokoje v okolí; některé sekretářky a tlumočnice bydlely v ubytovnách umístěných ve starých biedermeierovských vilách.

Na Bubergasse vedle protestantské kaple stál na rozsáhlém pozemku zámeček generála von Prandtauer, novogotická stavba s věžičkami. Generál byl po smrti; jeho vdova brala na byt návštěvníky Norimberka, ty s konexemi a trochou moci.

Kate Wallaceová měla konexe, ale jen velmi malou moc. Čekaly ji zatuchlé prostory starého městského paláce tužkového magnáta Faber-Castell. Tam byla ubytovaná většina mezinárodních novinářů; hadí doupě mediálních týpků, poměřujících si síly na stejném příběhu. Slepé štěstí a přímluva velmi rozpačitého a vyděšeného plukovníka Jensena Kate před tímto údělem zachránily.

Minulou sobotu, když letadlo přistálo v Norimberku, Jensen udělal všechno, co mohl, ve snaze ututlat svůj trapný výstup. Odstranit to, než senátor Bertram Wallace odstraní jeho. V rámci těchto snah přenechal Kate svou válečnou kořist – nejlepší pokoj u Prandtauerů.

Teď, v pondělí odpoledne, si Kate spokojeně hověla v pokojíku ve věži vily, její underwoodka stála na biedermeierovském kávovém stolku vedle nedopitého šálku kávy.

Když vyhlédla z okna, viděla baronku von Prandtauer, která se cvičila v lukostřelbě, a slyšela pravidelné údery, jak šípy narážely do vzdáleného terče. Jako by to byla scéna z jejího dětství na pensylvánském statku.

Odvrátila se od okna a znovu se zahleděla na listy papíru formátu A4, na nichž byl její první článek z Norimberka, právě vytažený z psacího stroje.

Ty pachy vás zasáhnou nejdřív: chemický pach plechovek obsahujících sterno, na němž si lidé večer ohřívají jídlo v primitivních přístřešcích a stanech vyrobených z padáků a kusů starých celt; občasný závan hořícího dřeva a suchého listí a mnohem štiplavější uhelný dým vycházející z černých trosek; sladká vůně vody z řeky Pegnitz; a ještě sladší pach, který vám uvízne v krku a očích, pach rozkládajících se těl – podle odhadu Spojenců jich je 30 000 – tlejících pod troskami omítky a cihel, které kdysi tvořily město Norimberk.

Potom přijdou na řadu oči, výhled, kterému nestojí v cestě žádné budovy, protože 90 procent města bylo srovnáno se zemí leteckými bombovými nálety – víc než 20 000 razantních trhavin a zápalných bomb spadlo na Norimberk v noci z 20. na 21. února 1945, jen pár týdnů před uzavřením příměří – a leží v hromadách trosek, které jsou prašné ve svitu podzimního slunce nebo lesklé a slizké, když prší. Sem tam stojí zbytky zdí, připomínající ruiny starého Říma, a odkrývají útroby budov, jednotlivá poschodí jako v domečcích pro panenky, zničené rodinné zázemí původních obyvatel vystavené na odiv všem. Ze zhroucených podlaží vyhřezl jejich obsah jako ponožky z přeplněného šuplíku: přes okraj rozeklané podlahy visí třásně z tureckého koberce; pochroumaná panenka v bílé zástěrce umazané od sazí; kus vany.

Zvuky vozidel, džípů a tanků; jízdních kol značky Peugeot, která se míhají tichým večerem, jejich řetěz naráží na kryt a ostrý zvonek drnčí, aby varoval chodce, psy, černý cadillac nějakého vyslance či rover jakéhosi generála, jenž se právě chystá vyrazit. Mix jazyků: němčina, francouzština, angličtina, ruština, polština. Směsice Evropanů a Američanů shromážděná na bývalé křižovatce obchodních cest. Tiché vyjednávání o poskytnutí sexuálních služeb uprostřed trosek, řízné vojenské povely, monotónní drmolení svědeckých výpovědí.

První podzim po konci války je studený. Sychravý chlad proniká až do morku kostí lidí ve stanech a provizorních chatrčích nad zemí i v bunkrech pod zdevastovanou zemí. Ten chlad je všude; v rozbitém zdivu, v netečné řece, v očích lidí.

Kate vzala modrou tužku a sem tam škrtla slovo nebo kus věty. Sevřeně, sevřeně, opakovala si. Jen proto, že popisuješ první dojmy, to nemusí být rozvláčné. Oblíbený výrok profesora Kramera.

Pohledy, zvuky a pachy, které shrnula ve svém článku, byly její první dojmy na cestě z letiště. Nic ji nemohlo připravit na obraz zničeného města. Letecké nálety byly dosud jen pojem, zpráva v novinách. Realita byla něco zcela jiného. Děti pobíhající v sutinách a honící krysu, jako by to byl kopací míč – to byl pro Kate šok ze střetu s realitou.

V Norimberku se odehrávaly skutečné příběhy. Jistě, schylovalo se k soudnímu procesu, který bude velmi důležitý. Poprvé po skončení války dojde k něčemu jinému než k uplatnění hrubého práva vítěze. Až proces 20. listopadu začne, na lavici obžalovaných bude sedět spousta mužů, a každý bude mít svůj příběh; budou hromady a hromady důkazů. Jejich zločiny se musí zveřejnit před celým světem.

Ale existovaly rovněž tisíce drobných příběhů v každé ulici tohoto zničeného města.

Kate došla k závěru, že patří k novinářům, kteří mají velké štěstí. Dostalo se jí šance, jaká přichází jednou za život. Její instinkty byly správné, když ji dovedly do Norimberka. Za zdmi soudní síně čeká spousta příběhů a ona je najde. Udělá si zde jméno.

Baronka Elisabeth von Prendtauer – „Sissy“ pro několik důvěrných přátel – stále vzadu za domem střílela z luku. Byla jako vždy dokonale oblečená. Tvídové sako a béžová sukně s nádechem do zelena ladily s jejíma šedozelenýma očima; vycházkové boty od mnichovské firmy Zeidlitz; světlé vlasy zapletené do francouzského copu stočeného kolem hlavy – nesnášela na hlavě jinou pokrývku. Ráno na trávě u vily ležela jinovatka; ale slunce začalo prosvítat mezi korunami olší, jabloní a meruněk a zbarvilo jejich listí do zlata.

Luk držela v levé ruce, v pravé ruce měla dřevěný šíp opřený o tětivu ze zvířecích šlach. Když napnula tětivu, znovu obdivovala dokonalost luku, čirou krásu jeho tvaru. Manžel jí ho věnoval jako svatební dar – jejich tajný svatební dar, protože ostatní by to určitě nepochopili. Veřejně jí daroval sbírku šperků rodu Prandtauerů: diamantovou tiáru, kterou vlastnili od dob Bedřicha Velikého; šňůru perel, jež se vlnila, když si ji navlékla kolem krku, a každá perla se leskla a svítila; náramkové hodinky vykládané smaragdy a rubíny; diamantové náušnice. Nádherná hromádka šperků, drahých kamenů a kovů.

Ale luk měla raději. Byl stejně jako šípy zhotovený z jasanů z Buchholtzova lesa na severních pozemcích Prandtauerů. Vyrobený z vyzrálého dřeva nejlepšími řemeslníky v Bavorsku měl luk linie ženy z osmnáctého století s pasem staženým kosticovou šněrovačkou. Co nejvíc napnula tětivu. Líbila se jí bolest ve svalech pravé paže, kterou přitom pocítila. Teď drž luk pevně, znehybni levý loket, nebuď nedočkavá – jak jí vždycky radil její bratr Gerhard, když spolu časně ráno stříleli.

Terč podložený slámou, na který baronka zamířila, vypadal v paprscích odpoledního slunce, jako by byl ze zlata. Cítíc náhlý závan větru, zvedla luk a přiložila pravou ruku k líci. Šíp teď měla v plné délce před očima. Uvolnila tětivu, jako by to byla struna na harfě, a ona jemně brnkla. Šíp zasvištěl vzduchem, elegantní oblouk, řízená střela. Slyšela vzdálený úder, jak narazil do terče, přímo do jeho středu.

Milovala ten pocit, když držela v ruce luk; dávalo jí to sílu – sílu, kterou brali její zemi ti dobyvační idioti. Dobyvační modláři, milovníci svobody a demokracie.

Svobody k čemu? Uvažovala. Svobody dělat co? Nepochybně to nevěděli. Jako to neopeřené mládě, mladá Američanka, která obsadila její milovaný pokoj ve věži.

Baronka by ráda dala její baculatý obličejík na terč a vystřelila šípy k těm nalíčeným ústům. Nemají smysl pro čest, nemají ponětí o německé historii. Přišli se svou čokoládou a bílými zuby jako noví bohové, stvořitelé, tihle Američani.

Bože, v jakém světě to žijeme, pomyslela si baronka von Prandtauer, jestli tohle mají být noví vládci.

Občas se jí chtělo plakat nad pádem říše. Občas ji ovládl smutek a ona si přála raději umřít než žít ve světě ovládaném těmi novými barbary.

Jak jsi mohl prohrát válku? Uvažovala. Jak jsi nám tohle mohl udělat, vystavit nás odplatě vítězů?

Potom, už po tisící, proklela svého manžela za jeho slabost a proradnost. Zrádce, který to zavinil.

13. LISTOPADU 1945

Beck se snažil, aby na vězeňském dvoře neprochladl. Stráže vyvedly vězně k ranní rozcvičce třikrát týdně, ať to potřebovali nebo ne. Ať to chtěli nebo ne. Cvičíte místo toho, abyste žili, pomyslel si Beck. V tomto ohledu byli Američani stejní jako nacisti; jejich posedlost kulturou těla a fyzickou zdatností jako by vypadla z plakátů hitlerjugend.

Vězni z Beckova křídla se shromáždili na vlhkém, chladném dvoře, pára jim stoupala od úst k šedé obloze a v pruhovaném vězeňském oblečení, příliš tenkém pro venkovní teplotu, vypadali jako klauni.

„Pohni, Fritzi,“ řekl mu strážný. „Musíš se hýbat. Rozproudit krev.“

Beck by mu byl rád sdělil, co si myslí o podobném cvičení a kam si ho může strčit, ale rozmyslel si to. Privilegia jako balíčky od příbuzných byla zrušena i za menší prohřešky. Odlepil se od zdi, o kterou se opíral, a zařadil se do proudu mužů, kteří pochodovali jako tupé ovce kolem dvora.

Beck se snažil čelit monotónnímu rytmu bot skřípajících na štěrku a šustotu paží otírajících se o trup, zvukům, které vydávali muži vláčející se po dvoře. Zvolil vlastní tempo. Držel se mimo tu tlupu a při chůzi natahoval nohy. Stráže chtějí cvičení, řekl si. Dobrá, bude cvičit.

Beck si nevšiml, že se jeden z vězňů k němu přidal a s velkými obtížemi držel s dlouhonohým bývalým vrchním inspektorem krok. Kmital krátkýma nohama, aby Beckovi stačil.

„Myslel jsem si, že jste to vy,“ hlesl ten chlapík, téměř bez dechu.

Až teď si ho Beck všiml. Bylo na něm něco povědomého, ale oholená hlava – prevence proti vším – tu vzpomínku ztlumila. Lidi, muži i ženy, vypadají bez vlasů všichni skoro stejně, napadlo Becka. Je to opravdu zvláštní, jak jsou vlasy důležité pro zvýraznění našich rysů. Většinou se zdá, že rysy tváře spíš zakrývají, ale ohol si hlavu a zjistíš, že tomu tak není. Štiplavý pach provázející toho muže – nasládlý nepříjemný dech – nastartoval Beckovu paměť. Ale stále ho nedokázal zařadit.

„To jsem já, inspektore. Rollo. Pamatujete si? Ehm?“

Teď si Beck vzpomněl. Rollo, jeden z jeho hlavních informátorů z doby před válkou, člověk, který měl prsty skoro ve všem, co se týkalo norimberského organizovaného zločinu. Rollo byl obchodník, překupník, vyjednávač. Žádné násilí. Ne osobně. Ale za slušnou cenu to dokázal zařídit.

Beck nezpomalil tempo. „Nemůžu říct, že tě rád vidím. Ale nepřekvapuje mě, že tě potkávám v tomto rozkošném zařízení.“

Rollo se zasmál. „Vidím, inspektore, že jste neztratil smysl pro humor.“

Beck nikdy nebyl vážnější. Zvýšil tempo a Rollo musel skoro běžet, aby s ním udržel krok.

„Heleďte, inspektore, zpomalte. Potřebuju si promluvit.“

Takhle v předválečných časech vždycky Rollo inicioval kontakt, když měl pro něj informace. Potřebuju si promluvit, zašeptal do telefonu a Beck v tu chvíli téměř cítil na dálku jeho pach. Ta věta přivolala všechno zpátky. Beck zpomalil a Rollo chytil dech.

„Nejsem v situaci, že bych mohl kupovat informace.“ Beck vzal mezi prsty látku vězeňského stejnokroje. „Jak vidíš, zrovna mám hluboko do kapsy.“

Rollo přikývl. „Nic neprodávám. Zatím. Potřebuju radu, to je všechno.“

„Přiznej se,“ zavtipkoval Beck. „Požádej o zmírnění trestu.“

Rollo zavrtěl hlavou. „Myslím to vážně. Získal jsem nějaké informace, ale pár křiváků nemá zájem, aby se dostaly ven. Chápete mě? Já sem nepatřím.“

„Nikdo z nás sem nepatří, Rollo. Svět je hrozně nespravedlivé místo.“ Zase přidal do kroku.

„Ten zatracenej Manhof, to není férovej chlap, víte?“

Zmínka o Manhofovi přiměla Becka, aby opět zpomalil. „Jak to myslíš?“

„Není jako vy, inspektore. Udělal jste nějakou dohodu a vždycky jste držel slovo. Džentlmen, tak jsme vám říkali. Muž, kterému je možné věřit. Ale tenhle Manhof říká jedno, a dělá něco jiného. Strčil mě sem do ochranné vazby. Dokážete to pochopit?“

„Věř mi, Rollo, vím přesně, jak se cítíš. Tak cos mi chtěl říct?“

„Tak teda, ta informace. Uvažuju, jestli bych ji nemohl prodat Američanům. Dá se jim věřit? Je to moc citlivé zboží. Víte, co tím myslím?“

„Ne, Rollo, nevím, co tím myslíš. Možná bys mi to měl říct a přestat s těmi záhadami.“

Rollo chytil Becka za rukáv a ještě víc ho zpomalil. Zrovna se chystal promluvit, když na ně křikl strážný.

„Žádné řeči na dvoře!“ Zavalitý strážný přestal klepat dlouhým bílým obuškem do dlaně levé ruky a vrhl jejich směrem výhružný pohled.

Rollo se na muže ušklíbl a obrátil se zpátky k Beckovi. „Pošlu vám zprávu, dobře? Vzkaz. Potřebuju radu.“

Nato zmizel v davu ostatních vězňů, připojil se k jejich rytmickému šourání, páchnoucí mužíček s nahrbenými zády a pichlavýma očima. Býval to dobrý udavač, vzpomínal Beck. Ne jeden z nejlepších, ale občas měl cenné informace. Ještě na jednu věc si Beck vzpomněl: Rollo s potěšením nafukoval hodnotu svých informací. Měl dramatické vlohy.

Později večer ležel Beck na polním lůžku, pravou ruku měl na prsou, levou přejížděl po studené omítce zdi. Byla to náhražka za počítání oveček. Beck ve své malé kobce nemohl spát, zvlášť když mu nad hlavou svítilo světlo a věděl, že škvíra ve dveřích se přinejmenším jednou za hodinu otevře, aby se strážní ujistili, že jsou všichni vězni živí. Tak to bylo od sebevraždy předáka nacistických odborů Leye; nedostatek spánku mu začínal vadit. Převrátil se na bok, přetáhl si deku přes hlavu, aby utlumil světlo, a na chvíli upadl do neklidného spánku.

Rozruch na chodbě ho vzbudil, právě když strážný nahlížel do jeho cely. Tentýž rozruch způsobil, že strážný rychle odběhl od dveří a nechal okénko pootevřené. Beck se zvedl z postele, přešel ke dveřím a vyhlédl ven. Z odlehlého konce chodby k němu doléhaly rozčilené hlasy, křik. Kolem dveří někdo proběhl. Druhý strážný, který se tudy řítil, zamumlal: „Zatraceně, jsme v hajzlu.“

Minuty míjely. Beck měl oči přilepené ke škvíře ve dveřích, uchvácený tím, co se děje. Jak byly fádní jeho rysy, když mu oholili vlasy, tak byly fádní i dny, kdy se nic nedělo. Tohle byla největší událost od chvíle, kdy se před několika dny zbavil zácpy.

Další pohyb na konci chodby. Slyšel šoupání holínek, nadávky. Vykoukl co nejvíc doleva a uviděl čtyři strážné, kteří mířili k jeho dveřím. Každý nesl část nějakého břemene. Jak se blížili, jeden se zeptal: „Kde to svinstvo vzal?“ A další dodal: „Víte, jak to s námi dopadne?“

Potom prošli kolem jeho dveří a Beck zahlédl, co nesou. Dva drželi ruce a dva nohy.

Byl to Rollo. Hlava se mu houpala, obličej měl rudý a jazyk vyčníval mezi rty. Jedno oko bylo zavřené a druhé, otevřené, ale slepé, hledělo přímo na Becka.

Potom někdo na druhé straně přibouchl škvíru ve dveřích a přiskřípl přitom Beckovi nos.

14. LISTOPADU 1945

Ve středu ráno narazila Kate na plukovníka Jensena v jídelně v přízemí Prandtauerovy vily. Plukovník nejdřív předstíral, že ji nepoznal, ale Kate mu to nehodlala ulehčit. Přinesla si kávu a rohlík k jeho stolu a s úsměvem se posadila. Plukovník zrovna nesl k ústům lžičku, z níž odkapával žloutek, ale když viděl, jak si Kate k němu sedá, zarazil se.

„Slečna Wallaceová,“ řekl a zakoktal se. Žloutek udělal na damaškovém ubruse skvrnku, která se zvětšovala jako loužička vosku odkapávajícího ze svíčky.

„Nenechte se rušit při snídani, plukovníku. Jen jsem vám chtěla poděkovat, že jste mi přenechal svůj pokoj. Je pohodlný.“

Plukovník byl odsunut do podkrovního pokojíku pro služky.

„To je v pořádku.“ Konečně dopravil lžičku do úst a převaloval v ústech naměkko uvařené vejce. Znovu lžičku zanořil do hnědé kropenaté skořápky, která seděla v kalíšku s modrobílým cibulákovým vzorem, ale vylovil už jen zbytek bílku. Oči měl odvrácené a Kate začalo být toho velkého blázna opravdu líto.

„Příměří, Jensene?“

Vzhlédl jako baset, který byl předtím pokárán za nějaký prohřešek.

„To by bylo báječné, slečno Wallaceová.“

Natáhla k němu přes stůl ruku. Chvíli na ni zíral, pak si otřel svou ruku do ubrousku, nadšeně sáhl po té její a třásl s ní, dokud Kate neucukla.

„Omlouvám se.“

Potřásla hlavou a uždíbla kousek rohlíku.

Rozkol byl urovnán a Jensen nadšeně přešel na jiné téma: „Co máte dneska v plánu?“

V tom rohlíku není žádný cukr a skoro žádné máslo, usoudila Kate. Jen mouka. Usilovně kousala. U snídaně byli další „hosté“ z vily, třeba Britka oblečená ve fádní khaki barvě. Její obličej, jemuž chyběla brada, měl výraz trvalého nesouhlasu. Kate na ni kývla a usmála se. Žena na ni netečně pohlédla, potom na plukovníka. Dalo se to vyložit jako pozdrav.

Kate se otočila zpět k Jensenovi a konečně odpověděla na jeho otázku.

„Vlastně nevím. Abych řekla pravdu, nevím, jak dál. Odeslala jsem první článek a teď jsem v mrtvém bodě. Možná byste mi mohl pomoct.“

Řekla to žertem, ale Jensen to vzal velmi vážně.

„Mohl. Lze to vyjádřit jedním slovem. Werwolfové.“

Výborně, řekla si. Myslím, že se mi líbil spíš jako nepřítel než přítel.

„Máte na mysli bájné vlkodlaky, lycanthropy?“

Plukovník zavrtěl hlavou, potom odsunul talíř a dopil poslední hlt kávy.

„Ne. Mám na mysli německé teroristy. Rekrutují se z hitlerjugend a jednotek domobrany. Většinou pitomí puberťáci. Kdyby byli v New Yorku, nazvali bychom je mladistvými delikventy, ale tady v Německu se snaží glorifikovat své hanebné kousky tím, že si začali říkat werwolfové. A jsou, omlouvám se za ten neslušný obrat, jako osina v zadku.“

Kate zjistila, že ji to začíná zajímat. „V jakém směru?“

„Jsou jako straky. Ukradnou všechno, co není přibité. Necháte zásoby pár minut bez dozoru a abrakadabra! – všechno je pryč. Jídlo, oblečení, zbraně. Řekněte, co vás napadne, ukradnou to.“

„Pro černý trh?“

„Částečně. Ale většinou pro potřeby vlastních tlup. Tihle chlapi – a ženy taky – jsou fanatici. Umínili si, že nás vymlátí. V Černém lese, Harzu, Durynském lese, tam všude je jich plno. Ale jsou řízení z městských území a v malých skupinách se ve městech taky pohybují, přeřezávají telefonní kabely, napínají kovová lana nad silnicemi, napadají vojáky.“

Jensenův obličej stále víc rudl, jak ho dané téma uvádělo do varu. Začal si pohrávat s absolventským prstenem, zatímco se nechával unést svým vyprávěním.

„Poslouchám vás, plukovníku,“ pobídla jej Kate.

„Ve čtyřiačtyřicátém je založilo SS a teď jsou samostatnou silou. Terorizují čestné Němce, kteří s námi spolupracují, chytají osamělé vojáky po celém Německu a v podstatě můžou za to, že moje práce v oblasti zásobování je stokrát obtížnější, než by měla být. Ale kdo o nich mluví? Nikdo. Najednou všichni pláčou nad chudáky Němci oklamanými jejich šílenými vůdci. Nechystáme se snad ukázat světu, jak špatní tihle vůdci jsou? Není o tom celý soudní proces? Němce z toho necháme vyváznout a pověsíme jejich vůdce. Ale spousta méně významných Němců stále vede svůj boj. Tady máte téma na článek.“

Kate o oddílech werwolfů nikdy neslyšela a uvažovala, jestli Jensen nepřehání.

Jako by četl její myšlenky, řekl: „Podívejte, znám jednoho chlápka z hlavního velitelství, který měl vloni v létě na starosti zátah proti bandám werwolfů v Bavorsku. Mohl by vám vyprávět věci, z nichž by vám vstávaly vlasy hrůzou. Jsou to děti, některým není víc než deset nebo dvanáct. Poprosí vojáka GI o kus čokolády, a když dostanou, co chtějí, ustřelí mu hlavu. Chladní a zákeřní jako ďáblové. Ani nemrknou okem. Tomu chlapovi vadilo, že honí malé děti, některé z nich nejsou starší než ty jeho, co má doma. Chtěl dostat dospělé, ty, co vydávají rozkazy. Ale škodu páchají ty děti, s puškami, pancrfausty, bazukami většími než ony.“

Do jídelny vešel mladík s rezavými vlasy a očima těkal od jednoho k druhému. Zastavil se u té kyselé britské dámy. Nikde jinde nebylo volné místo. Vtom ho Kate poznala – William Stanton, ten právník, s nímž letěla z Croydonu.

Na chvíli to rozptýlilo její pozornost, ale hned se zas otočila k Jensenovi.

„Má ten váš kamarád nějaké jméno?“

Stateční indiáni se netřesou bolestí. Stateční indiáni snášejí nadávky, bití, dokonce i mučení.

V úkrytu byla odpoledne tma a chladno. Ozýval se jen jejich dech. Rychlejší, ne obvyklý. Ne výdech a nádech. Rychlý, překotný dech, jako když pes dýchá v letním vedru. Stateční indiáni nikdy nevyzradí tajemství. Přijmou trest se zavřenýma očima, s lhostejným výrazem ve tváři. A později… Později hra pokračuje.

Stateční indiáni jsou vždycky připraveni hrát. I zbraně mají připravené.

Skalpel, zbavený zbytků krve, se vrátil do rudého sametu. Ten francouzský voják vypadal jako statečný indián, pomyslel si vrah. Klidný, s úsměvem na tváři nad zející ránou. Vrah si byl tím úsměvem zcela jistý.

15. LISTOPADU 1945

„Díky, že jste si na mě udělal čas, generále. Vím, že jste velmi zaměstnaný muž.“ Plukovník Adams vstal, když se host, kterého pozval na snídani, přiblížil k jeho rohovému stolu v hotelu Grand.

Generál „Divoký Bill“ Donovan – zakladatel vojenské zpravodajské služby OSS a člen týmu žalobců v Norimberku – ve skutečnosti nebyl vůbec zaměstnaný. Právě dostal od hlavního amerického žalobce Jacksona padáka. „Vašich služeb už zde nebude třeba,“ řekl mu ten muž, jako kdyby Donovan byl nějaký čistič bot, kterého můžete odehnat.

Donovan se usadil na židli, kterou mu Adams nabídl, na židli s opěradlem otočeným ke zdi. Starý zvyk.

„Žádný problém, Geoffrey. Alespoň přijdu na jiné myšlenky.“

„Ano.“ Plukovník Adams se rovněž posadil a přitáhl si židli blíž ke stolu. „Slyšel jsem. Je mi to líto. Myslím, že ten člověk dělá chybu.“

„Jsem téhož názoru,“ řekl Donovan. „Spoléhá na dokumenty místo na svědectví. Tímto přístupem všechny uspí. Co skutečně potřebujeme, jsou plačící matky, které na lavici svědků promluví o svých dcerách a synech zavražděných těmi zločinci. Mladé ženy, které dosvědčí, jak je nacističtí lékaři sterilizovali při takzvaných experimentech. Bývalé vězně z koncentračních táborů, ty, co přežili, kteří potvrdí světu, že smrtící nacistická mašinérie skutečně byla, jaká byla. Ale co máme místo toho? Dokumenty. Bedny a bedny plné dokumentů. Už jsou jich tu tuny, Geoffrey. Ten proces bude bez lidského prvku plochý jako Kansas.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Adams.

Číšník v bílém saku s černou kravatou přinesl stříbrný servis s kávou. Zdálo se, že silné aroma Donovana na chvíli uklidnilo.

„Co budete dělat?“ zeptal se Adams. Začal pomalu, aby vyjádřil svůj soucit.

„Můžu udělat jedinou věc. Vrátit se domů. Zpět k soukromé praxi. Truman nechce mě ani službu, kterou jsem pro nás vybudoval. Říká, že nechce nějaké ,americké gestapo‘. Čirý cynismus. Je jasné, že ten člověk nikdy neviděl gestapo v akci. A teď mi říkají, že nepotřebují mé služby při soudním procesu. Tak…“

„Všichni brzy pojedeme domů, generále.“

„Ano, ale…“ Donovan zamíchal stříbrnou lžičkou kávu, i když v ní neměl žádný cukr. „Přece jen jsem si představoval, že tuhle válku zakončím lépe.“ Usrkl horké kávy a potom se přes okraj šálku podíval na svého souseda u stolu.

„Omlouvám se, že na vás přenáším svoje trápení. Zdá se mi, že máte vlastní problémy.“

Adams, který měl na starost zajištění bezpečnosti chystaného procesu, si odkašlal; byla to narážka, na niž čekal. Číšník přinesl slaninu a vejce, čímž jeho promluvu zdržel.

„Dovolil jsem si objednat pro oba. Doufám, pane, že vám to nevadí.“

Donovan zavrtěl hlavou. „Nikdy mi nevadí dobrá snídaně, Geoffrey. Zvlášť když ji platí někdo jiný.“ Zasmál se překvapivě vysokým hlasem.

Adams počkal, až se číšník vzdálí z doslechu, než pokračoval.

„Máme tu třetí vraždu od včerejšího večera, kdy jsem s vámi mluvil.“

Donovan naklonil hlavu k Adamsovi a sykl. „Stejný vrah?“

„Vypadá to tak. Stejný způsob. Po pravdě řečeno dost hrozný. Tentokrát je obětí francouzský poručík. Takže teď nám na krk dýchají kromě Rusů i Francouzi a ptají se, co děláme pro to, abychom zastavili tyto ohavné zločiny v našem sektoru. A pak mě otravují ještě šéfové Spojenecké kontrolní komise. Vrhá to na nás špatné světlo, generále. Moc špatné. Titíž šéfové se mě ptají, jak můžeme čekat, že Němci uvěří, že dokážeme spravovat jejich zemi, když neumíme najít ani vraha v Norimberku.“

„Tisk se téhle záležitosti chopí a nakonec to může zastínit i události v soudní síni,“ dodal Donovan.

„Přesně tak. Věděl jsem, že mě pochopíte, generále.“

„A navíc si dovedu představit, že jste kvůli tomu pod palbou kritiky i z Washingtonu.“

„Jak jste se to dozvěděl?“

Bylo patrné, že Donovan je teď ve svém živlu – Magister Ludi vyučující mladšího důstojníka. Přesně jak si to Adams představoval.

„Proč tu máme některé bývalé důstojníky OSS, Geoffrey, co myslíte? Na dovolené? Těžko. Působí ve vězení, hledají posily pro vojenské zpravodajství. Bývalí nepřátelé, správně? Ale klima v Evropě se mění. Nepřátelé a spojenci. Pochybná hranice, když už je po válce.“

„Sám bych to lépe neřekl,“ řekl Adams s úsměvem a vložil si do úst vidličku s kouskem mírně tekutého vajíčka.

„Předpokládám, že Washington se po vás vozí kvůli veřejnému mínění. Říkají vám, že je v pořádku postavit nacistické hlavouny před soudní tribunál. Druh národního pokání. Ale jestli si Mildred a Clarence někde v Nebrasce přečtou o tom, jak nějaký šílený vrah běhá v troskách Norimberka a morduje vojáky vítězných armád… No, máme tu problém na poli styku s veřejností, problém velkého ražení, jak přesvědčit tytéž lidi, aby přivítali Německo u společného stolu jako příštího spojence.“

Tohle udělalo na Adamse dojem. Nikdy nepochyboval, že má generál analytické schopnosti, ale rozbor Adamsových problémů nad kávou a vajíčky v důstojnickém klubu ukázal jeho skutečný důvtip a politický přehled. Adams začal uvažovat, strachovat se, jestli snad generál nemá vlastní politické ambice. Bylo jasné, že Ike je má. A Adams už počítal s politickou kariérou, k níž by mohl přispět jeho služební pobyt v Norimberku. Ale oni nepotřebují příliš starých válečníků ve svém politickém rybníčku.

„Styk s veřejností,“ zamumlal Adams. „V tom máte určitě pravdu, generále. Washington dal jasně najevo, že nechtějí, aby zprávy o těchto úmrtích prosákly domů. Máme na ně informační embargo, ale je jen otázkou času, než nějaký machr dá přednost tomuto sólokaprovi před zájmy národní bezpečnosti. Navíc jen těžko můžeme kontrolovat zahraniční tisk. Jsme tu pod mediálním mikroskopem. Víte, že je tu víc než pět set novinářů z asi třiceti různých zemí? Musíme vyřešit ty vraždy dřív, než, jak vy říkáte, zastíní samotný proces.“

Generál Donovan přikývl a povzdychl si.

„Tím hůř pro vás.“

Adams chtěl posunout konverzaci kupředu. Jméno. Dej mi to jméno. Ale čekal, nechal Donovana, aby s tou myšlenkou přišel sám.

„Vidím, že jste uvízl mezi mlýnskými kameny,“ řekl Donovan a s vervou se pustil do snídaně. Snědl velké sousto a spokojeně si povzdechl. Důstojníci u okolních stolů si ho všimli a vrhali k němu ostražité pohledy. Už prosákly řeči o tom, že Jackson bývalého šéfa špionáže jako nepohodlného hašteřivého šťourala odvolal. Posílá ho domů. A důstojníci se mu teď snažili vyhnout jako nějaké nákaze.

Adams by normálně udělal totéž, ale potřeboval ho. Teď opatrně, říkal si v duchu. Ať se k tomu dostane sám.

„Nejhorší je, že nemám kompetentní lidi,“ napověděl mu Adams. „Můj bezpečnostní důstojník je bývalý vězeňský dozorce, ne vyšetřovatel.“

„To je špatné,“ souhlasil Donovan s pusou plnou holandské slaniny.

Jedli mlčky. Nakonec si Adams uvědomil, že ten starý lišák mu to nemíní ulehčit. Pohledy kolegů důstojníků v jídelně začaly Adamsovi vadit; nechtěl, aby celý Norimberk věděl, že se stýká s generálem, který upadl v nemilost. Měl ho pozvat do kanceláře, ale tam zas byli pobočníci a zvědavé oči sekretářek.

„Podívejte, generále. Řeknu vám to na rovinu. Nutně potřebuji profesionálního vyšetřovatele, abych s tím pohnul.“

Donovan vzhlédl od rozteklého žloutku druhého vajíčka a usmál se. „Myslel jsem, že to nikdy neřeknete, Geoffrey. Já jsem váš muž.“

Adamsovi se rozbušilo srdce a sevřel žaludek. Jak generálovi vysvětlí, že žádal jen o radu, a ne přímo o něj?

Donovan lehce zaznamenal zklamání, které se zračilo v Adamsově tváři, a zahihňal se.

„To byl jen malý žert,“ řekl. „Proč nejdete k jádru věci? Víte stejně dobře jako já, že Nate Morgan tu hledá adepty pro zpravodajskou službu. Nemusíte mě žádat, abych mu dal souhlas. Už není součástí mé organizace. On ani nikdo jiný, od chvíle, co nás Truman minulý měsíc rozprášil.“

Adams na chvíli pocítil úlevu, ale hned byl zase ve střehu.

„Přímluva u MI by mohla pomoct s převelením.“

Donovan upřel na Adamse dlouhý nesmlouvavý pohled. „Nechcete mu to hodit na krk, že ne, Geoffrey? A zachránit si zadek tím, že na ten případ nasadíte našeho úžasného inspektora z New Yorku?“

„Potřebuji pomoc,“ řekl Adams a snažil se, aby to znělo co nejpokorněji. „Jsme na stejné lodi, generále. Všichni chceme totéž. A jestli je v Norimberku někdo se speciálními schopnostmi, tak je rozumné ho využít.“

Donovan se stále díval na Adamse, jako by mu nahlížel až do duše. Adams cítil, jak se červená, ale Donovan nakonec přikývl.

„Uvidím, co se dá dělat, Geoffrey. Odpoledne, než odjedu z města, vám dám vědět.“ Utřel si ústa do naškrobeného ubrousku, a než ho vrátil zpátky na stůl, pečlivě jej znovu složil. „Ale ne že toho kluka podrazíte, OK? Je dobrý. Jeden z mých nejlepších mužů ve Švýcarsku.“

Adams dal pokrčením ramen najevo, že by ho něco takového ani nenapadlo. Zůstal sedět, poté co Donovan odešel. Oči všech přítomných se dívaly jinam, zatímco generál kráčel ke dveřím.

Nikdy to s ním není lehké, řekl si Adams. Nebaví ho hrát jednoduchou hru. V tom tkví jeho problém. Jeho obvinění stále bolela; Adams cítil pach vlastního těla, přestože se ráno koupal. Generál donutil člověka, aby se celý zpotil.

Bez ohledu na to se Adams usmál nad svým malým vítězstvím. Teď měl prominentní osobu, na niž mohl případ hodit. Někoho, kdo má důvěru Spojenecké kontrolní komise a Washingtonu, že splní očekávání. Někoho dost vzdáleného od Adamse, aby to nebyl jeho zadek, který to odnese, když vyšetřování nebude úspěšné. Koneckonců by to byl Donovan, kdo toho muže přesunul z MI do bezpečnostní složky. Byl by to Donovanův poslední rozkaz, než opustil Norimberk.

Nebo by to odnesl sám Morgan, to by bylo ještě lepší. Adams měl jeho složku v aktovce. Zprávy o jeho prvních úspěších v New Yorku, detektiv, který vyřešil případ únosu spojený se jménem Lombardi a přes noc se dostal na obálku časopisu Life; agent OSS ve Švýcarsku, tajné operace v okupované Evropě. Ten chlapík opravdu patřil na titulní stránky – pravá osoba, pokud jde o vyšetřování. Skutečně by to mohl vyřešit. Ale když ne, a tisk se celého případu chopí, nebude to plukovník Adams, o kom budou psát; nebude to plukovník Geoffrey Adams, budoucí senátor, kdo nesplní očekávání, ale generál „Divoký Bill“ Donovan a jeho bývalý agent Nathan Morgan.

A další eso v rukávu pro Adamse: Morgan bude něco jako neprůstřelná vesta. Koneckonců kdo by obvinil nějakého Žida z nekompetentnosti, teď, po těch šesti milionech? Kapitán Nathan Morgenstern – Adams prostudoval jeho profil za domácí úkol – byl tak dobrý, až se tomu nechtělo věřit.

Adams mávl na číšníka a dal si panáka napoleona, kterým zapil poslední hlt kávy.

Odpoledne informoval Morgana jeho nadřízený z vojenské zpravodajské služby, že má být přesunut k bezpečnostní složce v norimberském sektoru, a to co nejdříve. Ve čtvrt na pět už byl Morgan ve své nové kanceláři, kterou pro něj zřídili v pátém poschodí justičního paláce. Co nejdále od týmu žalobců, ale ne dost daleko od majora Hannigana, jak se ukázalo.

Stěhováci už byli s prací hotoví; přivlekli dovnitř těžké kovové psací stoly, skříňky na spisy, konferenční stůl, korkovou nástěnku, dva psací stroje, papíry, pera, tužky, ořezávátko a čtyři rozviklané židle. Nějaký člověk od spojařů právě pokládal telefonní kabel.

Když Morgan souhlasil, že se ujme vyšetřování, jasně vyjádřil svůj požadavek, že bude nezávislý a nebude pracovat pod majorem Hanniganem ani pro něj. Potřeboval jen kancelář a malý tým. Plukovník Adams přikývl a řekl, že to s Hanniganem vyřídí.

Samozřejmě nic nevyřídil.

„Tak oni si přivedli kádry,“ řekl Hannigan, když vrazil do kanceláře.

Spojař vrhl na Morgana pohled, ale pak sklonil hlavu a pokračoval v práci. Byl desátník a za nic na světě se nehodlal plést mezi důstojníky.

„Prosím, pojďte dál, majore.“

„Vám nestačí, že verbujete tu nacistickou lůzu, ještě musíte strkat nos do mého vyšetřování?“

Hannigan tam stál jako nadmutý, rozzlobený kohout, s rudým obličejem a zaťatými pěstmi. Morgan se s podobnými násilníky potkával celý život. Na školním dvoře, na Harvardu, u newyorské policie – modrá krev nebo buran, všichni vypadali stejně.

„Opravdu jsem neměl na vybranou, majore. Přeřadili mě sem z MI.“

Byla to pravda jen zčásti. Adams mu dal na vybranou, ale když se Morgan dozvěděl, že ho doporučil sám Donovan, nemohl odmítnout.

„Vaši nóbl kamarádi usoudili, že na to nemám, co?“

Morgan stočil pohled od Hannigana k vojákovi, který mu zaváděl telefon, aby majora upozornil, že probírají tajné informace. Ale Hannigan byl příliš zabedněný a zároveň napružený, aby se dokázal ovládnout.

„Takže oni mi vezmou ten případ a daj ho kapitánovi. V civilu jste určitě policajt za všechny prachy, postrach kriminálních živlů.“

Nedráždi ho, řekl si Morgan v duchu. Je to vyšší šarže. Tak hovořil hlas rozumu. Ale byl tu i jiný hlas, hlas plný vzteku. Řekl jsi jasně, že s tím chlapem od prasat nebudeš dělat. Adams to ví. Adams potřebuje tebe, ne toho idiota, co má místo hlavy tykev.

Morgan zaťal zuby a snažil se potlačit zlost.

„Máte ještě nějaký dotaz, majore? Mohu vám nějak pomoct?“

Rudá barva v Hanniganově obličeji ztemněla do fialova.

„Zatracenej hajzlíku!“

Morgan se otočil k vojákovi od spojařů. „Omluvil byste nás, prosím, desátníku?“

Desátník byl rád, že může odejít, a nacpal si kleště a nůž do kapes montérek rychle jako zloděj při výprodeji v Macy. Neotálel za dveřmi, ale uháněl chodbou, aby se ukryl do bezpečí za nejbližší roh.

Morgan počkal, až se za vojákem zavřou dveře, a potom na Hannigana upřel chladný, vyrovnaný pohled. Potýkal se s hovady, jako byl Hannigan, celý život. A právě teď mu docházela trpělivost.

„Nalijme si čistého vína, majore. Byl jsem přidělen k tomu případu, ať se vám to líbí nebo ne, protože jste se projevil jako nekompetentní, nenápaditý a nezodpovědný.“

„Za to mi zaplatíš, ty malej židovskej parchante.“

Morgan uvolnil sevření v rukou. „Opravdu byste si měl dávat pozor na ústa. Okie jako vy se vždycky prozradí, jen co otevře pusu. Věděl jste to? Libujete si v rasistických poznámkách, výborně. Jen do toho. Běžte řvát na Adamse – to on vám zapálil koudel u zadku.“

Silácký postoj majora Hannigana náhle ochabl.

Morgan pokrčil rameny. „Jen vám radím, Hannigane, jestli chápete, co tím myslím. Nemůžete vtrhnout do cizí kanceláře a vyhrožovat, pokud k tomu nemáte pravomoc. A upřímně řečeno, Hannigane, tady v Norimberku teď máte pravomoc asi jako antoušek. Měl byste mi být vděčný – a nejspíš jste, ale musel jste sehrát tohle divadélko, abyste uhájil svou mužnost, jakkoli je pochybná.“

Zlostný výraz v Hanniganově obličeji vystřídal nedůvěřivý pohled.

„Nepřemýšlejte tolik, Hannigane. Není to zdravé. Oba víme, že se rád toho případu zbavíte. Je jako mrcha, která může zničit člověku ve vašem postavení kariéru. Chcete přece získat pohodlné místo šéfa na nějakém malém policejním okrsku, nemám pravdu? Možná zase někde v Texasu, kde můžete pozatýkat negry a Mexikány, když se něco nekalého šustne, a uklidnit tak zbytek města. Zkrátka dělat svou práci. Je to tak?“

Hannigan na Morgana hleděl, jako by to byl nějaký novodobý ďábel. Morgan usoudil, že ve svých odhadech nebyl daleko od pravdy.

„A tady máte případ sériového vraha a vůbec netušíte, kdo to zatraceně může být, že ano? Ještě jste s tím nepohnul, tak můžete být rád, že nastrčím svůj zadek, promiňte mi ten výraz, místo toho abyste se tu dohadoval a snažil se mě nakopnout. Beru na sebe ten průšvih. A vy jste z toho venku, jste v bezpečí. Nikdo na vás nemůže nic hodit.“

„Dělal jsem, co se dalo,“ ohradil se konečně Hannigan. Ale nebylo to moc přesvědčivé.

„Jsem si jistý, že ano,“ řekl Morgan rozhodným hlasem. Škádlení medvěda bylo zábavné, jen když medvěd zuřil. „Dostal jsem vaše záznamy o tom případu, večer si je prostuduju. Kdybych měl nějaké dotazy…“

„Jo, jasně,“ řekl Hannigan. Ruce měl stále sevřené v pěst. Morgan usoudil, že tak možná i spí.

„Ten Manhof. Jaký je?“ Morgan znal hru na hodného a zlého policajta. Teď to chtělo drobné spolčení. Postavit malý most.

Hannigan si pohrdavě odfrkl. „Do hajzlu, je to Němec, co mám k tomu dodat?“

„Ví, co dělá?“

„Řekl, že hodlá prověřit černý trh, přistěhovalecké tábory.“

Morgan přikývl. Obvyklý postup. Kéž by to bylo takhle jednoduché, řekl si v duchu.

„Musím si s ním promluvit.“

Hannigan přikývl. „Jo, udělejte to.“

Ten člověk je k politování, pomyslel si Morgan. Neví, jak z toho ven. Vztek zmizel a nic jiného mu nezbylo.

„Dobrá, díky, že jste se tu zastavil, majore Hannigane. Bylo to užitečné. Plukovníku Adamsovi záleží na tom, aby změna proběhla v klidu.“

Morgan krátce zasalutoval a Hannigan mu pozdrav automaticky oplatil a odešel. Morgan vystrčil hlavu z kanceláře, zjistil, že ten spojař číhá na konci chodby, a přivolal ho zpátky.

„Nebojte, desátníku,“ ujistil ho Morgan, když se vrátili do kanceláře. „Vzduch je čistý.“

„Ano, pane.“

V Hanniganových záznamech toho moc nebylo. Zdálo se, že major větší část vyšetřování přehodil na Manhofa. Morganovi chvíli trvalo, než našel kancelář, kde sídlila kripo, kriminálka. Seděli ještě dál od žalobců než on. Manhof už byl pryč – bylo po šesté – ale seržant na recepci, chlapík jménem Hoffman, byl po ruce. Tvářil se skepticky, když si Morgan chtěl odnést nějaké papíry, ale jeden telefonát do Hanniganovy kanceláře ho přesvědčil. Morgan se usmál na ustaraného byrokrata, který snášel na hromadu obálky s důkazy, složky, seznamy, dokonce i Manhofovy poznámky k případu, a všechno to uložil do dřevěné přepravky, aby s tím mohl Morgan odejít labyrintem chodeb do své úřadovny.

Justiční palác nebyl místem, kde by chtěl Morgan strávit noc – spoře osvětlené chodby, přízraky zločinců. Věděl, že tu gestapo mělo za války kanceláře, a představil si výslechové místnosti, v nichž stále zůstával pach strachu a smrti. V tomto křídle se moc netopilo – infrastruktura ve městě byla v troskách a to málo, co fungovalo, bylo určeno pro obžalobu. Ve vedlejší kanceláři sídlil německý obhájce Ernsta Kaltenbrunnera, šéfa SD s jizvou ve tváři, který nastoupil po Heydrichovi. To Morgana přimělo, aby si uvědomil, jak nízko na norimberském žebříčku důležitosti stojí vraždy, které má vyšetřit. Skličující myšlenky, ale Morgan nebyl sklíčený. Hrál sám se sebou hru, nechával se ovládnout vzrušením. Práce ve Švýcarsku byla dost náročná, občas i nebezpečná, ale musel si přiznat, že mu chybělo vyšetřování. Vždycky byl tělem i duší policajt.

Když se vrátil do kanceláře, postavil přepravku na jeden z psacích stolů a začal procházet složky, aby se seznámil s vrahem, který prořízl krk třem vojákům, poslednímu z nich, francouzskému poručíkovi, během uplynulé noci.

Ve čtvrt na devět už ho bolely oči – potřeboval by v kanceláři bez venkovních oken víc světla –, byla mu zima a měl hrozný hlad. Poslední z uvedených lapálií vyřešil v kantýně poblíž soudní síně v prvním poschodí. Vlažná polévka, v níž plavaly kousky tučného uzeného kolena, talíř fazolí a další kus uzeného – ani ho nedojedl –, pár plátků bílého chleba s margarínem, a břišní dutina byla plná. Dva šálky horké kávy ho zahřály. Unavené oči byly něco jiného, ale Morgan usoudil, že jim prospěje pohyb v terénu.

Podle Hanniganových poznámek vycházeli z předpokladu, že ty vraždy nějak souvisejí s černým trhem. Tento předpoklad zpochybnil fakt, že mrtvý francouzský poručík zřejmě neměl s nelegálním kšeftováním nic společného. Na jeho těle se nic nenašlo; na místě činu se nic nenašlo. To ovšem neznamená, že ten vrah po sobě jen nezahladil stopy.

Bude třeba provést postupnou eliminaci. Projít obvyklé motivy, jeden po druhém je vyřadit, dokud nenarazíte na motiv, který vyřadit nelze. Rutinní postup. Zítra Morgan a jeho tým, který ještě musí sestavit, předvolají všechny, kteří znali oběti, a budou hledat nitky, jež ty tři spojují. Pokusí se odhalit souvislosti, vzorec pro všechny tři vraždy. Zkusí rozluštit, co zatraceně znamenají ty stránky vytržené z nějaké knihy. Ale dnes večer bude Morgan postupovat podle Manhofova plánu.

Měl pravdu: ulice utišila bolavé oči. V poslední době Morgan většinou vysedával na zadku. Chyběla mu práce v terénu. Cítil se lépe, hned jak nastoupil do služebního džípu – se střechou na ochranu proti přírodním živlům a výbušninám – a nastartoval. Podle poznámek v Manhofově složce bylo jedno z center norimberského černého obchodu blízko Hauptmarktu. Jaká ironie. Staré tržiště. Podobně jako celý Norimberk leželo v troskách. Morgan jel v džípu po Fürther Strasse do středu města a cestou míjel temné ulice. Světlo reflektorů dopadalo na zbytky budov, které stály po obou stranách. Přejel Pegnitz po Fleischbrücke, jednom z několika mála mostů, které ve městě zůstaly celé, zaparkoval u trosek Frauenkirche a vyrazil pěšky za svým cílem.

Morgan studoval historii; věděl, že tu kdysi stávalo ghetto, než byli Židé ve čtrnáctém století z Norimberka vyhnáni; že ten kostel vyrostl na základech staré synagogy. Další ironie pro ty, které to zajímá.

Morgan si stále nemohl zvyknout na obraz zkázy, kterému čelil pokaždé, když vyšel do ulic města. Nebyl to jen sem tam pobořený dům, ale celé bloky domů proměněné v hromady trosek. Kam oko pohlédlo, všude byly drolící se fasády budov jako kulisy k Wagnerovu Soumraku bohů. Ve městě nezůstal žádný neporušený roh. V žádném případě ne v centru. Kostely, mosty, veřejné budovy, obytné domy, všechno bylo v troskách.

Hauptmarkt byl pozdě večer opuštěný. Alespoň tak na první pohled vypadal. Ale jak Morgan kráčel po jeho obvodu, kynuly na něj ženy ze zbytků zničených dveří a zpoza pobořených zdí. „Du, Schatzi. Komm. Trochu si užijeme.“

V přítmí vypadaly jako přízraky, tváře měly ztrhané a vyčerpané od hladu; denní příděly jídla sotva stačily, aby člověka udržely při životě. Zastyděl se za fazole a uzené, které nechal na talíři v kantýně. S největší pravděpodobností to bylo víc jídla, než tyhle ženy měly za celý den. Jedna před ním odhalila scvrklé, povislé poprsí; druhá si vykasala sukni a ukázala mu holou kůži nad umolousanými hedvábnými punčochami. Pohled na její ochlupení byl otřesný. Hlavní tržiště se změnilo na trh s masem nejubožejšího druhu.

Proběhl kolem těch žen – bylo jich celkem asi tucet – a řekl si, že půjde jinudy, až se bude vracet k džípu. V místě, kde náměstí ústilo do Burg Strasse, přímo proti Schöner Brunnen, historické kašně, která jako zázrakem unikla zkáze, Morgan nalezl to, co hledal. Odpudivou chatrč postavenou hned vedle hlavního náměstí.

Hnus, pomyslel si. Podle Manhofových poznámek to bylo ad hoc administrativní centrum norimberského černého trhu. Večer ulice ovládali Němci – a Spojenci k tomu přispěli svým dílem: nedokázali poskytnout dostatek jídla, oblečení a uspokojit další základní potřeby. Černý trh znamenal alespoň nějaký trh. Drsný kapitalismus, ale přece jen kapitalismus. Obchod je obchod. Bylo jasné, co se v té boudě děje, ale trpělo se to, alespoň dokud se věci nevymknou kontrole. Dokud sami udrží vše pod kontrolou a nevypukne válka gangů.

Mihotavé světlo lucerny nebo svíčky pronikalo silně navoskovaným papírem, který sloužil jako okno v horní části dveří. Chatrč byla smontovaná ze všeho možného, co se podařilo zachránit: stěny byly poskládané z něčeho, co vypadalo jako postranice vozů; střechu tvořil pruh plechu se zubatými hranami; elegantní dveře zřejmě pocházely z nějakého paláce.

Nemusel klepat; dveře se otevřely, jakmile k nim došel. Mezi dřevěnými deskami stěn byly mezery, kterými bylo vidět ven. Jeho návštěva nikoho nepřekvapila.

„Dobrý večer, plukovníku.“ Drsný muž malé postavy stál ve dveřích a bránil Morganovi ve vstupu do chatrče. Jako karikatura uprchlíka měl kolem nohou onuce a zimník nejméně o dvě čísla větší. Hlava byla v porovnání s tělem příliš velká, měl dlouhou prošedivělou bradku a stejně dlouhé prošedivělé vlasy. Vypadal jako skrček s bowlingovou koulí na ramenou.

„Můžu pro vás něco udělat, plukovníku?“

Byl to bavorský zvyk nadsazovat hodnost, Morgan to znal. Starý trik taxikářů a řezníků, jak z vás dostat spropitné. Kdyby chtěl něco jiného, udělal by z Morgana generála.

„Nechte si ty komplimenty, příteli,“ řekl Morgan svou poněkud formální a poněkud švýcarskou němčinou. „Nejsem tu pro zboží, ale pro informace.“

Nezdálo se, že by Morganova němčina trpaslíka nějak překvapila. Jen si zhluboka oddechl. Zápach, který vyšel z jeho úst, Morgana málem porazil. Nebyl to jen pach nečištěných zubů, ale hluboký, vnitřní závan nemoci a rozkladu.

„No, pokud jde o to první, nemám nic, jen trochu toho druhého, máte štěstí… kapitáne.“

Morgan zachytil nepatrný úsměv na mužově kulovitém obličeji.

„Pojďme přímo k věci,“ řekl Morgan. „Nepřišel jsem, abych vám dělal problémy. Obchod je obchod, ne? Jen potřebuju vědět, jestli tu v poslední době nebyl nějaký konkurenční boj. Nějaká nevraživost mezi dodavateli.“

Mužíček našpulil rty. „Informace bývají drahá komodita.“

Morgan zavrtěl hlavou. Všude na světě je to stejné. Ohlédl se přes obě ramena, než sáhl do peněženky pro nažehlenou pětidolarovou bankovku a podal ji tomu chlapíkovi. Trpaslík ji vzal opatrně mezi prsty, přivřel oči, promnul ji a prozkoumal povrch papíru.

„Není falešná,“ ohradil se Morgan.

Muž otevřel oči a zatvářil se téměř šokovaně.

„Z ničeho takového vás neobviňuju, kapitáne. Jen se rád dotýkám peněz. Je to takový můj koníček. A dva takové fajnové papírky by byly lepší než jeden. Je to jako s milováním – vždycky je lepší mít společnost.“

Když se usmál, odhalil černé pahýly v místě, kde kdysi míval přední zuby.

Morgan vytáhl druhou pětidolarovku a podal mu ji.

„Nádhera,“ řekl mužíček.

„Teď si můžeme popovídat?“

„Ale jistě,“ přikývl, ale nehnul se z prahu; jejich rozhovor bude probíhat pod širým nebem.

„O konkurenci. O příležitostných dodavatelích.“

„Ano.“ Muž se zasnil. Za ty dolary si bude moct koupit jídlo na několik týdnů. „Osoba, se kterou byste si určitě měl promluvit, je chlápek jménem Rollo. Je velmi dobře informovaný, Rollo.“

„A kde bych toho pana Rolla našel?“ Morgan nahlédl přes skrčkovu hlavu do chatrče.

„Kdepak, tady není, obávám se. Ve skutečnosti je právě teď vaším hostem. Myslím hostem Američanů. Kripo ho zatkla před několika dny. Pokud je mi známo, sedí v justičním paláci.“

16. LISTOPADU 1945

Druhého dne ráno byl Morgan stále přepadlý z bezvýsledného pátrání na Hauptmarktu. Než odešel, vzal si od toho trpaslíka zpátky jednu z bankovek. Chlapík ječel a šlapky mu spílaly, když spěchal zpátky po hlavním náměstí. Zapomněl na své odhodlání, že se jim vyhne, až se bude vracet k džípu. Odjel domů, do svého pokoje v Grand hotelu. Nebyl takový, jak by člověk v Grandu očekával – jen bývalý pokojík pro služku v podkroví. Ve dne viděl děravou střechou na nebe, když pršelo, rozestavěl po podlaze hrnce a kastroly. A byl mrňavý. Morgan měřil jen metr osmdesát, ale stejně stále narážel hlavou do stropních trámů na jednom konci místnosti. Ale alespoň to bylo místo, kam mohl večer složit hlavu.

V půl osmé ráno už byl zase v justičním paláci. Předešlého večera bylo pozdě na návštěvu u Rolla, a teď se alespoň mohl poradit s Manhofem z kriminálky, než se vydá k vězeňským celám. Jak mu večer řekl ten starý krkoun: zatkla ho kriminálka. Ale o Rollovi nebyla v Manhofových spisech ani zmínka.

Manhof byl v úřadě rovněž časně ráno. Dobré znamení. Představili se, vlažné potřesení rukou, ale v očích toho muže se zračila inteligence. Možná že je to člověk, s nímž bych mohl spolupracovat, pomyslel si Morgan. Jeho naděje se ovšem brzy rozplynuly, když se Manhofa zeptal na Rolla.

„Jak jsem měl vědět, že bude Hannigan odvolán z toho případu?“ Manhofův hlas zněl defenzivně, bylo to zřejmé, i jemu to tak připadalo. Pokusil se o mírnější tón. „Major Hannigan mi hodil ten případ, jak se to říká, na stehna?“

„Do klína,“ navrhl Morgan, ale nijak ho to přeřeknutí nepobavilo. Měl pocit, že Manhof zná tu frázi velmi dobře a jen se pokouší získat body. Pod inspektorovou mírně podlézavou fasádou Morgan vytušil něco tvrdšího.

„Ano, do klína. Samozřejmě. Pochopte, ty poznámky byly hlavně pro mě.“

„Nic vám nevyčítám,“ řekl Morgan. „Jen bych se rád dozvěděl něco o tom Rollovi. Co na něj máme? Proč byl zatčen?“

„Obávám se, že vám toho moc neřeknu. Zejména když je mrtvý.“

„Cože?“

„Vy jste to nevěděl?“ Manhof upřel na Morgana upřímný pohled, nevinnost sama.

„Ne. Dozvěděl jsem se o tom člověku až včera večer. A teď je mrtvý?“

„Kyanid. Chyba strážných, jak se zdá. Nevšimli si, že měl u sebe kapsli s jedem.“

„Proč tam byl?“

„Za spiknutí, samozřejmě. Při transportu Židů. Rollo býval nechvalně známý práskač. Dokázal vám říct, kde se ukrývají zločinci, kteří zmizeli v podzemí, jako to dělali v té šílené době Židé. Ponorky.“

Morgan zavrtěl hlavou. Neznal ten termín.

„Tak se říkalo Židům, kteří zmizeli v podzemí, v ilegalitě. ‚Ponorky‘. A Rollo sám sebe s oblibou označoval za ‚hlubinnou nálož‘. Dokázal vyčmuchat každého. U gestapa to měl dobré.“

„Ale měl také spojení na černý trh?“

„Jistě. Rollo byl ve spojení se vším, co bylo ilegální. Představte si magnet a kovové piliny. To byl náš Rollo ve vztahu ke zločineckým aktivitám.“

„A co jste z něj dostal, pokud jde o případnou válku gangů?“

Manhof pokrčil rameny, prudké gesto u tohoto jinak nehybného stvoření.

„Nebyl, řekněme, vstřícný.“

„A tak jste ho zmáčkl tím, že jste ho zatkl za stará provinění. Výměnný obchod.“

„I tak se to dá nazvat.“

„Proč už jste ho nesebral dřív? Určitě jste věděl, kde ho najít.“

„Lidské zdroje, kapitáne. To je velký problém v novém Německu. Nemáme dost lidí, kteří by byli schopní…“

Další pokrčení ramen.

Morganovi se ten člověk přestal líbit. Vadilo mu mateřské znamínko na Manhofově levé tváři; Morgan si uvědomil, že na něj neustále kouká. Na co jiného se v tom nevýrazném obličeji zaměřit? Ale bylo toho víc než jeho rysy. Manhof byl podlézavý pasivně-agresivní typ. Mluvil zdvořile, ale uvnitř… Morgan zjistil, že tvrdost, kterou odhalil už dřív, je ve skutečnosti nepřátelství. Morgan už to zažil kvůli svému původu mnohokrát, a tak byl citlivý na sebemenší náznak. Ale tentokrát to nebyl jeho židovský původ; spíš skutečnost, že Manhofovi vzal případ. Míč se vrátil na americké hřiště. Hannigan by byl mnohem lepší partner pro člověka jako Manhof, jenž se mohl kolem něj točit, uklidňovat ho, sladce mu něco nalhávat.

Ne. Morgan o vrchního inspektora Manhofa neměl zájem. To bylo zlé, protože potřeboval pomoc. Potřeboval doplnit vyšetřovací tým.

„A jak daleko jste se dostal ohledně repatriačních táborů?“

„Jak už jsem řekl, kapitáne, jsme na to tři.“

„Výslechy kolegů a přátel obětí?“

Další pokrčení ramen. „Rusové téměř nespolupracují.“

Morgan nevyslovil, co si myslí, co už řekl Hanniganovi: Co jste teda zatraceně udělali? Místo toho jen přikývl.

„Vrátím se.“ V příštím miléniu.

Manhof ho obdařil odpovědí: „Jakákoli pomoc, kterou můžeme poskytnout…“

Morgan nečekal, až domluví.

Manhof sledoval Morgana, jak si razí cestu z jeho přeplněné kanceláře.

Ten Američan se mu nelíbil. Nejen proto, že Manhof byl rasista. Jistě, mohl by říct, že je to Žid, ale to nebylo rozhodující.

Ne, bylo to horší.

Zdálo se, že ten chlap je chytrý. Dokonce mluvil trochu německy, se švýcarským přízvukem – což rovněž dělalo Manhofovi těžkou hlavu. Švýcarsko znamenalo špionáž. Tenhle kapitán Morgan toho na něj měl víc, než přiznal.

Už byl tak blízko. Mohl by někdo jako Rollo opravdu odhalit pečlivě připravené plány?

Nýmand. Nula.

Rollo.

Kousl se zevnitř do tváře, až mu začala téct krev. Neuvědomil si, co dělá, dokud neucítil kovovou chuť krve v ústech.

Muži ve vězení mluví. Mají spoluvězně; mají kámoše, kteří jim koukají na záda na vězeňském dvoře. Někteří tak moc chtějí mluvit, že vám hučí do hlavy i ve frontě na jídlo. Alespoň tak to bylo v Sing Singu. Morgan usoudil, že některé věci se nemění, ať jste kdekoli.

Jedna užitečná věc, pokud jde o justiční palác: vězení jsou v křídlech připojených k zadní části hlavní budovy. Morganovi trvalo půl hodiny, než vypátral seržanta Willieho Coopera, který měl dozor toho dne, kdy Rollo zemřel. Měl přestávku, hrbil se u nízkého stolu, který by se hodil spíš pro děti z mateřské školky, a ohříval si svalnaté tlapy o kovový hrnek horké kávy.

„Ne,“ řekl mu Cooper, „vězni nemají společné cely. Bydlí po jednom.“

Samozřejmě. Morgan by to měl vědět ze svých návštěv u vězňů. Ale Rollo musel s někým mluvit, s někým se setkat.

„Když jste se o tom zmínil, ten chlap se ten den s někým bavil na dvoře.“ Cooper foukl do horké kávy.

„Slyšel jste, o čem se bavili?“

„Nepochopil bych, o čem mluví, ani kdybych to slyšel,“ řekl Cooper. „Melou páté přes deváté.“

„Pamatujete si toho druhého vězně?“

Cooper si opatrně srkl kávy a do očí mu okamžitě vyhrkly slzy.

„Zatraceně. Jediná věc, která vás tu může zahřát, ale zase si opaříte patro.“

„Seržante?“

„Jo. Je to jeden z těch politických. Už jste s těmi chlapy dřív mluvil.“

„Jméno?“

Cooper vyfoukl vlhký vzduch, aby dal najevo, že je to dost hloupá otázka.

„A co takhle číslo cely?“

„Jasně.“

Cooper mu sdělil číslo a Morgan už byl na cestě ke dveřím, když seržant dodal: „Ušetřil daňovým poplatníkům výdaje.“

„Nemůžeme se takhle scházet,“ řekl Beck, když Morgan vešel k němu do cely.

Morgan neměl náladu na zdvořilé žertování.

„Slyšel jsem, že jistý kriminální živel jménem Rollo se s vámi bavil na dvoře toho dne, kdy zemřel.“

Beck pokynul pravou rukou směrem k židli a sám se usadil na postel.

„Prohodili jsme pár slov, ano.“

„Je mrtvý, jak víte. Otrávil se.“

„Viděl jsem to,“ odpověděl Beck a ukázal na škvíru ve dveřích.

„Manhof tvrdí, že tenhle Rollo byl významný donašeč. Vyhledával pro gestapo ukryté Židy.“

Beck se zamyslel. „To je otázka?“

„Je to pravda?“

Beck si povzdychl. „Když to říká Manhof. Koneckonců on je teď vrchní inspektor.“

„Je to pravda?“ zopakoval Morgan.

Beck si povzdychl. „Náš přítel Rollo byl schopný všeho. Kromě ublížení na zdraví. Takové věci nedělal. Myslím – ne osobně.“

Morgan chvíli mlčel, snažil se dát informace dohromady.

„Můžu se vás, kapitáne, zeptat, proč se o Rolla zajímáte? Určitě jste se podobná individua nesnažil získat ke spolupráci. Amerika nemůže být tak zoufalá.“

Morgan jeho poznámku ignoroval. „O čem jste se bavili?“

„Bylo to dost krátké. Rollo mi naznačil, že má informace, které by chtěl prodat vašim lidem. Informace, které jsou pro někoho jiného dost důležité. Rollo měl vždycky nějaké informace na prodej. Drahé informace. Měl vysoké mínění o svých zdrojích.“

„Byl jste s ním dřív ve spojení?“

„Ano, před válkou. Byl dlouhodobým zaměstnancem kriminálky. Nebyl u nás pečený vařený, aby nedošlo k mýlce, ale když se mu to hodilo, když byla dobrá cena, dodával informace. Ne vždy spolehlivé.“

„Jaké informace mohl mít na prodej?“

Beck sykl: „Strážný nás nenechal déle mluvit. Myslím, že mají strach, že bychom mohli zosnovat útěk. Někam zmizet, tak něco.“

„Znáte někoho jiného, kdo má spojení na černý trh?“

„Máte na mě spoustu otázek, kapitáne, ale na tu jedinou, kterou jsem položil já vám, jste neodpověděl. Proč se zajímáte o Rolla? Nebyla to nijak pozoruhodná osobnost. Jen obyčejný grázl.“

„Potřebuju informace o černém trhu. Bylo mi řečeno, že on je člověk, kterého hledám.“

„Vaše úkoly v Norimberku se změnily? Teď jste policista, který si má posvítit na ten hrozný černý trh. Najít německého Al Capona. Aby bylo jasno, kapitáne, žádný neexistuje. Kromě těch mužů, kteří se příští týden dostanou před soudní tribunál. To jsou naši Al Caponové. Správně řízená společnost, jak jistě víte, musí mít své zločince v čele státu. Nemohli jsme si dovolit, aby významné zločiny přešly do soukromého sektoru. Násilí schválené státem, kapitáne. Tím se Němci proslavili.“

Morgan seděl, poslouchal Becka a bedlivě jej pozoroval. Je to polda, jasně, řekl si Morgan. Polda, který se nenechá vyvést z míry. Používá stejnou sebeironii, k jaké se uchyloval Morganův otec, když byl otrávený, že mu nějaký kriminálník vytřel zrak.

„A ne, neznám, abych konečně odpověděl na vaši otázku. Už jsem dlouho mimo, ztratil jsem se situací v Norimberku kontakt. Nemám spojení na černý trh.“

Morgan na něj stále pozorně hleděl. Po minulém setkání si znovu přečetl Beckovu složku.

„Rollo byl váš udavač. Byl tady za udávání Židů. Vy jste tady za udávání Židů…“

„Ergo, musel jsem toho chlapa nějakým kouzlem zabít, aby proti mně nemohl svědčit. Je to tak? Podstrčil jsem mu malou tabulku čokolády napuštěnou oblíbeným jedem. Odhalil jste mé strašné tajemství. Zatkněte mě.“

Morgan měl najednou dost všech těch obřadních tanečků. Rozhodl se to ukončit.

„Zavřete laskavě hubu. Dneska nemám náladu na žerty. Co jste to za lidi? Chováte se, jako by to byl karneval. Velká legrace.“

„Těmi ‚lidmi‘ myslíte Němce? Ne, není to velká legrace, kapitáne. Ujišťuji vás. Ale tváří v tvář jistým nesnesitelným skutečnostem se člověk snaží utéct do absurdna. Nenašel jste v tom někdy útěchu?“

„Mou útěchou je chytání kriminálních živlů, inspektore.“

„Jasně, věděl jsem to od našeho prvního setkání. Další policista.“

„Myslel jsem, že vy už se k nim nehlásíte. Všechno je pro vás příliš absurdní.“

Beck se odmlčel, ale vrhl na Morgana zamyšlený pohled. Několik vteřin na sebe hleděli. Beck prolomil mlčení jako první.

„Nemám, co bych vám nabídl, kapitáne.“

„Váš útěk do absurdna vás ve skutečnosti zavedl do vězení. Učinil vás tak bezmocným, že přijímáte jídlo od své staré matky, místo abyste pomáhal vy jí.“

„Koukám, že už jste prováděl pátrání, kapitáne.“

„Tři roky ve zpravodajské službě stačí k tomu, aby se člověk stal závislý na informacích. Nikdy toho nemáte dost. Nikdy toho nevíte dost.“

„Informace a vědomosti jsou různé věci, kapitáne.“

„Jedno vede k druhému. Například jste mi řekl, že Rollo se osobně nepodílel na fyzickém násilí. Zdá se, že byl v tomto ohledu zbabělec. A lidé, kteří se bojí fyzického násilí a bolesti, si nesáhnou na život. Vidíte, a vy jste říkal, že pro mě nemáte žádné informace.“ Hořce se na Becka usmál.

„Taky mě to napadlo,“ řekl Beck, který náhle zpozorněl. „Rollo byl zcela jistě zbabělec. Řekl mi, že je držený v ochranné vazbě, což znamená, že se z něj Manhof snažil dostat nějaké informace tím, že ho obvinil. V Norimberku se to bere dost vážně, i když je obvinění falešné. A v Rollově případě bylo zřejmě pravdivé. Mohlo mu přinést rozsudek smrti. A strach z oprátky může vyvolat bizarní chování.“

„Pochybuju, že by ho chtěli pověsit. Ne víc než vás.“

Beck nepatrně přikývl. „Ale Rollo měl panický strach.“

„Udělal jste to?“

Beck se na Morgana podíval. „Jestli jsem zabil Rolla? Prosím vás.“

Morgan zavrtěl hlavou. „Udával jste Židy gestapu?“

Beck odvrátil pohled od Morgana a zamžoural na protější zeď. „Ne víc než ostatní policisté,“ řekl po dlouhé pauze. „Kriminálka byla většinou od této operace držena stranou.“ Beck se znovu podíval na Morgana. „Gestapo se nechtělo o tu zábavu dělit.“

Morgan nečekal tak přímou odpověď. Ale Beckova nemilosrdná upřímnost byla přesvědčivá.

„Miliony zahynuly, kapitáne. Proč se zaobíráte tímhle bezvýznamným kriminálníkem? Proč se staráte o černý trh? Koneckonců slouží jako další distribuční kanál.“

Morgan se na chvíli zamyslel, potom si řekl K čertu s tím a nechal se vést svými instinkty.

„Chci vám nabídnout šanci, Becku. Potřebuju pomoc, a vy zase zcela jistě potřebujete život. Řeknu vám něco, co neopustí zdi této cely, pokud je neopustíte i vy.“

Aniž počkal na Beckův souhlas, řekl mu, co ví, předložil mu vraždy v přísně chronologickém pořadí, doplnil všechny detaily, na něž si vzpomněl, a nebylo jich málo.

Beck seděl a tiše naslouchal, občas přikývl, mnul si rukou třídenní strniště.

Když domluvil, podíval se Morgan zblízka na Becka.

„Tak co? Máte zájem?“

„Co mi nabízíte?“

„Můžete se stát znovu policistou. A v každém případě se odtud dostanete.“

„Zní to, jako bych měnil žalářníka.“

„Vaše matka odejde z repatriačního tábora, dostane čistý pokoj v ženské ubytovně a pravidelnou stravu.“

„Tolik informací, kapitáne. V noci vás z toho musí bolet hlava.“

„Znamená to ano?“

Beck přikývl. „Přiznávám, že pro dospělého muže je neslušné přijímat potravinové balíčky od ženy tak staré, že si kvůli křečovým žilám musí obvazovat nohy. Přijímám vaši nabídku, kapitáne.“

ČÁST II.

16. LISTOPADU 1945

Morgan si musel sestavit svůj vlastní detektivní tým – tak to zkrátka bylo. Od Manhofa ani Hannigana žádnou pomoc nečekal. Mohl by přetáhnout někoho od MP, ale tam byli svalnatí hoši, kteří uměli spíš udržovat klid než pátrat po zločincích. Tak si musel poradit sám.

Vzal to jako výzvu. Od konce války, od poslední mise do okupované Francie se necítil tak plný života.

Do odpoledne zařídil Beckovo propuštění. Plukovník Adams se nejdříve cukal, ale Morgan mu připomněl, že mu slíbil podporu: Cokoli budete potřebovat. Stačí říct.

„No, potřebuju profíka,“ řekl Adamsovi. Někoho, kdo zná terén. Někoho, kdo už pracoval na sériových vraždách – ale tohle Adamsovi nesdělil, dokonce se o tom nezmínil ani Beckovi. Vycházel z předpokladu, že ty tři vraždy jsou jen začátek. A Beck byl na podobné případy jedním z nejlepších v Evropě, před válkou se školil v Bruselu. Morgan svůj domácí úkol neodbyl.

„Možná že to je válečný zločinec,“ namítl Adams.

„To bychom mohli být všichni, že?“

Morgan dosáhl svého a ve čtyři odpoledne už Beck seděl ve zcela jiné části justičního paláce, čerstvě vydrhnutý a oholený a navlečený do khaki oblečku, z něhož mu čouhaly bílé ruce a kotníky a který se mu na zádech a na bocích krabatil. Nic jiného Morgan tak rychle nesehnal; a ten člověk se nemohl procházet po úřadu v pruhovaném vězeňském úboru z flanelu.

Ale Beck si nestěžoval. Seděl a četl materiál, který se do té doby podařilo shromáždit, občas se přivřenýma očima podíval na Morgana a zavrtěl hlavou.

Morgan se nezmínil Beckovi o možnosti, že jde o sériového vraha, protože chtěl, aby došel k vlastnímu závěru. Máme tu tři vraždy, podobný modus operandi, možné spojení s černým trhem. Ať si vybere, rozhodl se Morgan.

„Přičinlivý člověk,“ řekl Beck konečně a poposedl si. „Tři vraždy za týden. Všichni to byli muži. A všichni byli ozbrojení, jak se zdá. Je to tak?“

Morgan přikývl. „Přesně tak. Potvrzuje to Haskellova zpráva.“ Přistrčil fotografie řezných ran přes stůl k Beckovi. „Všimněte si hloubky rány od pravé strany oběti k levé. Vpravo, v místě vniknutí, je hlubší a směrem doleva, k místu, kde vražedný nástroj opustil tělo, se kůže třepí. Tam je taky rána mělčí.“

Beck hleděl zblízka na fotografie a zprávy soudního lékaře, které se týkaly všech tří obětí.

„Odpovídá to řezné ráně vedené zepředu,“ prohlásil Beck po chvíli uvažování. „Když zaútočíte zezadu, konec bude hlubší než vniknutí. Ke konci k sobě přitahujete ostří bez ohledu na to, kterou ruku použijete.“

„Správně. Takže ty oběti viděly, jak k nim pachatel přichází.“

„Byly důvěřivé,“ dodal Beck. „Žádný strach. Žádné očekávání, že zemřou. Žádný zápas.“

„Ani na jednom místě činu nebyla stopa po zápase. Ale já jsem bohužel neměl možnost vidět místa činu. Ale přinejmenším tam nebyly stopy, že by se některá z obětí pokusila vytáhnout zbraň.“

„Setkání, někdo, koho znali, komu důvěřovali,“ řekl Beck, zatímco stále zíral na lesklé černobílé fotografie proříznutých hrdel. „Někdo, kdo se k nim dostal dostatečně blízko.“

„To by mohlo podpořit teorii o černém obchodu,“ pronesl Morgan nahlas.

Beck nepatrně zabzučel.

Morgan tomu taky nevěřil, ale nelíbil se mu Beckův přístup.

„Jestli máte lepší návrh, sem s ním.“

„Co ta oběť číslo tři? Říkají, že pracoval pro francouzskou obžalobu.“ Beck zvedl průklepový papír, který poskytly francouzské vojenské úřady. „Poručík Jean Grammond, dvacet devět, Potiers, Francie,“ četl. „Právník, který zkoumá dokumenty vztahující se k válečným zločinům.“ Vzhlédl od papíru k Morganovi. „Nezdá se, že by do toho byl zapletený černý trh. A došlo k tomu na zcela jiném území, než se staly první dvě vraždy. Tentokrát jižně od řeky Pegnitz, blízko hlavního nádraží.“

„Možná jen chyba,“ navrhl Morgan, hraje ďáblova advokáta. „Nesprávná oběť?“

„Všechno je možné, příteli.“

Znělo to jako odmítnutí.

„Nějaké alternativní teorie,“ pobídl jej Morgan.

„No, vidím, že Manhof a ten major Hannigan navrhovali zburcovat repatriační tábory kvůli možným šílencům. Což názorně ukazuje jejich deduktivní schopnosti. Jeden by předpokládal, že ty ubohé lidské trosky budou zabíjet Němce, a ne spojenecké vojáky.“

„Všechno je možné, příteli,“ napodobil jej Morgan.

„Jistě. Ale mně se zdá pravděpodobnější, že jsou za tím werwolfové. Všiml jsem si, že se o nich zmiňuje ve své zprávě i major Hannigan. Něco jsem zaslechl ve vězení. Tihle lidé jsou skuteční. Možná šílení, ale velmi skuteční.“

„Franz Oppenhoff, starosta v Cáchách,“ přemýšlel nahlas Morgan. „Zavražděn v březnu kvůli ‚kolaboraci‘ s okupačními silami. A minulý měsíc nějakému vojákovi GI uřízli na silnici hlavu drátem z piana.“

„Bereme je vážně,“ souhlasil Beck. „A pak tu jsou ty zvláštní vizitky, které vrah zanechává u obětí.“ Beck je vybral z hromady papírů na stole.

„Myslím, že v těch podtržených slovech se možná ukrývá nějaká šifra,“ řekl mu Morgan. „Ještě jsem neměl příležitost pořádně je prohlédnout.“

„Potřebujeme zjistit jejich původ. Možná tkví smysl těch zpráv v knize, z níž pocházejí. Nebo je to možná tak, jak si mysleli naši předchůdci, jen falešná stopa, která nás má udržet dál od konkurenčního boje na černém trhu.“

„A,“ dodal Morgan, „my musíme vyloučit, že ten Francouz měl s černým trhem jakékoli styky.“

„Ale na to musíme mít víc lidí,“ řekl Beck. „Myslím, že znám někoho, kdo by vás mohl zajímat. Chlapík jménem Imhofer. Wieland Imhofer.“

Morgan přikývl a chvíli na toho Němce jen mlčky hleděl.

„Co je?“ zeptal se Beck.

„Co vám říká váš instinkt?“

„Překvapujete mě, kapitáne. Nevěřil jsem, že moderní američtí vyšetřovatelé počítají s instinkty.“

Morgan se nenechal vyprovokovat. Tiše seděl a čekal na odpověď.

„Dobrá,“ ozval se konečně Beck. „Už chápu, proč jste si mě vybral. Mám zkušenosti s podobnými věcmi, že?“

„Jaké věci by to měly být?“

„Sériové vraždy, samozřejmě. A říkám ano na vaši nevyřčenou otázku. Myslím, že náš vrah bude zabíjet znovu. A znovu a znovu, dokud ho nezastavíme.“

17. LISTOPADU 1945

Wieland Imhofer už seděl v kanceláři, když Morgan v sobotu ráno dorazil. Přátelsky klábosil s Beckem nad houskami s klobásami. Jejich vůně zvedla Morganovi žaludek. Nikdo by neměl jíst česnek ráno před osmou.

Venku pršelo a Morgan odhodil promočenou čepici a kabát na volnou židli. Nebyl tu žádný věšák. A asi ani nebude, nebudou mít na podobné vymoženosti čas. Imhoferův levý rukáv byl přišpendlený k rameni; tam, kde by měla být levá paže, byl jen vzduch. Veterán, řekl si Morgan. Imhofer vypadal dost starý na tuhle válku, ale Morgan věděl, že Hitler ke konci bral i lidi z domovů důchodců a ze středních škol a dával jim pušky, do nichž chyběly náboje.

Morgan natáhl k muži ruku. „Kapitán Morgan,“ představil se.

Imhofer těžce vstal, drobečky se mu vysypaly na kabát.

„Es freut mich,“ řekl.

Morgan pohlédl na Becka, který pokrčil rameny. „Wieland nemluví anglicky. Ale my ho tu nemáme k tomu, aby nám dával lekce angličtiny.“

Imhofer se na Morgana usmál a dál si pochutnával na housce s klobásou. Ten chlapík byl stejně široký jako dlouhý a vypadal jako ošuntělý newyorský slídil. Týpek, který má v Upper West Side pronajatou kancelář, kde v zimě rachotí radiátory a na oknech je trvale povlak zažrané špíny.

Beck a Imhofer dokončili snídani i hovor a Imhofer, který nikdy nesvlékal svůj těžký kabát, vstal, nasadil si pomačkaný klobouk a dal Beckovi a kapitánovi sbohem.

„Wiedersehen, mein Herren,“ řekl zvesela a opustil kancelář.

Morgan věnoval Beckovi pohled, jako by se díval přes obroučky neexistujících brýlí na čtení.

Beck se usmál, aby ho uklidnil. „Nebojte se. Pověřil jsem ho pátráním na černém trhu. Zná město. Zná důležité lidi. Bude užitečný.“

„O jakém policajtovi se tu bavíme?“ zeptal se Morgan.

„Wieland měl před válkou soukromou praxi.“

„Jakou praxi? Jako doktor?“

„Jako soukromý detektiv.“

Morgan zaúpěl.

„Nebojte se,“ řekl znovu Beck. „Byl to velmi schopný soukromý detektiv. Teď má plné ruce práce s nezvěstnými osobami, ale souhlasil, že nám pomůže.“

„Kolik jste mu toho řekl?“

„Dost.“

„Nezapomeňte, že tenhle případ je v režimu need-to-know. Sdělujeme jen to nezbytně nutné. Nic se nemá dostat do tisku.“

„Wieland to potřebuje vědět, OK? Kromě toho je ve spojení se soukromými detektivy po celém Německu. Při absenci skutečné policie v současném Německu jsou lidé jako Wieland nedocenitelní. A co je na tom nejlepší, má za Norimberkem statek. Dělají se ženou výtečné klobásy. Škoda že mi žádná nezbyla.“

„To nevadí. Není to maso podle mého gusta. Jak může soukromý detektiv obhospodařovat statek?“

Beck pokrčil rameny. „Existuje snad zákon, že soukromá očka mohou být jen osamělí opilci? Wieland je rodinný typ.“ Beck se při té myšlence zasmál. „Osm dětí. Dovedete si to představit?“

„Pro jeho rodinu muselo být těžké, že ho povolali.“

„Wielanda? Do armády? Těžko.“

„A jak přišel o ruku?“

„Aha, tohle,“ řekl Beck. „To se stalo ve dvaatřicátém nebo třiatřicátém. Někde tady strčil ruku do navijáku. Ne, Wieland prožil válku na statku.“

Tak to jsem s dedukcí v koncích, pomyslel si Morgan. „Myslím, že je čas na vyjížďku.“

Neuenhausenský repatriační tábor byl necelých deset kilometrů jižně od města. Celou cestu lilo jako z konve, déšť bubnoval do plátěné střechy džípu a pod náporem větru jim občas šlehal do tváří. Beck si od vyšetřování zacíleného tímto směrem mnoho nesliboval. Jistě, chovanci, respektive obyvatelé tábora, byli dost blízko Norimberka, aby se dostali do města třeba pěšky. Ale pátrání po jednom šílenci mezi tisíci bude jako příslovečné hledání jehly v kupce sena. I tak se však na silnici cítil dobře. Bylo příjemné opustit pobořené město. Vidět pro změnu budovy, které zůstaly celé a nezničené.

Beck pozoroval šedivou krajinu, kterou v džípu míjeli, jako černobílý cestopisný film – cosi, co předcházelo nejnovější zářivé nabídce z Hollywoodu. Náhle pocítil lehkost, jakou nezakusil od dob univerzitních studií v Heidelbergu. Oblečený v klaunské americké bojové uniformě si připadal jako osoba mimo čas. Stíny rozbombardovaného města na okamžik zmizely; jejich smutek se rozplynul, osvobozený od tíživé minulosti. Od břemene bývalých životů.

Vtom si vzpomněl na pozlacený reliéf na stropě čítárny v norimberské městské knihovně. Zobrazoval ležící postavu Rolanda, panoše jednoho z habsburských princů, jehož tento poctivý sluha přesvědčoval, aby netrávil noc v milostném objetí jisté intrikánské baronky. Roland celou noc popíjel s princem. Vypili toho tolik, že prince přešly milostné choutky. Roland třikrát usnul, ale znovu se probral, aby dostál svým povinnostem. Tak Dreimal Roland, kterému se poté tak říkalo, se vší pravděpodobností zachránil velkou část habsburského majetku, jelikož dotyčná baronka už byla těhotná s jiným, velmi chudým mužem.

Za tuto antipriapickou službu byl „Třikrát“ Roland pasován na rytíře. Beck nikdy nezačal studovat, nepoložil knihy na starý dubový stolek s mosaznou lampičkou, aniž se podíval nahoru na Rolanda a pro sebe se usmál. Taková pocta za tu zvláštní službu.

Teď byl ležící Roland pryč, odstraněn z povrchu zemského, podobně jako jeho jmenovec Rollo. Norimberk byl prosycený vzpomínkami. Bomby některé zničily, vymazaly. Dnes ráno, v tuto chvíli, to přinášelo pocit svobody.

Náhle si Beck vzpomněl na něco jiného. Když za ním Morgan poprvé přišel, jeho andělská tvář mu připomněla Masacciovy fresky, ale nemohl si za živého boha vzpomenout na jméno kostela, kde se nacházely. Teď mu to vytanulo na mysli jako jméno dávno zapomenutého kamaráda ze školy. Kaple Brancacciů v kostele Santa Maria del Carmine ve Florencii. Beck přemýšlel, jestli ty fresky a celý kostel dosud existují nebo byly jako ležící Roland, unavený po celonoční práci, zničeny nějakou lhostejnou bombou. Možná je jeho vzpomínka to jediné, co zbylo. Zasmál se při té myšlence.

Morgan na okamžik odlepil oči od silnice.

„Napadlo vás něco vtipného?“

Beck zavrtěl hlavou. „Jen jsem si na něco vzpomněl, kapitáne.“

Rytířský titul za to, že se dokázal třikrát vzbudit. To není špatný obchod, pomyslel si Beck.

Vtom ho napadlo něco jiného. To, nad čím si lámal hlavu, co ho tížilo, náhle dostalo smysl.

„Zastavte,“ řekl Beck. „Musíme jet zpátky.“

Morgan jel stále dál.

„Potřebujeme zastavit,“ trval na svém Beck a sáhl po volantu.

„Co to do vás k čertu vjelo?“ Morgan zastavil džíp u rozježděného okraje silnice. Za nimi na poli v tom dešti a větru vedl nějaký sedlák koně, který táhl zbytek kmene a nechával v zeleném poli hnědý pruh.

„Teď mi to došlo. Načasování. Musíme se dostat zpátky do Norimberka.“

Morgan ho ostražitě sledoval, jako by Beck byl divoké zvíře, které může kousnout.

„K první vraždě došlo osmého listopadu, je to tak?“ řekl Beck, zatímco seděli v nehybném džípu u krajnice.

Morgan přikývl.

„Další se stala jedenáctého,“ pokračoval Beck. „A potom čtrnáctého. Proč mi to nedošlo dřív?“

„Zní to jako autobusový jízdní řád. Myslíte, že pracuje v třídenních intervalech?“

„Je to jedna z mála jistot, které v tomhle případu zatím máme. Tři vraždy po třech dnech. Někteří z těchto vrahů mají rádi systém. Jsou jím posedlí.“

„Což napovídá, že další…“

„Správně, kapitáne. Dnes, pravděpodobně dnes v noci, pod příkrovem tmy.“

Morgan nastartoval džíp, provedl na úzké silnici ostrou otočku a kola mu podklouzla po krajnici.

Beckův hlas byl náhle skleslý. „Ale co s tím uděláme? Uzavřeme celý střed města? Nemůžeme vyhlásit zákaz vycházení, aniž bychom informovali média.“

Morgan na něj úkosem pohlédl a usmál se. „To nebude nezbytné, inspektore.“

Kate vděčně přijala porci schwarzwaldského dortu a odhodlaně do něj zajela stříbrnou vidličkou, která měla na konci rukojeti ozdobu ve tvaru mušle. Jedla se zavřenýma očima a užívala si chuť, která se jí šířila v ústech. Byla v Norimberku pouze týden a už postrádala mnohé životní slasti.

Baronka se usmála, když viděla její zdravou chuť k jídlu.

„Chutná vám?“

Kate otevřela oči a zářivě se na baronku von Prandtauer usmála.

„Chutná je slabé slovo. Já jsem se do té dobroty zamilovala. Tak by se to asi dalo vyjádřit.“

Baronka se hlasitě zasmála.

„Tak z ní tedy uděláme váš svatební dort.“

„Kde jste sehnala vejce?“ zeptala se Kate.

Baronka seděla proti ní v místnosti, která by se podle britských zvyklostí dala nazvat přijímacím salonem. Těžké závěsy na oknech, masivní dubový nábytek a vrzající parkety pokryté koberci vínové barvy; ten pokoj měl viktoriánský styl. Podívala se na Kate velkýma šedozelenýma očima a spiklenecky povytáhla obočí.

„Máme své zdroje, slečno Wallaceová.“

Chvíli jedly v noblesním tichu. Barončino pozvání na odpolední sobotní kávu Kate nejprve přišlo jako nepříjemná záležitost. Ale těžko mohla odmítnout; koneckonců ta žena byla něco jako její bytná. Ale teď, když tu s ní seděla, si Kate připadala jako doma, v bezpečí. Ten dort znamenal víc než pozvání na svačinu. Kate zrovna moc potřebovala trochu takové pohody. Měla za sebou děsný týden.

Jensenův nápad ohledně oddílů werwolfů vyšel naprázdno. Celé dny pátrala po informacích na hlavním velitelství. Muž, který ji nakonec přijal, s ní jednal povýšeně a řekl jí, že se ženy o podobné záležitosti nemají co starat. Návrat do dob, kdy se po zemi toulali dinosauři. Jensenův zdroj zarputile mlčel, byl naštvaný, že jí Jensen dal jeho jméno. A Jensen byl zpátky v Anglii, a tak Kate z této strany nemohla čekat žádnou podporu. Zkusila to jinak a vetřela se na místní kriminálku. Vyptávala se na incidenty, za nimiž by mohli stát werwolfové, ale šéf, odpudivý červ jménem Manhof, rozhodně nebyl ochotný ani vstřícný.

Nakonec si musela přiznat, že její třídenní pátrání skončilo ve slepé uličce. Bylo tu téma, to věděla, ale nemohla se k němu dostat. Kdyby nosila kalhoty místo sukně, možná by něco získala. To bylo na tom všem nejvíc frustrující. Studovala na nejlepších školách, učila se u jednoho z nejlepších redaktorů v New Yorku – Ed Sloan pracoval s Menskenem, redigoval rané Hemingwayovy zprávy z Rapalla. Ale to nic neznamenalo, když nemohla získat informace, když se jí lidé neotevřeli.

Uvědomovala si, že ji tady ostatní američtí novináři berou jako diletanta, zvlášť kvůli jejímu pohodlnému ubytování. Muži byli pozorní, když se objevila na prvním poledním brífinku v justičním paláci. Některým z nich by nevadilo, kdyby se s nimi vyspala, a bez obalu jí to sdělili. Další zřejmě znali jejího otce a nechtěli riskovat, že by si ho proti sobě poštvali; byli vůči ní servilní, ale pohrdali jí. Zbývající, kteří rovněž neměli na schůzce co předložit, ji zkrátka litovali; chudák holka, která si vzala příliš velké sousto. Ženy byly nejhorší; její mládí a kontakty se obrátily proti ní. Braly ji jako nějakou ozdůbku a ani se neobtěžovaly s ní seznámit.

V tiskovém sále justičního paláce měla rezervované místo mezi korespondentem z Timesů po levici a novinářem z listu The New Leader po pravici. Zdálo se, že oba považují hromádku papírů vedle její underwoodky za svůj majetek. Nezůstal jí ani list, který by mohla zasunout do stroje.

Ale vlastně na tom moc nezáleželo, protože stejně neměla o čem psát.

Tak to dopadalo s její životní šancí.

„Vezměte si ještě dort nebo kávu,“ pobídla ji baronka a vrátila Kate zpět do reálného času.

„Je to opravdu báječné,“ řekla Kate. „Ani nedokážu vyjádřit, jak mě vaše pozvání potěšilo.“

Z jídelny se ozývaly tlumené zvuky. Svou odpolední sobotní svačinku – den staré rohlíky – si tam dávali další dva obyvatelé vily – Britka Beth, která pracovala jako překladatelka, a americký právník William Stanton. Kate slyšela skrz zavřené dveře salonu, jak se právník chystá promluvit. Nejdřív popotáhl, aby si pročistil nosní dírky. Zafrkal přitom, což mu dost kazilo jeho pompézní postoj. „William, ne Bill,“ tak se představil Kate. Zapomněl, že už se setkali při letu z Londýna.

Oba připadali Kate jako karikatury a baronka to cítila stejně, proto je nepozvala na odpolední kávu. Stolek z růžového dřeva – vykládaný insigniemi ve tvaru mušlí, stejnými jako na vidličce – byl prostřený pro dva. Baronka jen nepatrně povytáhla obočí, když zaslechla hluk z vedlejší místnosti.

„Na čem pracujete, Kate?“ Baronka se na ni usmála jasnýma šedozelenýma očima, které vypadaly ještě větší, když měla světlé vlasy stažené do uzlu. Měla jen pár vrásek u očí a dolního rtu. Jinak byla její pleť – s olivovým nádechem, jaký mívají někteří Němci – téměř dokonalá. Kate odhadovala, že jí je kolem čtyřiceti.

„Soudní proces začne dvacátého, tak se soustředím na něj.“

Baronka vypadala trochu zklamaně. „Několik dnů už jsem neslyšela váš psací stroj.“

„Omlouvám se,“ řekla Kate, která si její poznámku špatně vyložila. „Neuvědomila jsem si, že se zvuk psacího stroje tak rozléhá.“

Baronka se ohradila: „Nevadí mi to. Jen mi je divné, že první dny jste se zdála být tak odhodlaná. Plná energie. Ale v poslední době…“

„No, musela jsem trochu pátrat.“ Nechtěla baronce popisovat svůj neúspěch. „Pozadí, příběhy obžalovaných. Takové věci.“

Když mluvila s nějakým Němcem, byla obvykle ostražitější, opatrnější. Ve skutečnosti toto téma raději nevolila ze strachu, aby se někoho nedotkla, aby neranila jeho vzpomínky či přesvědčení. Ale u baronky tyhle obavy neměla. Generál von Prandtauer, barončin manžel, zaplatil životem za účast v pokusu o puč proti Hitlerovi v červenci 1944. Prandtauerovi byli příkladem „dobrých“ Němců, o nichž během války něco málo v Americe zaslechla.

Co takhle napsat o těchto lidech? napadlo Kate. O těch, kteří vzdorovali. Zatímco ty zrůdy jdou před soud a zaplní každý kousek novinových článků, tady se nabízelo cosi, co by mohlo působit jako lék, jako obrana proti všem těm hanebnostem. Nebyl by to špatný titulek, řekla si Kate: „Dobří Němci.“

„Takové věci.“ Baronka zopakovala poslední větu, kterou pronesla Kate, a přikývla. „Ano, předpokládám, že tu za několik dní bude spousta takových věcí.“

„Nechtěla jsem, aby to znělo bezcitně,“ řekla Kate a cítila, jak rudne. „Musí to být pro vás velmi těžké.“

Baronka zavrtěla hlavou. „Proč pro mě? Celé Německo truchlí.“

„Mám na mysli vaši osobní ztrátu. Vašeho manžela.“

Baronka odbyla její poznámku mávnutím ruky. „Byl voják. Věděl, co může čekat.“ Její krásné oči se na chvíli zahleděly do dálky. „Můj bratr, toho je mi opravdu líto.“ Znovu pohlédla na Kate. „Nebyl voják, ale umělec. Gerhard byl skutečný umělec, a přesto se ztratil s ostatními někde na ruské frontě.“

Kate viděla, jak se barončiny oči pomalu zavřely, jako by ta vzpomínka byla příliš živá, příliš bolestivá.

„Ale nechci vás obtěžovat rodinnými tragédiemi.“

Náhle vstala, pohybovala se elegantně v jednoduché vestě a vlněné sukni, a zatáhla za šňůrku vedle krbu obloženého delftskými dlaždicemi. Další viktoriánský prvek: zvonek na sluhu. Za několik okamžiků poté se ve dveřích objevil Falk, starší hubený sluha v černém obleku, a baronka jej požádala o další konvici s kávou.

„Nemáme moc příležitostí se rozmazlovat,“ řekla, když se sluha vzdálil.

Opět úsměv, jiskřivý pohled a kočičí pohyby – překvapivé u ženy její výšky –, jak se vracela na své oblíbené místo, kde se uvelebila poté, co si urovnala záhyby na perlově šedé sukni.

Hezká žena, řekla si Kate. Téměř krásná a přirozeně elegantní v tom, jak se chová a pohybuje. Byla jednou z těch žen, které v Kate vyvolávaly pocit, že je příliš hlučná, neotesaná, divoká. A přece ji baronka zvláštním způsobem přitahovala, jako učitelka nebo starší, zkušenější sestřenice. Její krásný úsměv mnohé skrýval, Kate si tím byla jistá. Baronka to po smrti svých nejbližších nemohla mít snadné.

Dál jedly dort a klábosily o posledním večírku v Grand hotelu, společně hádaly, který generál se vyspal se svou stenografkou. Kate se obvykle neúčastnila podobného kaffe klatsch, ale baronka se tvářila, jako by šlo o intelektuální rozpravu, a ne bohapusté drby.

„Ale podobné aférky se sotva hodí pro váš časopis. Potřebujeme, abyste zase začala psát, má drahá. A ne nějaké nudné povídání o polním maršálu Göringovi.“

Nějakou dobu příjemně rozprávěly o předválečných časech, o nekonečné řadě společenských událostí a letních měsících na Lidu.

„Byla jsem za mlada dost sportovně založená,“ přiznala se baronka. „Opravdový, jak se to řekne, divous?“

„Divoch,“ napověděla jí Kate s pocitem náhlého spojenectví.

„Přesně. Dokázala jsem uplavat celé kilometry, zvlášť na Jadranu. Teplá, živá voda. Bylo to nádherné. A o letních prázdninách jsme si můj bratr a já hráli v Alpách na indiány.“

Vtom se zarazila a pak se na Kate usmála. „Zase vás nudím starými vzpomínkami.“

„Vůbec ne,“ ujistila ji Kate.

Když vypily další konvici do poloviny, baronka překvapila Kate náhlou změnou tématu.

„Možná bych pro vás měla námět na článek. Ale ne, už jste ty řeči nejspíš slyšela. Kdoví, možná jsou to opravdu jen řeči.“

Kate odložila šálek s kávou. „Jaké řeči?“

„No, když o tom tak přemýšlím, zní to hloupě. Jsou miliony mrtvých, že? Co záleží na tom, jestli k nim pár lidí přibude?“

„Vy mě napínáte, baronko.“ Kate po ní vrhla okouzlující úsměv. „Jaké řeči?“

„Zdá se, že o tom každý ví, i když se to kontrolní komise snaží utajit.“ Baronka se ostražitě rozhlédla po místnosti, jako by hledala slídily. Potom hlesla téměř šeptem. „Vraždy. V ulicích města. Už je jich několik, podle mých přátel dost hrůzných.“

Kate zůstala zaraženě sedět. O nějakých vraždách v Norimberku nic neslyšela.

„Chcete říct, že jste o nich neslyšela? Všichni o tom mluví.“

Do oběda už Morgan a Beck dokázali kontaktovat britské síly v Norimberku. Brigádní generál Charles Nelson zdráhavě souhlasil, že věnuje Morganovi pět minut svého času.

„Slyším o tom poprvé,“ řekl, když mu Morgan sdělil základní informace o svém vyšetřování. Generál vyprskl ta slova, jako by vražda byla ohavný jedinec, který dorazil pozdě na slavnostní oběd. Seděli v jeho studené kanceláři a popíjeli čaj, který by zahubil i tu nejodolnější pokojovou rostlinu, kdybyste ho na ni nalili.

„Nevím, co by to mělo mít společného s našimi chlapci,“ dodal Nelson nedůtklivě. „S nikým se nebratříčkují.“

Morgan udržel trpělivost pod kontrolou a udělal všechno pro to, aby vysvětlil nepřímé důkazy, které je vedou k domněnce, že by večer 17. listopadu mohl být terčem vražedného útoku britský voják. Jako to sdělil Beckovi, než ráno otočil džíp: už měli Rusa, Američana a Francouze. Vypadalo to, jako by vrah postupoval napříč spojeneckými silami. Trochu to zužovalo pole. Nebylo třeba zahnat večer pod střechu celý Norimberk, jen Brity. Nebo by měli vycházet ve dvojicích. Dnes večer by žádný britský voják neměl chodit po ulicích sám.

Nelson si přejel prsty po krátce zastřiženém ježatém sandhurstském knírku a zamumlal: „Ovšem.“

Ale neznělo to přesvědčivě.

Nakonec se do hovoru vložil Beck, stále navlečený v nemožném khaki obleku bez jediné insignie či prýmku. Nasadil vybroušený britský přízvuk a řekl: „Víte, pane, nebylo to v plánu. Ta úmrtí jsou hanebná. Pohroma pro celou kontrolní komisi.“

Morgan nemohl uvěřit svým uším, když slyšel angličtinu komiksového plukovníka Blimpa, ale Nelson konečně zpozorněl. Pichlavýma očima přejel po Beckově rukávu a snažil se najít nějaké distinkce. Žádné nenašel, a tak jen přikývl směrem k Beckovi.

„Je to nepříjemné,“ Beck si dál liboval ve své příšerné jihoanglické výslovnosti. „Byla nám dána absolutní přednost, abyste věděl.“ Mrkl a přiblížil ukazováček k nosu – malá nápověda. Sdílené tajemství. Náznak konspirace.

„Plná kompetence. Kooperace. Přímo od generála Claye. Míním generála Lucia D. Claye.“

Dal důraz na „D“, což z nějakého důvodu Nelsona vzpružilo. Vrhl se k telefonu a nařídil, aby jeho muži zůstali večer v kasárnách. Opustit je mohli pouze ve výjimečných případech, a to ve dvojicích nebo ve skupinách.

Beck zvedl oči k Morganovi, zatímco poslouchali, jak se do bakelitového sluchátka valí příkazy. Potom odmítli další šálek čaje: ten první už vyžral v Morganově žaludku díru.

Hannigan dokázal rozlousknout tvrdší oříšek. Přijal telefonní hovor od plukovníka Adamse, který ho pověřil sestavením dvaceti mimořádných patrol pro dnešní večer. Jestli měl Beck pravdu ohledně načasování, budou potřebovat další muže, aby zabránili vrahovi udeřit počtvrté. V půl třetí bylo všechno zařízené.

Později toho dne seděli Beck a Morgan v kanceláři v justičním paláci s pocitem, že odvedli dobrou práci. Zřízenec jim přinesl z kantýny pozdní oběd, do kterého se mlčky pustili.

Ve tři čtvrtě na tři měli návštěvu: objevil se detektiv Imhofer s hlášením pro Becka. Morgan si mezitím před sebe rozložil poznámky a začal pracovat na nejrůznějších transpozicích písmen podtržených na stránkách zanechaných u obětí. Byl si jistý, že v nich je zašifrovaná zpráva. Už s Beckem zkoušeli rozluštit zprávu přímo z podtržených slov, ale k ničemu to nevedlo. Unklar, Hand, sterben. Celkem dvanáct slov na stránce nalezené u první oběti. Teď vzal první písmena těchto podtržených slov – jeden z nejzákladnějších šifrovacích postupů – a snažil se v nich najít nějaký význam.

Začněme s nejjednodušší fintou, řekl si. První kousek špionské abecedy, kterou se učil ve Švýcarsku. Vyplnil obdélníkovou mřížku šifrovací tabulky prvními písmeny, jak šla za sebou na stránce, samostatnou mřížku pro každou stránku. Prvních dvanáct bylo U-H-S-N-P-C-I-U-H-M-C-T. Vycházel z jednoduché transpoziční šifry, seřadil písmena po třech do čtyř sloupců tabulky. Snažil se přitom ignorovat rozhovor, který probíhal mezi Beckem a jeho soukromým detektivem, a potlačit pochybnosti, zda jim ten člověk vůbec může být užitečný. Koneckonců, připomněl si Morgan, to Beck objevil v těch vraždách nějaký systém. Proto sis ho vybral. A proto, že zná zdejší terén.

Vrátil se k práci. Když umístil písmena do tabulky, dostal grafické znázornění zašifrovaných písmen

U

N

I

M

H

P

U

C

S

C

H

T

Potom písmena přečetl horizontálně a dostal nové uskupení: U-N-I-M-H-P-U-C-S-C-H-T.

Nevypadalo to slibně. Což znamenalo, že narazil na něco komplikovanějšího, než je jednoduchá transpozice. Pokud je to vůbec šifra. Víc zatím nemohl dělat. Možná jde o dvojitou transpozici. V tom případě bude muset najít klíč, aby určil správné pořadí; nějaké slovo, které mu pomůže seřadit ostatní písmena. Jestli je to šifra, usoudil, pak je určena nám. A musí tu být nějaké řešení.

Beck a Imhofer pokračovali v hovoru, zatímco Morgan hledal kombinaci písmen, aby odhalil klíč. Kdyby našel jedno slovo, byl by schopný seřadit písmena do správného pořadí. „U“ vypadala slibně, nejsou tak frekventovaná. Samohláska před nebo za souhláskou. Ani „C“ nevypadala špatně. Bylo to jako hrát scrabble. Jenže tady hledal německá slova a jeho němčina nebyla nijak oslnivá. Eventuálně může být klíčové slovo přímo v textu. A napoví mu, možná v abecedním pořadí, který sloupec dát první, který druhý a tak dál, dokud se nevyluští anagram.

Namáhal se bez úspěchu dalších deset minut a potom k jeho stolu přistoupili Beck a Imhofer a podívali se mu přes rameno.

„Přijde mi to jako svahilština,“ poznamenal Beck.

Morgan přikývl. „Mně taky. Je to první šifra.“

„Něco byste měl slyšet, kapitáne,“ řekl Beck.

Morgan se otočil a podíval se na ty dva. „Pokračujte,“ pobídl je německy.

Beck kývl na Imhofera, který si odfrkl, než spustil rozvláčným bavorským dialektem.

„Rollo byl šéfem černého trhu, to je jisté. Mluvil jsem s jeho přáteli i nepřáteli celý den. Tedy nic nového, ale přece jsem se dostal o kousek dál. Rollo byl strachy bez sebe, že ho jednoho krásného dne gestapo zatkne a podrobí speciálnímu vyšetřování. Rollovi přátelé říkají, že měl pojistku.“

Beck zvedl obočí, když Morgan opět německy reagoval na Imhoferova slova: „Nechte mě hádat. Kyanid?“

Imhofer přikývl. „Vyvrtaná dutina v zubu a v něm skleněná kapsle. Titíž lidé mi řekli, že Rollo potom dodával zubaři celé měsíce máslo.“

Nic moc, pomyslel si Morgan. Ale ukončilo to nepříjemné pochybnosti o Rollově smrti.

Jako by četl jeho myšlenky, Beck řekl: „Musím přiznat, trápilo mě, že zemřel tak náhle poté, co se mi svěřil, že má informace na prodej. Ale Rollo měl vždycky nějaké informace na prodej. A informoval gestapo o ukrývajících se Židech. Další pojistka, aby ho nechali být. Ale když ho Manhof dostal do vězení, aby na něj zatlačil, Rollo možná usoudil, že by měl použít únikovou cestu, než bude příliš pozdě, než u něj strážní udělají prohlídku a najdou jed.“

Morgan utrousil neurčité hmm. Vrátil se k šifře; mrtvý Rollo byl stěží jeho hlavní prioritou.

Za jeho zády Imhofer řekl: „Rollo zemřel kvůli tomu, že něco věděl. Ne kvůli tomu, že prodal nějaké Židy. Sázel na jistotu – trochu zkaženosti tady a trochu tam. Kolem Rolla byla spousta zla. Ale garantuju vám, že neskončil ve vězení kvůli tomu, že udával Židy. Koho to dneska zajímá? Určitě ne Manhofa, to je jisté.“

Morgan cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku; zmínka o Židech ťala do živého. Vstal a přejel očima z Imhofera na Becka.

„Koho to zajímá, ptáte se? Mě to zajímá. A za několik dnů začne v tomhle městě soud, který budou podobné věci velmi zajímat.“

„Špatně jste mě pochopil, kapitáne,“ ohradil se Imhofer. „Nechtěl jsem být nezdvořilý, jen realistický, pokud jde o německý postoj.“

„Wieland ukrýval tři roky židovskou rodinu na svém statku,“ řekl Beck.

„Netahejte to sem,“ protestoval Imhofer. „Nedělal jsem to, abych se zavděčil. Byli to přátelé, sousedé. Udělal by to každý.“

„Měl by to vědět,“ trval na svém Beck. „A pletete se, Wielande. Každý by to neudělal.“ Potom se obrátil přímo na Morgana a dodal: „V hitlerovském Německu to znamenalo trest smrti.“

Nastalo tíživé ticho.

„Budu si informace o Rollovi pamatovat,“ řekl po chvíli Morgan. „Mluvil jsem neuváženě.“

Imhofer pokrčil rameny. „Zapomeňte na to. Ale stejně si neodpustím ještě jednu poznámku.“

„A co je to?“ zeptal se Morgan.

„Werwolfové. Nějak v tom jsou zapletení.“

Beck u velké nástěnné mapy Norimberka koordinoval střežené zóny pro nastávající večer. Připínáčky s kouskem červené látky označovaly místa, kde byla nalezena těla. První dvě nedaleko od sebe ve čtvrti sv. Johannise; třetí za řekou Pegnitz, u hlavního nádraží, nebo spíš u toho, co z něj zbylo. Z rozmístění těl neplynuly žádné důležité informace. A čtyřicet mužů, dvacet patrol, jen trochu zkomplikuje vrahovo počínání. Byla to loterie. Sázka na štěstí, že se některá z hlídek připlete vrahovi do cesty.

Staré město, ohraničené prastarými hradbami, se rozkládalo na rozloze větší než čtyři kilometry čtvereční a přejít ho z jednoho konce na druhý trvalo dobrých dvacet minut. Toto území samo o sobě bylo obtížné ohlídat, navíc neměli jistotu, že se vrah omezí na staré město. První dvě vraždy se odehrály za hradbami poblíž nemocnice sv. Johannise a na hřbitově sv. Johannise. Ke třetí došlo za jižní hradbou. Ta ho trápila. Její poloha. Jen blok od Grand hotelu. Zdálo se, že první dvě vraždy se odehrály na symbolických místech. Nemocnice pro někoho, kdo prodává léky. Hřbitov jako symbol smrti. Třetí vražda v těsné blízkosti místa, kde bydlí polovina důležitých osobností chystajících se v Norimberku na soudní projednávání, vypadala jako prohlášení. Jako výzva. Vidíte, co dělám? Podívejte se na mě!

Nepřikládej tomu takový význam, připomněl si. Ne jako minule. Nechoď s tím šílencem do střetu muže proti muži.

Vrátil se k praktické stránce věci. Kdyby chtěli hlídat celý Norimberk, museli by pokrýt skoro třicet kilometrů čtverečních ve městě, kde před válkou žilo víc než 300 000 obyvatel. To by se muselo trochu zorganizovat, řekl si.

Tyto úvahy náhle přerušil příchod mladé ženy s vlasy černými jako uhel a tvářemi červenými jako jablíčka.

„Hledám kapitána Morgana,“ řekla ve dveřích. Pomačkaný plášť burberry měla přepásaný, pásek nedbale uvázaný na uzel, místo aby byl sepnutý sponou.

Novinářka, zaznamenal okamžitě Beck.

Podívala se na Becka a opatrně se usmála; mluvila americkou angličtinou a vystupovala jako zámožná osoba. Očima zajela k mapě na stěně. Beck ukázal kostnatým prstem na Morgana, který na návštěvnici podezřívavě zíral.

„Kapitán Morgan?“ Namířila svůj dotaz přímo na Morgana. Natáhla k němu ruku, ale on zůstal sedět, ignoruje její gesto.

Beck sledoval, že se tímto rázným odmítnutím nenechala odradit.

„Bylo mi řečeno, že byste mi mohl pomoct s článkem, který píšu.“

Morgan konečně promluvil. „A jaký článek by to měl být, slečno?“

Naježila se nad jeho blahosklonným použitím oslovení „slečno“, ale zachovala klid. Becka to začalo bavit.

„Pochopila jsem, že máte malý problém, kapitáne.“

„Kdo vás sem poslal?“ zeptal se nečekaně Morgan a vstal. Když stál, byl zhruba stejně velký jako ta mladá žena, která si ovšem vylepšila výšku vysokými podpatky.

„Major Hannigan,“ odpověděla. „Šéf vojenské policie v Norimberku. Řekl mi, že vy jste ten, kdo mi může pomoct.“

Morgen pohlédl stranou na Becka. Hannigan, bylo možné vyčíst z jeho pohledu. Beck pokrčil rameny a nepatrně se pohnul, aby ženě zabránil ve výhledu na mapu.

„A s čím bych vám podle majora Hannigana mohl pomoct?“

Klidně se na něj podívala. „S těmi vraždami v Norimberku, kapitáne. Neslyšel jste o nich?“

Beck věděl, že to nebudou schopní udržet pod pokličkou, ať si Američané myslí, co chtějí. Norimberk byl navzdory své velikosti vesnice, kde se dařilo drbům.

„Ne, slečno,“ řekl Morgan a rovněž jí věnoval klidný pohled. „Zatím jsem o nich neslyšel. Připadá mi to jako novinářské klepy. Večery v Grandu, kde se nedá dělat nic lepšího než vymýšlet podobné povídačky.“

„Byly tři, jak mi sdělily mé zdroje,“ poznamenala.

„Tak zdroje. Výborně. Možná byste si měla ověřit své zdroje, milá slečno. Říkám vám, že tu nejsou žádné vraždy, a pokud napíšete něco jiného, mohla byste se octnout na palubě příštího letadla, které poletí z Norimberka.“

Teď už ji úsměv přešel a hleděla na Morgana zlostně.

„Tři vraždy,“ trvala na svém, náhle se otočila a ukázala prstem na mapu, kterou Beck částečně zakrýval svým tělem. Usmál se na ni podmanivým způsobem, ale nijak ji to nepobavilo.

„Tak co tu děláte, vy dva?“ vyhrkla a otočila se zpátky k Morganovi.

„Logistiku,“ řekl. „Přípravy na soudní projednávání.“

Ještě chvíli na sebe hleděli. Olej a voda, napadlo Becka. Jako dvě kočky chystající se k boji, hledající slabé místo; sem tam syknou, prsknou. Samozřejmě civilizovaně.

„A teď když nás omluvíte, slečno, máme tu opravdu dost důležitou práci.“

Mrkla na stůl, na stránky vytržené z knihy, na anagramy, na nichž Morgan pracoval.

„Logistika,“ řekla. Prudce kývla a pohodila dlouhými vlasy. „Mně to připadá jako nějaká šifra.“

Morgan pokynul pravou paží ke dveřím. „Myslím, že cestu najdete. Poděkujte za mě majoru Hanniganovi. Bylo mi potěšením seznámit se s vámi.“

Morgan ji odvedl ke dveřím a chystal se zavřít, když se k němu znovu otočila.

„Zjistím to, kapitáne. Jestli se tu něco děje, přijdu na to.“

Zavřel jí dveře před nosem a zamkl.

Když se vracel ke stolu, zamumlal: „Bohatá potvora.“

„To se vám teda povedlo,“ řekl Beck a přešel zpátky ke svému plánu na rozmístění policie.

Morgan po něm loupl očima, ale nic neřekl.

Vrátili se ke své práci, Morgan se nahrbil nad šifry, Beck zkoumal mapu na zdi. Neukazovala, jak je město zničené. Zastavěné plochy byly růžové; mapa byla většinou růžová se zelenými skvrnami označujícími parky a hřbitovy. Měla by být šedivá, pomyslel si Beck. Šedivá jako trosky, šedivá jako zkáza. Zbývalo jim jen několik hodin, než nastane tma, která vrahovi poskytne ochranu. Anonymitu noci.

Beck věděl, že je to sázka, hazardní hra, když se konečně rozhodl, po jakých trasách se budou patroly pohybovat. Čtyři pěší patroly do starého města a po dvou motorizovaných hlídkách do osmi přilehlých čtvrtí: Stadtpark, Saint Johannis, Weidenmühle, Gostenhof, Galgenhof, Wöhrd, Steinbühl a Lichtenhof. Po dvou mužích v každém hlídkovém džípu. Nahodilé schéma, žádné pevně stanovené trasy; nic, co by vrah dokázal předem odhadnout.

Ale Beck věděl, že se jen pokoušejí bránit. Pokud je někdo dost odhodlaný, dost vynalézavý a zřejmě i dost šílený, může zabíjet dál. Čtyřicet mužů v městě této rozlohy ho nemůže zastavit.

Do deseti hodin večer se všechny hlídky ohlásily. Zatím byl klid. Beck a Morgan zaujali místo v kanceláři, která fungovala jako velitelské stanoviště. Hlídky už byly v terénu víc než čtyři hodiny; bude to dlouhá noc.

Ani kontrola v jedenáct hodin nepřinesla nic nového. Beck začal uvažovat, jestli vrah nezměnil svůj program. Pokud ano, Britové budou naštvaní, že přišli o sobotní noc ve městě.

Ve čtvrt na dvanáct Morgan oznámil, že se jde projít, protáhnout nohy, nadýchat se čerstvého vzduchu. Beck zůstal u telefonu.

Schodiště bylo úzké a stísněné. Vzniklo při přestavbě v roce 1913. Nepatrně tu byl cítit lak; ve velké části budovy proběhly opravy a renovace. Když jste pohlédli dolů, viděli jste dřevěné zábradlí, které se vinulo přes pět podlaží.

Výtah fungoval, ale u vchodu v přízemí byl dav lidí; člověk musel dlouho čekat, než se dostal do výtahu.

Výstup po požárním schodišti byl namáhavý. Při každém kroku se svaly vzadu na nohou napínaly. Dveře v šestém poschodí nebyly označené, ale ty předešlé ano, včetně vchodu do parteru, a tak nebylo možné se splést.

Dveře se tiše otevřely; hala byla volná. Ale museli tam být ti, kteří se tísnili dole u výtahu. Opatrně. Rozhlédni se na obě strany. Tohle není tmavá ulice ve městě.

K pokoji se muselo jít dvěma hlavními, dlouhými chodbami. Dveře se otevíraly, ale jen v postranních chodbách. Koberce byly tenké, na okrajích otřepané. Měly vínovou barvu se zeleným a modrým vzorem, ale byly vybledlé a prošlapané.

Pohled doprava, doleva a zaklepat na dveře. Z pokoje se nic neozvalo. Ale byl čas.

Další zaklepání. Zevnitř se ozval šouravý zvuk nohou nazutých do trepek. Dveře se pomalu pootevřely směrem dovnitř. Ten muž byl malý a tlustý. Měl na sobě brokátový župan převázaný zlatou hedvábnou šňůrkou ozdobenou střapci. Jeho oblečení ladilo s barvou koberce v hale.

Usmál se a odhalil zlatý zub.

„Dobrý večer.“

„Hello,“ odpověděl vrah a vešel do pokoje.

Jako když se porcuje stehýnko na nedělním kuřeti, pomyslel si vrah. Najít správný úhel, místo mezi dvěma klouby, a potom říznout skrz.

Vrah natáhl malíček na pravé ruce mrtvého muže a skalpelem obnažil kost. Závěrečný řez a prst odpadl od ruky. Byl baculatý a chlupatý a měl na sobě zlatý prsten se smaragdem. Odříznutý prst skončil ve speciálním váčku pořízeném pro tuto příležitost.

Následoval malíček na levé ruce. První řez byl snadný. Zajel do masa jako do másla. Když ostří narazilo na chrupavku a kost, vrah se víc soustředil a zkoušel najít místo, kde byl připojený třetí kloub. Ohnul prst takovou silou, že ho vykloubil, což zjednodušilo další postup.

Za deset minut byl s prací hotov. Dalších deset minut odstraňoval krvavé stopy na oblečení a na botách a myl se ve vykachlíčkované koupelně s obrovskou vanou a drahými voňavkami rozloženými na nízkém stolku.

Stránku z románu tam zanechal jakoby dodatečně až při odchodu. Umístil ji pod ukazovák pravé ruky tak, aby krev po odříznutém malíčku neponičila zprávu.

Dvacet tři minuty od zaklepání k odchodu.

Pocítil víc než pouhé uspokojení z dobře vykonané práce. Vrah si to užil. Lov, očekávání, první zabodnutí skalpelu. To bylo živé, skutečné; vše ostatní jen zabíjení času.

Stateční indiáni se netřesou.

18. LISTOPADU 1945

Vždycky jim říkali, ať si očistí boty, než k nim zamíří. Nedělo se to ani tak kvůli Dullesově přecitlivělosti, spíš to byla spolehlivá metoda, jak nevzbudit nežádoucí pozornost. Švýcarská policie, která hlídala vchod do domu na Herrengasse 23, si takových věcí všímala: zablácené boty mohly znamenat, že návštěvník přešel horskými průsmyky z okupované Evropy, aby si popovídal s americkým šéfem špionáže.

Herrengasse neboli Ulice lordů: každé město v Evropě takovou má. Ta bernská byla dlážděná a měla podloubí; svět, který Nathan Morgan neznal. Stejně tak knihami obložená studovna, kde Dulles s dýmkou v ruce přijímal své hosty poblíž ohně praskajícího ve velkém kamenném krbu, představovala jiný svět. Morgan miloval schůzky s tímto starším mužem; ne že by potřeboval dalšího otce, nevzdával se rodinného pouta. Ale ten člověk zkrátka věděl, jak k sobě přilákat lidi, muže i ženy, spojence i nepřátele. Morgana nepřekvapilo, že Dulles zahájil po skončení druhé světové války vlastní jednání s vysokými představiteli německé armády. Měl v sobě jisté fluidum.

Chtěli jste se 101 zavděčit. Skutečně mu tak na Herrengasse říkali; bylo to Dullesovo krycí jméno v OSS.

První měsíce v Bernu trávili noci u krátkovlnných přijímačů, kódovali a dekódovali zprávy od agentů, které Dulles kontaktoval v okupované Francii, fašistické Itálii a mezi odbojáři v Rakousku. Morgan tyto měsíce prožil v Herrengasse a potom operoval v terénu. Stal se jejich cesťákem pro Itálii, doručoval zbraně nebo peníze nebo padělané doklady pro CLNAI (Comitato di liberazione nazionale Alta Italia), Výbor pro národní osvobození severní Itálie, ubohou hrstku antifašistů se vznešeným jménem. Bylo to seskupení křesťanských demokratů, socialistů a komunistů, kteří šli po krku jeden druhému víc než fašistům nebo Němcům.

Morgan přeplul přes Luganské jezero, aby kontaktoval muže na italské straně, obra, který skoro nemluvil, ale zachránil Morgana, když jednou v noci zakopl o vlčí past. Nesl ho na zádech asi patnáct kilometrů do tábora CLNAI. Hodný člověk. Jednoduchý.

Vysoko v horách se Morgan setkal s dalšími odbojáři. O karabiniéry se antifašisti až na výjimky nestarali, Němci tu nebyli. Žádné složité úkoly; kromě pastí na vlky tu nehrozilo žádné velké nebezpečí. Přesně to místo, kde se mohl nový agent otrkat.

Když se mu noha zahojila, uskutečnilo se ještě několik schůzek. Potom následovalo vylodění Spojenců, odhodlaný posun vojáků po italské botě, nové handrkování mezi skupinkami CLNAI, když zachytily pach krve a pochopily, že se blíží konec války.

Jak tak Morgan seděl na tvrdé židli v norimberské kanceláři a přemýšlel, začal dřímat. Hlava mu padala a znovu se s trhnutím napřímila. Věděl, že by se mu o tom zdálo, kdyby usnul. Věděl, že by to znovu ožilo. Stále tam byl, i když nespal. Ta scéna se mu vryla do paměti: jeskyně vysoko v Dolomitech, hukot větru, který v poryvech tu a tam zavál sněhové vločky až do jeskyně. Ty se jako zbloudilé můry zatřepotaly nad plameny a zmizely.

Hlasy té noci zněly zlostně. Věděl, že je to předehra k ozbrojenému střetu. Tentokrát to nebylo malicherné dohadování, kdo by měl dostat nejvíc nábojů z dodávky nebo která skupina si zaslouží největší počet lir z válečné truhly OSS.

Ne. Té noci se mluvilo o zrádci. Jeden z CLNAI byl viděn, jak prodává kůže místnímu karabiniérovi; toho policistu později chytili a vyslýchali. Ano, kupoval víc než kůže, řekl jim, než ho zabili. Kupoval od toho muže jména antifašistů, většinou komunistů.

A kde jsou ti muži, jejichž jména byla prodána? zeptal se vůdce komunistického odboje, muž s vyzáblým obličejem. Mrtví. Tak je to. Chceme oko za oko. Nebo je tohle odbojové hnutí u konce.

Paolo se jmenoval, ten komunistický vůdce. Morgan věděl, že má pravdu; i ostatní to věděli. Všichni věděli, že spravedlnosti musí být učiněno zadost. Ale přesto nechtěli, aby rozsudek vykonali komunisté. Žádný z nich to nechtěl udělat.

Tyhle marxistický hajzlové nebudou zabíjet jednoho z našich mužů! vykřikl šéf křesťanských demokratů.

Ozval se sykot a zlostné hlasy. Plameny olizovaly stěny jeskyně, podněcovány a živeny tím obrovským hněvem.

Ruce mužů sahaly po puškách, po nožích.

Dost! vykřikl Morgan. Já to udělám. Já vykonám rozsudek nad tím zrádcem. Kde je?

A oni ukázali na toho průvodce, na muže, který zachránil Morganovi život. Pak mu podali nůž. Neměla to být kulka do hlavy, ale otevřená smrt z očí do očí, tak jak si to žádala povaha provinění.

Tady jako by se Morganovy vzpomínky vytratily; zůstala jen úpěnlivá prosba v očích bývalého průvodce; cítil jen ostrou mřížku na rukojeti nože, jako by svíral pilník; a teplý proud krve, když poprvé řízl do mužova hrdla. Ale řez nebyl dost hluboký; zbrzdily ho rozpaky, čímž se všechno ještě zhoršilo. Šest mužů muselo držet toho obra na kolenou, než Morgan řízl znovu, tentokrát s větším úspěchem, a potom krev stříkala a tryskala do ohně, plníc jeskyni horkým pachem smrti.

Morgan už potom nikdy žádnou cestu do Itálie nepodnikl.

Potom jeho vzpomínky milosrdně ukončilo zazvonění telefonu v jeho kanceláři v justičním paláci.

Beck spal na stole s rukama na prsou jako reliéf vyřezaný na sarkofágu. Ale než stihl Morgan sáhnout po telefonu, Beck natáhl dlouhou paži a zvedl sluchátko.

„Beck, slyším,“ řekl hlasem o dvě oktávy nižším než obvykle.

Naslouchal se sluchátkem u ucha a Morgan sledoval, jak bude reagovat. Podíval se na hodinky a zjistil, že tam proseděli a částečně prospali celou noc: Bylo po šesté ráno. Brzy bude svítat.

„Kdy to bylo?“

Další pauza.

„Ano, rozumím.“

A zase ticho. Morgan slyšel slabé hlasy z druhé strany aparátu. Zněly naléhavě, vzrušeně.

„Ne. Není to pro kriminálku. Hned jsme tam.“

Praštil sluchátkem a zvedl se od stolu jako dlouhá, vyzáblá mrtvola.

„Máme další. Tentokrát jiné místo činu.“

Beck řídil; Morgan vypadal vyčerpaně. Když mu Beck sdělil, kam jedou, Morgan jen hvízdl.

„Nečekané, co?“ řekl Beck.

„Ano. Nečekané, a ještě k tomu tam bydlím. Zajímavé.“

Beck se nezeptal, co je zajímavé, a dál upíral oči na cestu a uháněl ke Grand hotelu.

Ve vstupní hale byl relativně klid, tedy vzhledem k tomu, že v pokoji 613 bylo právě objeveno tělo zavražděného muže.

Ředitel hotelu, drobný holohlavý muž v lesklém fraku, stál u recepce a lomil baculatýma rukama.

„Vojenská policie řekla, ať zavolám vás,“ hlásil německy Beckovi. „Neměli bychom zavolat také německou policii?“

„Ne,“ ujistil jej Beck potichu, ale rázně.

„Je to příšerné, hrozné. Nejdřív ta válka, a teď tohle.“

Beck uvažoval o ředitelových prioritách. Pokud jde o rozsah katastrof, vražda v budově hotelu stěží mohla konkurovat druhé světové válce.

„Naše pověst,“ naříkal ten člověk. „Máme hosty z celého světa.“

„Možná byste nás mohl vzít na místo činu, pane…“

„Freytag,“ řekl mužíček. „Jsem zde výkonným ředitelem. Taková škoda.“

„To místo činu, prosím, pane Freytagu,“ pobídl jej Beck.

Jeli nahoru v elegantním, mahagonem obloženém výtahu se sametovými sedátky a vitrážovými okny. Morgan s Beckem si vyměnili pohledy nad lesklým temenem hlavy pana ředitele, který byl zaneprázdněn utíráním rukou a nevěnoval jim pozornost.

Zatímco výtah kodrcal směrem vzhůru, Beck se zeptal: „Kdo objevil tělo?“

Freytag vzhlédl od svých rukou. „Náš zaměstnanec. Pan Krensky si objednal na šestou snídani. Byl ranní ptáče, tenhle pan Krensky. Obchodník. Velmi významný.“

„A jakému druhu obchodu se váš pan Krensky věnoval?“ zeptal se Beck.

Ale mužíček jen bezradně pokrčil rameny.

„Velmi významný muž. Vždycky platil měsíc dopředu a v amerických dolarech.“

Fraytag se usmál na mlčícího Morgana, když to řekl.

Výtah konečně dokodrcal do šestého patra, zastavil a muži vystoupili, Morgan jako první a za ním Beck. Freytag za těmi dvěma cupital po chodbě a marně se s nimi snažil udržet krok.

Becka napadlo, že tvoří poněkud zvláštní skupinku. Rovněž mu přišlo divné, že je to Morgan, kdo je vede na místo činu, ale přikládal to skutečnosti, že ten Američan v hotelu bydlí a zřejmě se tam vyzná. Beckovi samozřejmě neuniklo, že Morgan byl večer venku, sám. Beckův mozek byl cvičený, aby nic nebral jako dané. Zjistí, kde Morgan byl během těch dalších vražd. Už se staly podivnější věci, než že byl policista obviněn ze spáchání trestného činu. Skeptický nebo realistický, Beck si nebyl jistý, jaký vlastně je.

Konečně, poté, co prošli různými chodbami, dorazili k pokoji 613. Přede dveřmi stál mladý empík, zřejmě ten, kterého zavolali na místo činu. On a jeho kolega – dva z mimořádného kontingentu zajištěného na uplynulou noc – byli shodou okolností v hotelové jídelně, když se tam přiřítila pokojská, byla hysterická a od chvíle, kdy objevila tělo, nepřetržitě ječela.

Mladý voják Morganovi zasalutoval a ustoupil, potom se úkosem podíval na Beckovu špatně padnoucí khaki uniformu a váhal, jestli má zasalutovat, nebo zavolat posily.

„Inspektore,“ zavolal mu za zády Freytag a zastavil jej ve dveřích. Došoural se tam se sepnutýma rukama, sotva popadal dech a na horním rtu se mu leskly krůpěje potu. „Budete mě informovat, viďte? Já zkrátka nedokážu jít na ta jatka znovu. Velmi znepokojivé.“

Beck začal ředitele ujišťovat, že jej budou průběžně informovat.

„Taková spoušť. Ten koberec už nikdy nebude jako dřív. A my máme tak velkou poptávku. Právě dnes ráno sháněla kontrolní komise ubytování pro nějakého generála.“

Beck otočil oči v sloup a lamentujícího Freytaga bez dalšího komentáře opustil.

Uvnitř, navzdory tomu, že už se rozednilo, se svítilo. Nebe bylo šedé, ale nepršelo. A bylo chladno. Zdálo se, že v pokoji je chladněji než venku. Beck se bezděčně zachvěl.

Morgan stál nad tělem. Beck se snažil odvrátit na chvíli oči od mrtvoly a zkontrolovat pokoj. Žádné známky zápasu; pokoj nebyl rozházený. To vylučuje vloupání, usoudil, pokud ten vrah nevěděl přesně, co hledá a kde to najde. To byl dril, jak udržet černé myšlenky na uzdě. Víc než dvacet let u policie, a přesto si Beck nezvykl na pochmurnou realitu smrti.

Voják GI, který hlídal tělo, rovněž nebyl zvyklý na smrt. Stál tam zamlklý s helmou v ruce asi tři metry od mrtvoly, oči upřené na skvrnu na protější zdi. Beck si představil, že je v této pozici od chvíle, kdy jej k té vraždě přivolali.

Morgan se skláněl nad tělem a Beck zamířil směrem, kde by měla být koupelna. Cvakl vypínačem a přivítaly ho zářivé kachlíčky. Rychlý pohled do umyvadla mu prozradil, že se tam vrah myl. Budou muset sejmout otisky, ale tušil, že to bude ztráta času. Kolik různých otisků se najde v hotelovém pokoji? A byla jen nepatrná naděje, že by zjistili, komu patří, když téměř celá evidence byla zničená při bombových náletech Spojenců. Ale byla to běžná praxe, která člověku dodávala jistotu.

Na tohle budeme potřebovat i nějaká teplá těla, pomyslel si Beck. Když teď mají místo činu, budou potřebovat lidi, kteří sejmou otisky, pořídí pár fotografií a začnou vyslýchat zaměstnance i hosty, aby zjistili, jestli měla oběť nějakou návštěvu. A bude nutné dostat sem soudního lékaře, aby určil dobu smrti.

Dril. Pouhý dril, jak se vyhnout nevyhnutelnému. V koupelně se nedozvěděl víc, než že vrah je pořádkumilovný typ. Nepřitahovat pozornost; nic nevzbudí větší pozornost než krvavé skvrny na šatech.

Což přimělo Becka přemýšlet o dalších vraždách, o těch, k nimž došlo venku. Tam nebyla žádná vykachlíkovaná koupelna. Jak tedy jejich muž zůstal při tak špinavém zaměstnání čistý? Hledali na místech činu jinou krev než jen krev obětí? Možná se ten vrah zranil, krvácel. Stávalo se to. Možná by měli štěstí.

Odložil to k pozdější úvaze a vrátil se do místnosti, která sloužila jako ložnice i obývací pokoj současně. Morgan stále seděl na bobku u těla oběti a Beck tam rovněž upřel pohled. Nejprve si všiml rukou a chybějících malíčků. Potlačil nutkání zvracet a sledoval krvavou stopu směrem ke krku. Freytag měl pravdu: ten koberec byl zničený.

„Na nic se nesahalo?“ zeptal se vojáka, který okamžitě zavrtěl hlavou. Beck pochopil, proč se ten voják drží tak daleko. Krev, která se rozlila kolem těla, se vsákla do koberce jako inkoust do pijáku. Morgan si našel na koberci suché místo, než se přiblížil k mrtvole. Beck se sklonil, prohlížel povrch koberce a snažil se najít nějaké stopy. Osvětlení bylo špatné.

„Mohl byste roztáhnout ty závěsy?“

Voják ochotně souhlasil, přesunul se k závěsům, které zakrývaly celou stěnu, a po chvíli našel správnou šňůru. Pokoj náhle zalilo světlo, když za ni zatáhl.

„Ty vole!“

Vojákův výkřik vzbudil Beckovu a Morganovu pozornost. Mladý muž balancoval na hraně pokoje; nebyla tam žádná zeď, jen zející díra, která vybízela k volnému pádu. Beck rychle přiskočil k vojákovi, jemuž se v závrati točila hlava při pohledu na pětipatrovou propast. Vzal ho za paži a odtáhl jej do bezpečné vzdálenosti.

„Hezký výhled,“ zažertoval Beck.

„Což vysvětluje, proč tu není nic cítit,“ poznamenal Morgan. Narovnal oběti jeden ze zbývajících prstů. „Je studený, ale to nic neznamená v téhle lednici.“

Voják dál zíral na otvor ve zdi.

„Kdo to udělal?“ řekl nakonec, a potom si uvědomil, jak nevhodná je to otázka, a dodal: „Pane.“

„Předpokládám, že vaše vzdušné síly,“ ušklíbl se Beck, ale vojáka to nepobavilo.

„Máme tu nějaké doklady?“ zeptal se Morgan. Prohledal kapsy u mužova županu, ale nenašel peněženku ani pas.

Při té otázce Becka napadlo, že Morgan má asi v němčině mezery nebo že se nesoustředil, když jeli výtahem.

„Krensky, jak tvrdí ředitel. Někdo velmi významný.“

„Vím. To říkal Freytag. Ale chtěl bych jeho totožnost oficiálně potvrdit.“

Morgan stále hleděl na tělo a potom vytáhl stránku vytrženou z knihy zpod nebožtíkovy pravé ruky.

„Můžete počkat venku, vojíne,“ řekl Morgan. Počkal, až odejde, a povzdechl si. A když se za empíkem zavřely dveře, řekl: „To je paráda. Udeří v Grand hotelu plném právníků a novinářů, a my to máme udržet v tajnosti.“

Beck pokrčil rameny; podobné úvahy mu nepřišly důležité.

„Někdo musel v noci našeho vraha vidět,“ řekl.

„Nejdřív musíme stanovit dobu smrti. Pošlu pro Haskella. To je náš soudní lékař.“

Znovu se zahleděli na tělo.

„Máte představu, kdo to je?“ zeptal se Morgan. „Mám na mysli, jak byl významný?“

„Muž jménem Krensky, který platil americkými dolary? Něco mě napadá.“

Morgan přikývl. „Mě taky. Černý trh. A jsme zase tam, kde jsme byli.“

„Našel jste něco vedle těla?“ zeptal se Beck. Snažil se nedívat na rány.

Morgan zvedl stránku vytrženou z knihy. „Jen vizitku našeho přítele. Co hledáme?“

Beck ukázal na ruce oběti. „Ty chybějící prsty. Nevidím je tu. Což znamená, že si je vrah odnesl jako trofej.“

„Nebo je spláchl do záchodu.“

„Ano,“ souhlasil Beck, ale pomyslel si, že je to nepravděpodobné. Vysvětloval si ty uříznuté prsty jako eskalaci, jako vrahův požadavek, aby byl viděn a slyšen. Nestačilo mu jednoduše zabít; teď ještě tělo zmrzačil. Možná ho rozlítilo, že se o něm nepíše v novinách. Možná čekal, že bude slavný. Tak tomu bylo v případě norimberského Řezníka – to zatracené, pitomé jméno dali před válkou novináři Beckovu zlému snu. Byl to případ norimberského sériového vraha, který Beck nedokázal vyřešit. Ten muž byl zjevně perverzní; vraždil mladé ženy a dívky. Uškrtil je a potom si vzal z obětí malou trofej: uřízl jim bradavku. Někdy pravou, někdy levou. Ale Řezník si užíval publicitu, které se mu dostalo. S oblibou psal Beckovi dopisy, aby mu napověděl, aby ho povzbudil, aby se mu vysmíval. Dokonce mu jednu z těch bradavek poslal v malé krabičce na šperky.

Řezníka nikdy nechytili, přestože Beck pracoval ve dne v noci. Přestože k jeho dopadení byla vyčleněna polovina norimberské policie. Čtrnáct obětí – z toho šest jen během léta 1939. A potom začal prvního září vojenský konflikt s Polskem, válka se rozšířila po celé Evropě a po Řezníkovi se slehla zem. Beck se domníval, že byl odveden nebo sám narukoval do armády. Našel uplatnění jako voják tam, kde zabíjení nebylo zakázané, kde se stalo běžnou normou. Jen doufal, že se Řezník stal jednou z mnoha milionů válečných obětí.

„Nevypadá jako Brit,“ řekl Morgan a přerušil Beckovy úvahy.

„Ne. Ani trochu.“ Beck už o tom rovněž přemýšlel. Vrah v jiných ohledech dodržoval určitý postup, ale tady zjevně ne. Rus, Američan, Francouz, ale chyběl Brit, aby byly oběti z řad spojenců kompletní. Pokud ovšem nejsou ty vraždy jen trikem, jak zamaskovat válku gangů. Budou muset Krenského prověřit, ale zdálo se zřejmé, že rychle přišel k velkým penězům, což by znamenalo, že byl ve spojení s černým trhem.

„Ale s tím načasováním vám to vyšlo,“ dodal Morgan. „Což znamená, že máme problém. Jestli dodrží harmonogram, další oběť bude na řadě dvacátého.“

Beck čekal, až domluví, i když to bylo jasné.

Morgan konečně doplnil chybějící větu: „Toho dne začíná soudní proces. Myslíte, že je to jen náhoda?“

Morgan přinesl z džípu svou leiku, využil světlo – v místnosti ho bylo víc než dost, když byly závěsy roztažené – a zdokumentoval každý kousek obývacího pokoje. Nafotil Krenského ze všech možných úhlů včetně zohavené hlavy, kvůli identifikaci. Beck zatím našel ve skříni mužův pas – státní příslušnost: Polák, Viktor Krensky, narozen ve Varšavě 12. srpna 1903, povolání: obchodník. Nic jiného, žádný adresář, diář nebo kalendář. Nic.

Potom se Beck vrátil do justičního paláce, aby sehnal člověka na zevrubné ohledání místa činu. Řekl Morganovi, že jeden z hochů na kriminálce umí mistrně odebírat otisky a sbírat nepatrné částečky prachu miniaturní pinzetou. Morgan v tomhle spoléhal na Becka – nebyla to jeho specializace. A Becka, jak se zdálo, těšila představa, že si přetáhne jednoho z Manhofových lidí přímo pod sebe.

Haskell dorazil ve chvíli, kdy Morgan končil. Tiše hvízdl, když uviděl tělo.

„Rádi bychom znali čas smrti,“ řekl Morgan soudnímu lékaři.

Ale Haskell toho moc nenamluvil; Morgan už viděl různé reakce na smrt, když pracoval v New Yorku na vraždách; vtipkování soudních lékařů, kteří se snažili překrýt pocit hnusu hloupými komentáři; policejního zelenáče, který vysypal oběd do nejbližší popelnice; empíka, jenž mluvil o vinobraní v Bordeaux, zatímco zasouval teploměr oběti do rekta. Haskell byl typ přehnaně zdrženlivého profesionála, který měl zjevně pocit, že hovor je vůči mrtvému neuctivý. Natáhl si zelené gumové rukavice, než začal s ohledáním.

„Zastavím se později,“ řekl Morgan, než odešel, ale Haskell už se skláněl nad tělem, jako by se modlil. Morgan se ujistil, že empíci nadále hlídají přede dveřmi. Zdálo se, že Freytag se nemůže dočkat, aby dal všechno uklidit a připravil pokoj pro dalšího pětihvězdičkového generála, ale Morgan rozhodně nehodlal připustit, aby jejich zatím jediné použitelné místo činu bylo zničené; empíci byli jeho pojistka proti příliš horlivými pokojským.

Dole Morgan zanesl roličky černobílého filmu do fotografického krámku, který se nacházel přímo v budově hotelu. Otevřel si ho jeden podnikavý Brit, který už se vrátil domů, ale pak se při nejbližší příležitosti dopravil zpátky do Norimberka, aby tu rozjel nějaké kšefty. Jak musí být ve staré dobré Anglii zle, když se i v rozbombardovaném Německu zdají být lepší podmínky pro podnikání?

Jmenoval se Smith a sídlil v rohové místnosti ve sklepě hotelu Grand, kde poskytoval služby novinářům nebo vojákům, kteří chtěli obrázek na památku – portrét s pozadím zkázy, aby mohli udělat dojem doma v Omaze, Brightonu, Toulouse nebo Moskvě. Pan Smith tu byl pro všechny.

Stačil jeden pohled na Morganovy MI pověřovací listiny a Smithovi zmizel z tváře nadutý výraz – považoval ho totiž za normálního zákazníka. Dnes ráno to nebude obvyklá práce za obvyklou cenu. A mimochodem, cekneš o té vraždě, a je s tebou konec.

Tohle vzbudilo Smithovu pozornost.

V půl desáté už byly Morganovy filmy vyvolané a fotky suché. Jejich okraje se kroutily jako stezka do Grand Tetons. Strčil je do vnitřní náprsní kapsy těžkého vojenského kabátu a vrátil se nahoru, kde našel Haskella, jak si s brýlemi na očích prohlíží teploměr. Vypáčil z něj odhad: někdy mezi desátou večer a jednou po půlnoci. Haskell řekl, že zatím to není možné blíže specifikovat, až po dalších testech. Chlad, který pronikal do místnosti chybějící stěnou, oddálil rigor mortis a rovněž narušil obvyklé chladnutí těla po smrti. Ale bylo tu tříhodinové rozmezí. Ano, na tom trval.

Bože, pomyslel si Morgan. To není rozmezí, ale propastný rozdíl. Ale začal obcházet personál a pátral, kdo předešlého večera viděl Krenského, nebo ještě lépe, kdo ho viděl v doprovodu jiné osoby. Nezískal ani bod poté, co mluvil s recepčním, hotelovým sluhou a portýrem, prošedivělým hromotlukem jménem Karl. Nikdo nikoho neviděl; ani Krenského, ani žádnou návštěvu.

Morgan usoudil, že bude muset vyburcovat hosty v šestém poschodí, ale byla to ta poslední věc, kterou se mu chtělo udělat. Zatím tedy nic moc, pokud šlo o vyšetřování.

Když přecházel k baru, na konci schodiště se objevili ti dva empíci a nesli nosítka. Krensky byl zabalený do prostěradla, kterým na jednom konci prosakovala krev. Haskell šel za nimi.

„Tady jste, Morgane. Zastavím se u vás, až budu vědět něco přesnějšího.“

Hlavy se otáčely, jak ti dva empíci vlekli své břemeno přes rušný hotelový bar.

„Nemohl jste ho aspoň zabalit do deky? Aby se odtud dostal trochu nenápadněji?“

Haskellovy nosní dírky se při té otázce zachvěly, jako když pes zachytí zvlášť odporný pach.

„Jsem soudní lékař, kapitáne, ne Houdini.“

Odešel dotčeně, aniž cokoli dodal.

Morgan si povzdechl a pokračoval k baru, který obsluhoval britský barman. Co je s těmi Brity? zeptal se v duchu. V Anglii opravdu musí být zlé časy.

Došel k barovému pultu, objednal si seltzer a vytáhl fotografii Krenského.

„Znáte toho muže?“ zeptal se, když mu barman Toby přinesl šumivý nápoj.

Toby si zběžně prohlédl fotografii a ušklíbl se, jakmile zjistil, že to není portrét spícího muže.

„Ten z pokoje 613?“

Morgan přikývl.

„Slyšel jsem to, když jsem dnes ráno dorazil.“ Znovu se na snímek podíval. „Ano, chodíval sem. Byl přesný jako hodinky. Od osmi do deseti skoro každý večer. Pokaždé mi nechal pět babek.“ Další pohled na fotku, která ležela na lesklém barovém pultu. „Vypadal líp, když jsem ho viděl naposled.“

„Včera večer?“

Toby obrátil oči ke stropu, jako by přemýšlel, potom přešel na konec pultu, dotáhl přepravku s pivem do chladicího boxu. Připravoval se na běžný provoz.

Vrátil se k Morganovi a otřel si ruce do bílé zástěry, kterou měl na sobě.

„Ne, včera večer tu nebyl.“ Vzal fotografii z pultu, jako by se na ten obrázek smrti nemohl vynadívat. Morgan sledoval barmanovu malou podsaditou postavu a jeho trhavé, téměř bojovné pohyby. Bantamová váha, řekl si. Určitě strávil nějaký čas v ringu. Nikdo se tak nepohyboval, pokud někdy nebyl v ringu.

„Pamatuju si, že jeho stůl byl prázdný,“ dodal barman a kývl ke stolu v levém rohu místnosti. „Žádné problémy s jeho dívkou v sobotu večer, za což jsem byl vděčný. I když jsem přišel o svou obvyklou pětku.“

„Problémy?“

„Ona je Němka.“ Toby odhodil fotku, jako by to byla skrytá karta v blackjacku. „Nesmějí sem, ale Krensky byl chlapík, který v tom uměl chodit. Sem tam nějaký ten úplatek nebo úsměv. Počítám, že se o ten problém postaral on.“

„A nepostaral?“ nadhodil Morgan.

Toby zavrtěl hlavou. „To si pište. Nějakej žabožrout ji poznal. Vsadím se, že ji znal tak říkajíc obchodně. Začal vyvádět, že tu obsluhuju Boche, nějakou Němčourku. Kdy to bylo… minulý týden? Jako by se od ní sám nenechal obsloužit. Ale ne tady, to prosím rozhodně ne. A tak jsem měl problémy, no jo.“

„Má nějaké jméno, ta německá dívka?“

Barman znovu zavrtěl hlavou. „Ale byla to fakt kočka. Neskutečně dlouhé nohy, blond vlasy a na sobě ohoz, že se chlapovi chtělo skučet, když se na ni podíval.“

Toby znovu obrátil oči ke stropu a přehrával si ten krásný obraz.

„Zeptejte se Karla. To on s ní dal Krenského dohromady.“

Karl, jako ten portýr, který nic neviděl.

„Váš kolega se mě neptal na přátele toho Poláka, jen na to, jestli jsem ho včera večer viděl. Zkrátka jsem odpověděl na otázku. Neviděl jsem ho.“

Karl seděl na stoličce – jediném kusu nábytku, který na něj v malé Freytagově místnosti v Grand hotelu zbyl – a snažil se uhnout pohledem. Dívaly se na něj dva páry očí – Morganovy a Beckovy –, jelikož Beck už se vrátil z justičního paláce v doprovodu svého vyšetřovatele z kriminálky.

„Vzal jste to příliš doslovně, Karle,“ řekl Beck.

Byl to jeho výslech. Morgan nechtěl, aby znovu došlo k nějakým nejasnostem. Nechtěl dát Karlovi možnost, aby se vymlouval, že nerozuměl, a proto nepodal řádné informace.

„Tak jak je to? Kdo je ta dívka?“

Karl měl krátké, silné paže založené na prsou. Vínově červený tříčtvrteční kabát, což byla jeho služební uniforma, měl odřené manžety. Nebyla mu tak malá jako Beckovi ta jeho, ale stejně se mu na prsou napínala a měla krátké rukávy. Oči upíral přímo před sebe, jednu nohu měl opřenou o podlahu a druhou o příčel stoličky. To bylo vše, co mohl udělat, aby udržel rovnováhu. Beck cítil v jeho dechu nakyslý pach ranní dávky vína.

„Karle?“

Muž se konečně podíval na Becka zvlhlýma, smutnýma očima. Byly to oči týraného psa. Bylo mu asi padesát, ale vypadal o deset let starší.

„Pane?“

„Ta dívka. Řeknete nám o ní něco?“

„Co jí chcete? Je to hodné děvče.“

„Karle, potřebujeme s ní mluvit, nic víc. Pár otázek. Možná něco viděla; možná by mohla pomoct.“

„Je to hodné děvče.“

Beck na sobě cítil Morganův pohled, tichou otázku, zda ten chlapík nemá v hlavě o kolečko míň.

Vtom Beck po Karlovi vyjel a srazil ho ze stoličky. Pak si nad vyděšeného portýra klekl, popadl ho oběma rukama za kabát a zvedl ho, až byly jejich obličeje jen pár centimetrů od sebe.

„Becku,“ ozval se Morgan a pohnul se směrem k nim.

Beck ho ignoroval a zíral do Karlových vodnatých očí, dokud ho ten chlapík konečně nezačal vnímat.

„Nejsem trpělivý člověk, Karle. Doufám, že jste to pochopil.“

„V pořádku, v pořádku,“ řekl portýr prosebným hlasem. „Je to moje neteř. Dcera mé zemřelé sestry. Nechtěl jsem, aby se dostala do nějakých potíží.“

Tak proč jste ji představoval tomu Polákovi? chtěl se zeptat Beck, ale místo toho řekl: „Adresu. Dejte mi její adresu.“ Stále přitom svíral klopy kabátu ležícího muže.

Beck nechápal, jak někdo v těch sklepích může bydlet; on by se zbláznil, kdyby měl žít pod zemí. Horší než cely v justičním paláci, pomyslel si.

Neměli přesnou adresu, protože na Stumpergasse nebyla domovní čísla, zkrátka hned za řekou. Karlovy pokyny byly dost přesné; druhý vybombardovaný dům za pobořenou kaplí. Žádný zvonek, o který by se člověk opřel, žádné dveře, na které by zaklepal. Beck zkrátka zvedl plechový poklop, který vedl do sklepa, a zavolal:

„Slečno Laurentová? Je tam Hilde Laurentová?“

Dole na temném schodišti se ozvalo nějaké šourání; škrtnutí zápalky, mihotavý plamínek osvítil betonové schody, pak se plamen ustálil, jak někdo zapálil petrolejku. Tlumené světlo jako by vybízelo k návštěvě, ale Beck byl stále zmítán záchvatem klaustrofobie. Nikdo se mu neozval.

„Haló! Je tam někdo?“ zavolal směrem dolů.

Kašel, potom odkašlání. Neuhodl, jestli je to muž nebo žena.

„Jdeme,“ řekl za ním Morgan.

Beck cítil, jak se mu zpotilo čelo a naježily chlupy na těle. Celé to bylo příliš známé. Jako minule. Jako jeho kamarád z doby před válkou. Oběť číslo pět našli v podobném sklepě. Desetiletá holčička, zneužitá a vykuchaná jako zvíře, její tělo zavěšené jako maso na sušení – došli k ní po stopách, které jim zanechala ta zrůda. Dívenka nebyla starší než v té době Beckova dcera. Poznámka na mrtvém těle: „Znám tvou adresu.“

„Becku?“ ozval se Morgan. „Jdete dolů, nebo ne?“

Beck ustoupil stranou a pokynul pravou rukou, jako když vrchní zve ke stolu hladového hosta. „Račte prosím.“

Morgan se kolem něj protáhl a rychle seběhl po schodech. Beck šel pomalu za ním a snažil se setřást tu hrůznou vzpomínku.

Když dorazil dolů, Morgan tam stál s čepicí v rukou zády k mladé blondýnce, která na něj vykukovala zpod hromady přikrývek na jednoduchém kovovém lůžku. Rychlé rozhlédnutí po místnosti: kovová kamna, v nichž se už nějakou dobu netopilo; vlhké stěny a v rohu natažená šňůra s řadou šatů pošitých flitry; betonová podlaha přikrytá několika cáry koberců, které zřejmě zbyly po jiných nešťastnících; jednoduchý stůl a místo židlí dvě bedny od Coca-Coly, dar od osvoboditelů.

Hilde Laurentová se usmívala Morganovým rozpakům; evidentně na sobě neměla nic než ty přikrývky. Morgan se stále víc červenal.

„Dobré odpoledne, Fräulein,“ řekl Beck německy, když přišel blíž.

Stočila k němu oči, prohlédla si jeho mrtvolné tělo, nepadnoucí uniformu. Beckův přízvuk jí prozradil, že je jedním z nich. Vrátila se pohledem k bohatšímu soustu.

Beck ignoroval nepřímo vyjádřené odmítnutí. Měl za sebou léta podobných zkušeností, aby se proti tomu obrnil. Samozřejmě kdysi měl taky ženu a dítě a chodil večer domů. Kdysi býval štíhlý, ne vyzáblý. A jeho oblečení bývalo možná pomačkané, ale ne směšné.

„Noční provoz?“ prohodil, a aniž čekal na pozvání, posadil se na kraj úzké postele. Hilde se od něj rychle odtáhla a uvolnila zpod pokrývek závan sexu.

„Co sakra chcete?“

Bylo jí víc, než se zdálo na první pohled, zřejmě dost přes dvacet, a taky nebyla tak hezká. Pod vpadlýma očima měla tmavé kruhy. Anémie? Ale tyhle typy určitě dostávají dost masa všeho druhu, řekl si Beck.

„Omlouvám se, nemám nablýskaný odznak, který bych vám ukázal,“ pokračoval Beck. „Ale můj přítel a já“ – kývl směrem k Morganovi, který už se vzpamatoval a prohlížel si prádelní šňůru s večerními róbami – „vyšetřujeme… zločin.“ Bude jí to muset říct, ale na chvíli se odmlčel a čekal na její reakci.

„Neudělala jsem to.“ Přitáhla si přikrývky, až jí téměř zakrývaly obličej. Vlasy u kořínků měla fádně hnědé.

„Nikdo neřekl, že ano. Potřebujeme pár informací, to je všechno. O to další se nezajímáme.“ Ať už je to cokoli, pomyslel si sklesle.

Nečekaně se posadila, rovná jako pravítko, přikrývky se jí svezly do klína. Její tělo se odhalilo ve světle petrolejky. Měla sice obarvené vlasy a pytle pod očima, ale ňadra prozrazovala, že je mladá a krásná. Hrdě čněla z jejího hrudníku, růžové aureoly a jemná poupata bradavek, ztuhlá nenadálým chladem.

„Co je to další?“

Beck pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že je to jasné.

„Vy zatracenej kostlivče, co vy víte o tom dalším? Nejspíš jste to rok neměl.“

Omyl, pomyslel si. Dva roky. Ale neřekl nic a nechal ji, aby pokračovala ve svém reptání.

„Nevíte, jak je to pro holku dneska těžký. Snoubence vám zabijou na frontě, zasraný Rusové po vás chmataj při každý příležitosti. Děvče potřebuje práci. Děvče potřebuje ochránce.“

„Jako je pan Krensky?“

Oči se jí zúžily, když zmínil jeho jméno. Pohlédla dolů, jako by si teprve teď uvědomila, že se vystavuje nahá. Když to udělala, Morgan se otočil, aby se podíval, co se děje, a znovu zrudl při pohledu na její vnady. Zachytila jeho pohled a pomalu si přetáhla přikrývku přes prsa. Bradavky se jí rýsovaly i pod dekou. Vrhla po Morganovi úsměv.

Je paličatá jako její strýc, napadlo Becka.

„Jako je pan Krensky,“ pobídl ji.

„Ano. A co? Tak mám polského přítele. Je to snad zločin?“

„Jestli je to váš přítel, proč jste s ním nebyla včera večer?“

V očích se jí objevilo podezření. „Co se děje? Stalo se něco Viktorovi?“

„Nebyla jste s ním včera večer, že ne?“

Upřela na něj zlostný pohled. „Ne. Říkal, že má nějakou práci. Nějakou důležitou schůzku.“

„S někým z černého trhu?“

„Viktor je poctivý podnikatel. Vede noční klub. Nevím nic o černém trhu. Proto jste tady?“

Noční klub. Známe to, řekl si Beck. Sklepní kluby, kde nalévají ředěné víno, zelené pivo a kradený gin. Ve dne nebo v noci, jsou po celém městě. Ve sklepích je noc pořád. Části oddělené závěsy buď pro karetní hry, nebo pro rychlý sex. Tak vypadá zábava v novém Německu.

„S kým se měl setkat?“

Zavrtěla hlavou tak prudce, až jí vlasy zavlály kolem hlavy.

„Už vám nic neřeknu, dokud nebudu vědět, proč tu jste.“

„Váš přítel je mrtvý,“ řekl nenadále Morgan svou specifickou němčinou z druhého konce místnosti.

Chovala se, jako by nerozuměla, seděla ztuhle na posteli a tiskla si přikrývky k tělu.

„Slyšíte, slečno?“ zeptal se Morgan. „Krensky je mrtvý. Zavraždili ho včera večer. Myslíme si, že to udělal ten člověk, s nímž měl schůzku. Potřebujeme vaši pomoc.“

„Ne. Mýlíte se.“

„Nějakou informaci,“ povzbuzoval ji Beck.

„Viktor nemůže být mrtvý. Musí to být někdo jiný.“

„Omyl je vyloučený,“ řekl Beck. „S kým se měl setkat? Měl nějaké nepřátele?“

Začala plakat, pustila z rukou přikrývku a znovu odhalila poprsí. Vzlyky přicházely ve velkých vlnách, které otřásaly celým jejím tělem. Zármutek se zdál být opravdový, ale něco nesedělo.

Beck počkal, až vodopád slz ustane, a zeptal se: „Co jste měla za lubem včera večer, Hilde?“

Vykoukla na něj mezi prameny mastných vlasů. „Co tím míníte?“

„Kde jste byla? Co jste dělala, když váš přítel měl tu zmiňovanou schůzku?“

„Chcete říct, jestli mám alibi? Blázne!“ vyštěkla. „Viktor byl můj ochránce. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo.“

„Pouhá zvědavost. Omlouvám se.“ Vůně sexu, která od ní vycházela, byla stále silnější.

Zavrtěla se na posteli a zamračila se na něj. Následoval další příval slz.

„To je moje věc.“

„Slušně řečeno, že?“

„Prase.“

Dostal zvrácenou chuť, aby to přiznala.

„Takže jste si to rozdávala s jinými, když někdo vašeho milence vraždil?“

„Becku.“ Morganův hlas byl ostrý. „Dost.“

Upřela na Becka mazaný pohled.

„Beck. Já vás znám. Pan Nejchytřejší z doby před válkou. Vrchní inspektor Beck s hubou pořád zavrtanou v lejstrech.“

Beck se zvedl z postele.

„Vy a to vaše velké vyšetřování vražd. Nikdy jste ho nechytil, co? Udělal z vás pitomce, že jo? A koukněte na sebe dneska. Pytel kostí, který dělá špinavou práci pro Amíky.“

Beck na to nic neřekl, jen vyšel po schodech na ulici, kde jemně mrholilo. Nasál ostrý vzduch jako potápěč, který se vynořil nad hladinu.

Morgan vylezl na povrch o chvíli později, mhouře oči před denním světlem.

„To se vám teda povedlo,“ řekl. Použil stejný obrat jako Beck, když komentoval jeho jednání s tou novinářkou.

Beck neodpověděl. Rozhlížel se po ulici, která se ztrácela v troskách. Nemohl rozpoznat jediný orientační bod ve městě, kde vyrostl.

„O čem to mluvila, Becku? Jaké vyšetřování vražd?“

Beck znovu nasál čerstvý vzduch.

„Myslel jsem, že víte všechno. Neříkejte mi, že jste neslyšel o Beckově Waterloo? Tak to nazvali v tisku.“

„Podívejte, vím, že jste se před válkou věnoval sériovým vraždám. Je jedno, jaké nesmysly vytahují novináři. Ale nechci, aby lidé, s nimiž pracuji, měli nějaká tajemství. Jestli je tu nějaký problém, řekněte mi to. Zaujal jste jistý postoj kvůli jinému případu, který jste neobjasnil, to je váš problém, OK. Nechci, aby to zasahovalo do tohoto případu. Nechci, abyste sem přenášel trosky jiného vyšetřování. Rozumíte?“

Beck konečně zachytil známý obrázek: hrad na vzdáleném severním konci starého města. Hrad jako zázrakem unikl zkáze, kterou způsobily bombové nálety. Jak to, že ho ten pohled tak těší, když mu hrad dříve připadal nevkusný?

„Posloucháte mě, Becku? Nepotřebuju, abyste vyjížděl na lidi tak jako na tu Laurentovou. Poštvete je proti sobě a oni se zatvrdí. Nespolupracují. I kdyby věděla, s kým se měl sejít, myslíte, že by vám to řekla poté, co jste jí předhazoval její zkažené mravy?“

„Rozumím vám dobře, kapitáne Morgane? Chcete říct, že nevím, jak vést výslech? Že vy a vaši kolegové v New Yorku nikdy neuvedete podezřelého nebo svědka do varu, abyste z něj něco dostali?“

„Jen nechci svého partnera napomínat.“

„Tak to nedělejte.“

„A ještě něco. Když jsem se byl včera večer projít, šel jsem do lokálu nedaleko justičního paláce. Dal jsem si jedno pivo a klábosil jsem s hostinským, starým troubou jménem Heinrich, který si chce změnit jméno, když teď Himmler vyšel z módy.“

„Proč mi to říkáte?“

„A při té první vraždě, to byl ten Rus, Orlov? Zrovna jsem s vámi mluvil v cele, když se to stalo. Myslím, že podobné alibi mám i na ty další vraždy.“ Morgan vrhl na Becka přísný pohled.

„Všiml jsem si, jak jste mě dnes ráno v tom hotelu pozoroval. Jako policajt policajtovi, inspektore: nehrajte poker. Nemáte na to obličej.“

Beck potlačil úsměv. Ještě chvíli chtěl být naštvaný. Vydal se do mrholení, které se začalo měnit v déšť, a vzdaloval se od džípu. Morgan ho nechal jít.

Kate seděla mezi Henrym Brandtem z Timesů a Pierpointem Phipsonem z New York Leaderu. Oba pánové si stále mysleli, že stoh papírů vedle její underwoodky ve skutečnosti patří jim. Ale už nebyli tak chamtiví, aby jí nic nenechali. Dnes, v neděli, jich tam ležela alespoň malá hromádka. Bylo málo nových zpráv. Papír byl nahnědlý, plný dřevěných třísek, jako obrovský toaletní papír. Tak teď vypadal v Německu papír do stroje; nebyl to papír, který by vás inspiroval; nebyl to papír, kvůli němuž by vyjelo na vodu tisíc lodí. Ale byl to její papír a Kate trvalo dost dlouho, než potlačila pýchu tváří v tvář Brandtově a Phipsonově pytlačení. Raději do tiskového střediska v justičním paláci ani nechodila. Ztratila kvůli tomu přehled i kontakty. To se musí změnit.

Teď tu seděla na svém místě – jméno Wallaceová vytištěné tučným černým písmem na pórovité lepence, která se používala pro identifikační štítky. W bylo rozmazané. Štítek byl přeložený a umístěný na jejím psacím stroji. Když se posadila, pánové po pravici i po levici sebou trhli, jako by nad jejich úkrytem přeletělo hejno divokých kachen. Často doprovázela svého otce na loveckých výpravách za mrazivých rán v Pensylvánii a znala ten pocit radostného vzrušení i leknutí, když se objevila kořist.

Kate zasunula papír do stroje; muži se ji snažili ignorovat. Phipsonova ruka automaticky sáhla po jejích papírech, pak se zarazila a vrátila se k vlastní ušmudlané hromádce.

„Myslím, že jsme ještě neměli to potěšení,“ řekl náhle Brandt po její levici a smekl neexistující klobouk. Měl šle a bílou košili s rukávy vyhrnutými k loktům. Dvouřadové sako bylo přehozené přes opěradlo židle. Bledě vínová vázanka. Z uší, nosních dírek a kolem límce mu trčely husté chlupy.

„Ne, neměli,“ připustila Kate.

Odpověď Brandta na okamžik zarazila, potom následoval výbuch smíchu, který zvedl hlavy od klapajících klávesnic.

„Brandt,“ řekl a znovu zařehtal. „A ten chlapík na druhé straně je vážený pan Pierpoint Phipson. Říkejte mu Dock.“

Dopisovatel The New Leaderu přehlédl jeho vtipkování a dál bušil do stroje.

Brandt si přejel ukazováčkem pod nosem, aby naznačil, že je Phipson nafoukaný.

„Nic si z něj nedělejte. Je to dobrák, ale ještě na to nepřišel.“

„Pokud nechá na pokoji moje papíry,“ přisadila si Kate, povzbuzena Brandtovým uličnictvím.

Což vyvolalo nový výbuch smíchu.

„Kde jste byla, drahoušku? To staré novinářské doupě bylo bez vás smutné.“

Kate se usmála a potom naťukala na horní okraj papíru své jméno. Neměla představu, co by měla psát dál. Do zahájení soudního procesu zbývaly ještě dva dny. Měla by si připravit zahajovací článek? Tváře krutovládců na lavici obžalovaných a podobné věci?

„Dovedu si představit, že jste pátrala, je to tak, drahoušku? Slídila po kostlivcích ve skříni a tak. Ne jako my, staří psi, co se nahrnou na tiskovku hlavního vojenského prokurátora, který znovu probírá tu obžalovací šlichtu. Budou, či nebudou shledáni vinnými? Ach ne, je to složité. To je nervák, co?“

„Tohle asi prodává noviny.“

Brandt se rozzářil, našel spiklence. „Slyšel jste to, Docku, kamaráde? Ta dáma má dar ironie.“

Ale Phipson se nedal vyrušit.

„Dobrá, řekněte mi, slečno,“ – natáhl krk, aby se podíval na vizitku – „Wallaceová. Co jste vyváděla? Soud co nevidět začne, a vy jste se tu skoro neukázala. Máte nějakou horkou stopu? Hitlerův rozkaz ohledně táborů, který, jak se zdá, je tu každý rozhodnutý najít. Nebo ta vražda? Tak mi to řekněte. Ačkoli by se z toho stejně nedalo nic vytěžit. Musíme držet pusu. Tak je to. Američtí pohlaváři se odvolávají na národní bezpečnost a my musíme poslouchat,“ dodal a zasalutoval.

Kate na něj upřela dlouhý pohled. „Vražda?“

„Páni, jste dobrá. Až moc dobrá pro nějaký časopis. Hollywood, tam by vám to sedělo. ‚Vražda?‘“ Brandt nasadil fistuli. „Ale určitě jste o tom slyšela. Každý v Norimberku o tom slyšel. Komu by mohla uniknout vražda v Grand hotelu?“

Víc nepotřebovala slyšet. Popadla kabelku a stáhla kabát z opěradla židle. Ani se nenamáhala říct na shledanou, když odcházela.

Beck šel asi deset minut, když za ním zastavil džíp.

Neotočil se, protože si myslel, že by to mohl být Morgan; prozatím měl kapitána plné zuby. Potom se ozval hlas: „Nepotřebujete svézt?“

Otočil se a uviděl Wielanda Imhofera, který seděl na zadním sedadle služebního džípu. Vepředu byl vojín právě tak velký, aby viděl přes volant. K přednímu dílu vozu byl připevněný kovový rám jako ochrana před vražednými dráty nataženými přes cestu.

Beck se usmál a naskočil dozadu k Imhoferovi. Rychle zjistil, že ten chlapík už zapracoval na případu poslední vraždy, aniž ho o to požádal. Další důkaz, že Norimberk je vlastně vesnice.

„Krensky jednal hlavně se ženami podle toho, co jsem zatím zjistil,“ vysvětloval Imhofer, zatímco řidič bojoval s řadicí pákou. „Měl řetězec sklepních nočních klubů po celém městě. Spolupracoval s obchodníky na černém trhu, aby získal zásoby pití. Jestli v tom bylo něco víc, brzy zjistím. Ale podle jeho bodyguarda Krensky nebyl velký hráč na černém trhu.“

Beck zbystřil. „Bodyguard? Krensky potřeboval ochranu?“

„Osobně si myslím, že to bylo jen na efekt. Dodávalo mu to pocit, že je důležitý. Ten chlápek je jeho synovec ze Lvova. Mluvil jsem s ním dnes ráno – má takový kumbál v jednom z nočních klubů. Je jen o něco inteligentnější než tohle.“ Imhofer poklepal na plechový bok džípu. „Pro zbohatlíka z Polska bylo ale zřejmě důležité mít bodyguarda.“

Beck se pochopitelně zeptal: „Tak kde byl včera večer?“

„Míťa – tak se ten bodyguard jmenuje – měl večer volno. Krensky mu to nakázal.“

„Což znamená, že neočekával potíže. Stejné to bylo u našich dalších obětí.“

Imgofer přikývl, vytáhl z náprsní kapsy svého objemného kabátu obložený chleba a nabídl kus Beckovi. Ten zavrtěl hlavou.

„Ono se ukáže.“

Beck se na něj podíval. „Co se ukáže?“

„Vždycky byste měl čekat to nejhorší.“ Imhofer se hltavě zakousl do chleba, chvíli žvýkal a potom dokončil myšlenku. „A potom bude všechno v pořádku, ať se stane cokoli.“

Pravý bavorský katolík, pomyslel si Beck.

Vysadili ho u Grandu: Imhofer se chystal na rozhovor s nějakým člověkem o možném vlivu werwolfů v Norimberku, ale dělal s tím tajnosti.

„Možná z toho nic nebude. Uvidíme. Tu schůzku uspořádal kontakt z místního černého trhu.“

Beck mu zamával na rozloučenou před vchodem do hotelu. Imhofer stále okusoval svůj chleba.

V hotelovém vestibulu bylo rušněji než ráno, ale Beck usoudil, že to nemá nic společného s vraždou. Spíš za to mohl blížící se soud: největší turistická atrakce od bombového útoku na Drážďany.

Vyjel výtahem do šestého patra. Empíci už byli pryč, ale Perlmann, specialista na ohledání místa činu, kterého přetáhl z kriminálky, pilně pracoval. Byl na všech čtyřech a broukal si něco z Pucciniho, když Beck vešel do pokoje. Perlmann si vždycky broukal něco z Pucciniho, dokonce i v letech, kdy byl v módě spíš Wagner. Beck nebyl operní fanoušek – jeho vášní byla barokní komorní hudba –, divil se však, že Perlmann nikdy nezkusil jiné skladatele. Třeba trochu Verdiho nebo Mozarta. Ale ne, Perlmann si broukal Pucciniho, zatímco pinzetou sbíral cosi z koberce. Neslyšel Becka vejít.

„Máte něco?“ zeptal se Beck a Perlmann při té otázce trhl svou úzkou hlavou. Měl hezký obličej, jemné rysy. Vypadal spíš jako kaplan než policista. Až na břicho. Podle této části těla vypadal jako žrout, ale kde bere potravinové lístky, aby nakrmil to velké panděro, Beck nevěděl. Kontrast mezi asketickými rysy v obličeji a požitkářským břichem byl zarážející, když jste toho člověka poprvé potkali.

„Všechno,“ odpověděl Parlmann a vrátil se ke své práci, když viděl, že je to jen Beck. Pracovali velmi dlouho na kriminálce před válkou i během ní, aby trvali na nějakých ceremoniích, ale Beck by řekl, že měl ráno radost, že se vymanil z Manhofova dohledu, byť jen na čas.

„Je toho hodně.“ Perlmann sebral vlas a pomalu se postavil, prohnul se v zádech a ušklíbl se. „Začínám být na tuhle zatracenou práci moc starý.“

„Hodně čeho?“

„Je to tady jako na nádraží. Mám přinejmenším dvacet sad otisků, otisky sedmi různých párů bot.“ Propátral jednu z kapes na bílém laboratorním plášti. „A tohle. Našel jsem to nacpané v záchodové míse. Odporná záležitost.“

Beck se podíval na obsah promáčeného papírového sáčku. Byla to gumová rukavice s vybledlými stopami krve na ukazováčku.

„Vím, jak jste na podobné věcí háklivý, tak vás ušetřím trápení,“ řekl Perlmann. „Je chirurgická a ne moc velká – váš chlapec má malé ruce. Pochybuju, že budeme schopní vystopovat původ. Poslední roky se dělá hodně chirurgických zákroků. Podívám se na tu krev, jestli se shoduje s krví oběti. Pokud je jí dost, aby mohl proběhnout test. A pokud není příliš zkažená obsahem toalety.“

„Jsem rád, že je to na vás,“ přiznal Beck a uložil novou informaci do paměti, aby mu pomohla vystavět profil vraha. Doufal, že úhel řezných ran jim upřesní výšku jejich zabijáka. Tady by mohl pomoct Haskell.

„Je to?“

Perlmann pokrčil rameny. „Ještě jedna věc. Pořiďte si nové oblečení. Vypadáte jako klaun.“

Perlmann měl pravdu, samozřejmě, připustil Beck, který civěl na svůj obraz v prasklém zrcadle hotelové haly, když čekal na výtah. Vypadal jako idiot nasoukaný do bojové uniformy. Už se mu ten pohled nelíbil. A stopy, které zanechal nedostatek spánku, byly rovněž nelichotivé: pytle pod očima velké tak, že by v nich mohl odstěhovat nový nábytek. Rysy měl ztrhané a nutně potřeboval oholit. Měl by si zdřímnout a dát si panáka – šnaps to spraví.

Poslední přání mohl uspokojit rychlým přesunem do baru v Grandu – na něco byla jeho uniforma dobrá, umožnila mu vstup bez obvyklého handrkování „Němci sem nesmějí“. Když před něj britský barman postavil panáka, Beck si uvědomil, že nemá peníze. Vytáhl potvrzení o jmenování – Morganův nápad. Brit pokrčil rameny.

„A co? Stejně je to za dolar.“

Tak blízko, a přece tak daleko. Beck nechal sklenici nedotčenou a odešel z hotelu jako zpráskaný pes.

O dvě hodiny později už se předváděl v černém dvouřadovém obleku s tenkými šedými proužky; oslnivě bílá košile a klasická tmavě šedá vázanka; a klobouk, který voněl pomádou. Měl italské boty, už rozšlápnuté; v kapse malou roličku bankovek.

Pomohly mu dluhy; splacené dluhy. Šikovná věc, když vám někdo dluží, pomyslel si. Žádný spánek, ale oholení a koupel udělaly divy s jeho rozpoložením.

Vděčil za to Frau Henzigové a také jednomu z jejích klientů, který u ní nechal šaty a už se nevrátil z ruské fronty. Ta hodná paní provozovala nejlepší nevěstinec v Norimberku v rozkošném zámečku z osmnáctého století, který stál na předměstí a unikl bombardování. Beck byl několik let jejím ochráncem, ubránil její podnik před zavřením výměnou za občasné informace, které mohla poskytnout. Byl to účet v její prospěch; dnes byl čas na splacení. Poté, co se přestala smát. Tleskajíc rukama, zasmála se radostně jeho kostnatým zápěstím čouhajícím z rukávů khaki oblečku a krátkým kalhotám odhalujícím horní okraje bot, když vystupoval z mercedesu, který zabavil v Grandu – Morganovo potvrzení bylo zjevně alespoň k něčemu dobré. Ale bylo to víc než prosté splacení dluhů: Frau Henzigová do něj investovala víc, než dlužila.

„Sázíte na špatného koně,“ upozornil ji Beck. „Kriminálku má teď pod palcem Manhof.“

Ale ona se jen usmála, zatímco čistila klopy obleku kartáčem ze štětin divočáka, který šustil, jak přejížděl po látce.

„Znám své koně, inspektore. A podle toho rozděluju sázky.“

Slunce zapadalo a on seděl s matkou v jejím útulném pokoji v sanatoriu na okraji města, nedaleko od podniku Frau Henzigové, a vychutnával ticho, jež mezi nimi panovalo.

Ona byla první, kdo ho narušil.

„Musím říct, Wernere, že naše situace se dost nečekaně změnila.“ Byla to její první zmínka o tom, že se přestěhovala z repatriačního tábora. „Neděláš nic nezákonného, že ne?“

Měla na sobě prošívaný domácí kabátek a seděla pohodlně v měkkém křesle potaženém látkou s velkými růžovými pivoňkami. Byla tak malá a křehká, že vypadala jako pouhý stonek těch bohatých květů.

„No dovol, matko. Jsem poctivý policista, dokonce zneužívaný.“

Zahihňala se. Trvalo jí léta, než se smířila s jeho profesí. Chtěla, aby byl podnikatel jako otec.

„Poctiví muži se dnes takhle oblékají?“ zeptala se s předstíranou nevinností.

„Poctiví muži, kteří si to zaslouží.“

Chvíli seděli mlčky a venku se zatím setmělo. Bude muset brzy odejít; řidič mercedesu už určitě začal být netrpělivý a kapitán Morgan zrovna tak.

„Myslím na tvého otce tím víc, čím déle je mrtvý,“ řekla najednou.

Neodpověděl.

„Myslíš, že je to normální?“

Beck neměl ponětí, co je normální. Snažil se na svou ženu a dítě nikdy nemyslet.

„Už je to čtyři roky, zrovna bylo výročí jeho smrti. Zemřel v takový den. Tvůj otec by tu shodu okolností neocenil.“

Beck se na ni podíval, drobná bytost ve velkém křesle, téměř se ztrácela v přítmí, které plnilo obývací pokoj, který jí byl přidělen. Otec zemřel devátého listopadu.

„Nikdy jsem na to takhle nemyslel.“

„Nebyl to jejich přítel, víš.“ Hlas se jí zadrhával a chvěl.

„Ne.“

„Zemřít na výročí mnichovského puče.“ Zavrtěla drobnou hlavou.

Musíš některý den zemřít, pomyslel si, ale nic neřekl. Matka od otcovy smrti pouze počítala čas. A potom ji bomby vyhnaly z jejího domova tutéž noc, kdy… Ne. Beck na ně nebude myslet.

„Myslíš, že to bylo znamení?“ zeptala se.

„Ne, mami. Pouhá náhoda.“

A pak ho napadla jiná náhoda: k prvnímu ze čtyř úmrtí, která vyšetřoval, došlo v noci osmého nebo brzy ráno devátého listopadu. Bylo to znamení? Má to nějaký význam, nebo je to jen slepá náhoda?

„Wernere?“

„Ano?“

„Zdáš se mi tak vzdálený.“

Potom, když už se chystal odejít, dodala: „Proč nikdy nemluvíš o své ubohé ženě a dítěti? Zničí tě to, když to budeš držet v sobě.“

Morgan si odpoledne trochu zdříml, ale jinak trávil čas v kanceláři a pracoval na tom, co se stále větší jistotou považoval za šifrovanou zprávu. Marně hledal klíčová slova, která by té změti písmen dávala nějaký význam. V podobných případech pomáhá intuice; zavede vás k často používaným zájmenům, která mohou sloužit jako klíč k tomu ostatnímu, ale v němčině neměl Morgan patřičný cit.

Znovu se zahleděl na tabulku, kam přepsal písmena z první zprávy:

U

N

I

M

H

P

U

C

S

C

H

T

Nemaje klíč k rozluštění šifry, zkoušel celé odpoledne nejrůznější permutace a kombinace sloupců. Když použil vzorec čtyři-jedna-dva-tři, tj. umístil poslední sloupec na první pozici, na okamžik si myslel, že na něco přišel. Na stránce se objevilo slovo Munich, anglické označení Mnichova. Ale okamžitě usoudil, že je to chyba. Německé slovo pro bavorské hlavní město je München. Tak tedy znovu.

Když Beck konečně dorazil, Morganovi už asi půl hodiny kručelo v žaludku. Snažil se nedat najevo, jak se mu ulevilo, že ho opět vidí, ale nemohl skrýt údiv nad Beckovou fyzickou proměnou.

„Nevěděl jsem, že se pořád hraje lotto.“

Beck přehodil dlouhý kašmírový plášť přes opěradlo židle, odložil zánovní klobouk na stůl a posadil se, aniž komentoval nebo vysvětlil svou nepřítomnost.

„Trochu jsem přemýšlel,“ oznámil. „O tom, co by ty vraždy mohly znamenat. Studoval jste novodobou historii, kapitáne Morgane?“

„Trochu.“

„Tak mi řekněte, co se stalo v noci z osmého na devátého listopadu 1923.“

„Co asi? Shořel Hindenburg?“

Beck povytáhl jedno obočí. „Druhý pokus.“

„Dobře. Tak památný mnichovský pivní puč, který proslavil Hitlera.“

„Velmi dobře, kapitáne. Byl to zvláštní svátek v nacistickém Německu. O patnáct let později byl oslaven zničením židovských obchodů po celé zemi. Střepy skla z vymlácených výloh, které se navršily v ulicích, daly této události jméno křišťálová noc. Tento den se stal nejdůležitějším svátkem v říši. Nejsvětější ze všech svátků. Mnichovský puč.“

„Počkejte minutku.“

Morgan se podíval na transpozici čtyři-jedna-dva-tři, kterou sestavil z originálu:

M

U

N

I

C

H

P

U

T

S

C

H

„Zatraceně, je to tam. Máte pravdu.“

Beck se zvedl ze židle a spěchal se podívat Morganovi přes rameno.

„MUNICH PUTSCH,“ četl vodorovně řádek po řádku.

„Nevšímal jsem si toho, protože to bylo částečně v angličtině,“ vysvětloval Morgan. „Ale musí to tak být.“

„Velmi pěkné,“ poznamenal Beck s očima stále upřenýma na přerovnanou zprávu.

„To znamená, že pracujeme se vzorcem čtyři-jedna-dva-tři,“ řekl Morgan, který začínal být stále rozčilenější. „Obvykle najdete klíčové slovo v textu a odvodíte z něj vzorec, ale my jsme na něj narazili šťastnou náhodou. Teď budeme doufat, že se hodí i k dalším zašifrovaným zprávám.“

Rychle rozložil jedenáct počátečních písmen ze strany nalezené na druhém místě činu. V mřížce zůstalo jedno okénko prázdné. Když přemístili sloupce podle vzorce, objevila se anglická slova: „WELCOME HOME.“

„Co to může znamenat?“

Beck za ním si zhluboka povzdychl, jako by mu najednou všechno došlo.

„Zkuste tu třetí,“ řekl Morganovi.

Během několika minut vyluštili i tuto šifru: „CHAMBERLAIN.“

„Tak je to tedy,“ řekl Beck. „Nevidíte jejich význam? Je to jako stručná učebnice moderních dějin Německa. Významné okamžiky nacistické éry: mnichovský puč, anšlus Rakouska – a jeho návrat do říše. A potom…“

„Československo,“ dodal Morgan rozčileně. „Zaprodané britským ministerským předsedou. Politika appeasementu. Hitler dostal tu zemi bez jediného výstřelu.“

Beck přikývl. „A co bude v té další?“

Další zpráva, nalezená na místě činu v Grand hotelu, jim dala víc práce. Bylo to jen devět písmen a oběma mužům trvalo nějakou dobu, než odhadli, kam patří volná políčka. Nakonec to zjistil Morgan.

„CASE WHITE,“ téměř vykřikl.

„Přesně,“ potvrdil jeho slova Beck. „Case White neboli Fall Weiss, krycí název pro invazi do Polska a začátek druhé světové války. A“ – pohlédl přímo na Morgana – „oběť číslo čtyři byl náhodou Polák.“

Oba chvíli zírali na dešifrované zprávy.

„Náš vrah je nepochybně vzdělaný,“ řekl konečně Morgan. „Ovládá angličtinu; má bláznivý vzorec pro své vraždy.“

„A umí šifrovat. Snaží se nám to usnadnit. Nebere v úvahu, že by se vyšetřování mohli účastnit nějací Němci. Předkládá klíč vám, kapitáne. Chce, abyste sledoval jeho stopu.“

„Kam vede, to je otázka,“ řekl Morgan. „Co je další významný bod nacistické historie?“

Beck pohodil hlavou. „Vyberte si. Ale podle vrahova dosavadního časového plánu další vražda připadá na dvacátého. To je za dva dny.“

Morgan chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Myslíte, že je to celé o tom? O soudním procesu?“

Ale Beck na to neznal odpověď.

Ve čtvrt na deset Morgan prohlásil, že toho pro dnešek nechají, a zamířil k baru v hotelu Grand na obvyklý drink před spaním. Více spánku, méně chlastu, domlouval si. Ale když se francouzský barman – tentokrát ne Toby – zeptal, co si dá, objednal si dvojitou skotskou. Pozval na panáka i Becka, ale ten se omluvil.

„Nejsou tam nadšení, když mají obsluhovat Němce,“ řekl Morganovi.

Beck se vydal ke svému bytu v jednom z mála hotelů, které zůstaly stát. Jmenoval se Terminus a Němce tam zjevně obsluhovali.

Ospalý večer v baru – neděle. V Norimberku sice neexistoval normální pracovní týden, ale zvyk je zvyk. Lidé z celého světa byli naprogramovaní na pracovní rutinu od pondělí do pátku. Ani válečná léta ten rituál nenarušila. Skupina Francouzů u jednoho stolu, několik Britů u terče na šipky, který sem umístili nedávno, v dostatečné vzdálenosti od mahagonu a mosazi barového pultu. Poklepávali si jeden druhému po zádech, když se jim podařil hod, a usrkávali pivo. Několik osamělých Američanů se hrbilo u pultu, mezi sebou měli přinejmenším půlmetrové rozestupy. Spojenci.

Uviděl její obraz v zrcadle nad barem, kráčela bezstarostně a uvolněně. Přiléhavý, ale ne těsný kostým, malý záhyb na okraji sukně, přímo pod koleny. Nerozhlížela se, ale rovnou se usadila u stolu zády k němu. Dobře stavěná a upravená a musel přiznat, že zatraceně přitažlivá. Novinářka, která onehdy přišla k nim do kanceláře.

Černé vlasy se jí vlnily až na ramena a leskly se v tlumeném barovém osvětlení. Sebevědomá, ale ne přehnaně suverénní. Seděla a čekala, až ji barman obslouží, jako by na to byla zvyklá. Stáhl si služební čepici do očí. Večer se mu nechtělo čelit jejím dotazům.

Morgan dopil svůj drink a chystal se odejít do podkrovního příbytku, když si v zrcadle všiml, jak jeden z Britů přistoupil k jejímu stolu. Chlapík si bez dovolení přisedl a ona na něj vrhla opatrný a trochu pobavený pohled. Ale když do ní začal hučet, začala se nervózně rozhlížet po baru. Potom jí ten Brit položil pracku na koleno a ona vstala.

Morgan si povzdechl, otočil se a zamířil ke stolu.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekl, když tam došel. „Zdržel jsem se.“

Přátelé, kteří se dávno neviděli; opožděné rande. Nejsnazší způsob, jak se někoho zbavit.

Podívala se na něj, nejdřív překvapeně, ale potom jí to došlo.

„Začínala jsem se divit, kde jsi.“

Britský voják byl opilý, ale ne tak opilý, aby si nevšiml Morganových prýmků. Zmizel jako liška, kterou honí lovečtí psi.

Zůstali stát a hleděli na sebe přes prostor, který ten Brit uvolnil.

„Děkuju vám,“ řekla konečně.

Přešel to. „Žádný problém. Vezměte to jako omluvu. Byl jsem trochu strohý, když jste k nám onehdy…“

„Prosím.“ Zvedla ruku dlaní k němu, aby ho zarazila. „Dnes večer nebudeme pracovat, OK? Pořád je ještě víkend.“

„OK. Ale myslel jsem, že novináři nemají nikdy volno.“

„A já myslela, že armáda je stále ostražitá.“

Usmáli se na sebe. Morgan podlehl náhlému nápadu.

„Můžu vás pozvat na drink?“

Znovu se usmála a nakrčila nos. „Můžete. Díky.“

Povídali si víc než hodinu. Byli to Morgan a Kate. Zjevně nekladl důraz na své křestní jméno, a ona na oplátku byla zdrženlivá. Ale zdálo se jí, že Morgan má potřebu se svěřit.

Žádné pátrání po společných známých; žádné nezávazné vtipkování. Přímo k jádru věci – soud a jeho význam. Právo vítěze, nebo něco jiného?

Samozřejmě věděla, kdo Morgan je. Od jejich prvního setkání měla čas se zamyslet a vybavit si jméno detektiva Morgana z newyorské městské policie. Případ Lombardi: v New Yorku nebylo mnoho lidí, kteří by si na ten únos nepamatovali.

Ale dnes večer si vytvořila zvláštní časovou bublinu: nic před a nic mimo stůl v baru hotelu Grand. Ten opilý britský voják byl jen šťastná náhoda; ostatní bylo připravené. Když se odpoledne vyptávala personálu na tu vraždu, dozvěděla se čistě náhodou o Morganově zvyku dát si u baru skleničku na dobrou noc. Tak zároveň zjistila, že kapitán bydlí právě v tomto hotelu. To byla pro ni novinka. Stačilo mrknout, a muži se rozpovídali. Byla znechucená sama sebou, že s nimi koketuje, ale čím déle se věnovala žurnalistice, tím víc docházela k názoru, že to není o talentu; o vybroušených formulacích a hlubokých analýzách.

Bylo to o tom, kdo první získá potřebné informace.

A tak si Kate oblékla klasický tmavě zelený kostýmek a hedvábnou halenku krémově bílé barvy; umyla si vlasy a vyčesala je do hedvábného lesku. Dokonce si namalovala oči, což byl pro ni výkon. Zapojila trochu ženské pasivity. Netvářila se jako úplná chudinka – tušila, že tohle muže, jako je Morgan, nepřitahuje –, jen trochu utlumila své já.

Zabralo to. Morgan jí předestřel své názory, od obav ze spravedlnosti ex post facto až po budování poválečného demilitarizovaného Německa.

Kate se ten muž proti její vůli začal líbit; jeho energie, inteligence, nadšení. I když to nebyl její typ. A kdo je vlastně můj typ? Měla ctitele, ale ne skutečné milence. Vždycky si představovala, že dokonalý muž bude mít víc než metr osmdesát. A jemně narůžovělou pleť. Morgan tyto představy ani trochu nenaplňoval. Neměřil víc než kolik? Sto sedmdesát pět nebo sedm? A měl tmavé vlasy a snědou pleť. Nevypadal špatně, některé ženy ho jistě považovaly za dost atraktivního, ale rozhodně to nebyl její typ.

Kdyby měla vypracovat jeho profil, zaměřila by se nejprve na fyzické rysy. Štíhlý a kostnatý, vystouplé kosti v obličeji, nápadný, lehce zahnutý nos, tmavé vlasy, oříškově hnědé oči s tmavšími skvrnami na duhovce. Dobře stavěný, hezký, pokud ho člověk bral jako intelektuála. Rozhodně nevypadal jako správný voják – s těma zarudlýma očima a ledabyle oholenými tvářemi. Velké ruce se štíhlými prsty, které se pohybovaly, když mluvil. Kate si byla jistá, že si to neuvědomuje.

Ta hodina utekla rychle; nikdo z nich se ani nedotkl pití, které měli před sebou. Ona byla první, kdo se podíval na hodinky. Vždycky odejdi v nejlepším, radil jí otec. Měl na mysli obchod, ale Kate zjistila, že tahle poučka má širší platnost.

Posadil ji do taxíku, který stál před hotelem; bylo to jediné taxi, které tu čekalo. Počkal, až vůz vyrazí. Postával na chodníku a díval se za ní. Kate ho viděla ve zpětném zrcátku starého mercedesu.

Když zmizeli z dohledu, povzdechla si a přejela rukou po krku. Necítila žádné napětí. Užila si to. Lstí získala Morganovu důvěru a teď odjížděla a čekala, že získá ještě víc.

Dobrá práce, Kate, řekla si. I když to dopadlo trochu jinak, než jsi čekala.

19. LISTOPADU 1945

Ráno si rozdělili práci. Morgan se snažil odstranit pochybnosti o spojení mezi vraždami a černým trhem. Chystal se prošetřit přátele a zázemí prvních tří obětí, projít znovu terén a podívat se, jestli nepřehlédli nějaké stopy. Práce pro Američana – nejen proto, že by se Spojenci před nějakým Němcem asi nehodlali rozpovídat. Ale zdálo se mu, že on sám je v přítomnosti Becka roztěkaný.

Beck dostal na starost doktora Edmunda Niedholera, hlavního specialistu psychiatrického sanatoria v Lauensee poblíž Norimberka. Přesně řečeno bývalého hlavního specialistu, jelikož Lauensee se změnilo na repatriační tábor; blázni byli propuštěni. Opět právo vítěze, usoudil Beck. Spojenci byli podezíraví vůči každé instituci, která fungovala za nacistů. Beck věděl, že je to nesmysl. To byl sovětský trik: zavírat disidenty jako duševně nemocné. Musíš být blázen, když nejsi na straně báťušky Stalina, že ano? Ale Hitler a jeho banda? To pro ně nebylo. Jednoduše své nepřátele poslali do plynu nebo je zastřelili či uškrtili. Bylo tisíc způsobů, jak v říši přijít o život.

Beck ráno postával u kanceláře v justičním paláci, jak nejdéle to šlo, a čekal na Imhofera, aby prošli, co je nového. Nakonec nechal detektivovi na dveřích zamčené kanceláře vzkaz, že se sejdou později.

Niedholer bydlel na jižním předměstí. Nejsou tu patrné skoro žádné škody, pomyslel si Beck, když vystupoval z džípu, který zaparkoval v poklidné ulici. Měl jsem poslechnout Helgu: přestěhovat se na předměstí, jak chtěla. Zadlužit se, no a co? Ale v tu dobu se to zdálo být tak hrozně maloměšťácké.

Jsem policajt, ne bankéř, řekl jí. Smála se a cuchala mu vlasy. I policajti mají právo na slušný život, řekla. A hlavně jde o Lisabette.

Odložili to, až bude po válce.

Beck záviděl obyvatelům předměstí jejich tiché, nedotčené životy, zatímco ten jeho se obrátil vzhůru nohama. Tady z platanů a kaštanů padalo pestře zbarvené listí na široký poklidný bulvár, zatímco ve středu města nezůstal ani strom, ani keř nebo jiná rostlina. Ani pampeliška mezi dlažebními kostkami. Norimberku vládla jediná barva: mrtvolná šeď. Šeď, místy zvýrazněná ještě tmavší šedí.

Beck došel k mohutným vratům, která střežila vchod do Niedholerovy vily. Už tu kdysi byl, když s tím člověkem spolupracoval na Řezníkovi. Snažil se nahlédnout do duše toho bastarda, do jeho motivace, psychiky – kamkoli. Byl zoufalý. A Niedholer nebyl optimistický, pokud šlo o šance vraha chytit.

„Pokud člověk chce zabít, tak zabije,“ řekl mu tehdy. „Pokud si přeje obětovat svůj život a spáchat zločin, pravděpodobně uspěje. Veřejnost ochráníte, pouze když ho chytíte.“

Což Beck zatraceně dobře věděl. Tak proč chodit za Niedholerem kvůli dalšímu sériovému vrahovi?

Kvůli tomu, co doktor tehdy dodal: „Musíte se stát pachatelem, žít v jeho kůži, myslet jako on, dýchat stejný vzduch, aniž byste se štítil. Musíte se, jak říkáme, ‚identifikovat se zločincem‘, ale není to jednoduché. Musíte překonat svou představu o tom, co je ‚bláznivé‘ nebo ‚šílené‘, musíte si s vaším vrahem vyměnit místo. Ne přeneseně. Ne obrazně. Musíte se stát vrahem, abyste chytil vraha.“

Už tehdy tomu rozuměl; teď ještě víc. Tenkrát měl zábrany: v první řadě tu byla rodina. Beck si to nepřiznal. Ale vedl „normální“ život, kdy se na konci dne vracel domů; neměl důvod měnit si místo s někým, kdo se vyžíval ve znásilňování a vraždění mladých dívek.

Teď už tu nebyly podobné „zábrany“. Žádný normální život, k němuž by se vracel na konci dne. Žádná realita, která by mu bránila vyměnit si místo s vrahem.

Zatáhl za šňůru u vrat a slyšel, jak uvnitř cinká zvonek. Trvalo několik minut, než někdo došel ke dveřím; ukázalo se, že je to sám Niedholer. Zdálo se, že Niedholerovi nemají žádné služebnictvo. Když ho Beck brzy ráno kontaktoval telefonicky, vyměnili si pár zdvořilostních frází; teď už jednali úředně.

Niedholer ho vedl po dřevem dlážděné příjezdové cestě do zadní části, kde se pozemek zvedal až k zahradní besídce, kterou Beck v dálce zahlédl. Tráva byla bujná a vysoká; nikdo už ji dlouho nesekal. Sem tam stál ovocný strom; jedna jabloň ještě měla na téměř holých větvích pozdní plody. Po obvodu rostly šeříky: když tu byl před válkou, jejich květy plnily dvůr i dům pronikavou vůní.

Zahnuli za roh vily ke vchodu, který ústil do zahrady, a vyšli po schodech do bytu ve druhém poschodí. Niedholer se pohyboval pomaleji než minule. Kolik mu je? Přes sedmdesát, usoudil Beck. Zdolával schody s rukama na kolenou. Teplý šedohnědý tvídový oblek už byl obnošený: na zadku oblýskaný, na kolenou vytahaný, na loktech a u manžet měl kožené záplaty.

Niedholer nijak nekomentoval, že místnosti v přízemí jsou plné žen a dětí. V oknech viselo prádlo, bílé plenky a dupačky vlály jako praporky. Dříve v této části domu bývaly ordinace. Beck měl dojem, že tam teď žijí DP, lidé bez domova. Zabavený, nebo dobrovolně poskytnutý prostor?

Nahoře jej Niedholer vedl tmavou chodbou kolem kuchyně a obývacího pokoje do studovny, téže studovny, kde seděli před šesti lety. Byla tu spousta upomínkových předmětů: sošky z Egypta; busty Beethovena, Brahmse a Goetheho; bronzové vlysy z Řecka; stěny, na nichž visely perské koberce, byly lemované knihovnami nacpanými svazky s koženými i plátěnými hřbety, knihy stály jedna vedle druhé a na nich ležely další knihy a papírové obložky. Knihy se válely i na podlaze, navršené do vysokých komínků. Mohutný mahagonový stůl, ke kterému si Niedholer sedl, byl zavalený papíry. Drobný muž, jehož hlava byla sotva vidět za hromadou lejster, která tu měla své místo.

Skoro nemluvili; Niedholer pouze pokynul bílou hlavou ke kožené židli na Beckově straně stolu a Beck se pohodlně usadil. Starý muž se na něj díval jako orel, který sleduje slibně vyhlížející myš, očima průzračně modrýma jako alpské jezero. Nos měl ostře zahnutý jako dravec; na krku mu visel lalok; na čele se rýsovaly stařecké pihy. Konečně se na jeho úzkých, ještěrčích rtech objevil úsměv.

„Co je tak naléhavé, inspektore? Doufám, že to nemá nic společného s naším starým přítelem.“

„Ne, myslím, že ne. Ale máme problém. Nejdřív se potřebuju ujistit, že nic z toho, o čem budeme mluvit, se nedostane za tyto zdi.“

Doktor si odfoukl jako naštvaný holub. „Chcete to písemně?“

Beck omluvně pokrčil rameny. „Je to nařízení shora.“

Niedholer se proti své vůli usmál; ironií bylo, že se podobnou frází už celé měsíce oháněli bývalí nacisté, aby ospravedlnili své válečné zločiny.

„Kontrolní komise chce ty vraždy prozatím udržet v tajnosti, aby nezastínily nadcházející soud. Politické intriky, já na tom nemám žádný zájem.“

Niedholer přikývl malou hlavou. „Rozumím.“

Beck sepjal ruce v klíně, opřel se o opěradlo židle a vylíčil stručně okolnosti čtyř vražd.

„Osmého listopadu byl zavražděn sovětský voják poblíž nemocnice svatého Johannise. Pokud můžeme soudit, zemřel kolem desáté večer. Nějaká šlapka našla v sutinách jeho tělo. Hrdlo oběti bylo pečlivě proříznuté. Jedna řezná rána otevřela hrdlo až k průdušnici. Žádné druhotné zranění, žádné nejisté údery.“

Niedholer přikývl, chápal, o co jde.

„Ten Rus, desátník Saša Orlov, byl u zásobovačů; měl u sebe velké množství penicilinu. Jak ukázaly testy, byl už delší dobu prošlý. Druhá oběť, Američan, svobodník Bill Todd, byl zavražděn o tři dny později, jedenáctého, na hřbitově svatého Johannise. Doba úmrtí je nejistá, ale místní vikář objevil tělo kolem půlnoci. V té době bylo ještě teplé. Hrdlo oběti bylo proříznuté podobně jako u první oběti. Ve vojákově ruksaku se našla spousta pašovaného zboží.“

Niedholer pozorně naslouchal, přimhouřenýma očima hleděl na Becka a občas naklonil hlavu jako chytrý pes. Jemné chomáčky šedých chlupů, které mu vyčnívaly z uší, byly patrné i na klenutém obočí. Při zmínce o pašovaném zboží Becka přerušil.

„Proč jste s tím přišel za mnou, inspektore? Zdá se, že jde o konkurenční boj na černém trhu. Já se zaobírám deviantním chováním. Za těmito vraždami nejspíš bude obyčejná nevraživost.“

„To si původní vyšetřovatelé také mysleli. Ale na této teorii je několik nesrovnalostí. Třetí oběť, například, poručík Jean Grammond, francouzský právník, zavražděn čtrnáctého poblíž hlavního nádraží. Zatím jsme neodhalili nic, co by tuto oběť spojovalo s černým trhem. Stejný modus operandi, ovšem. Čistý, téměř chirurgický řez na krku, dle našeho soudního lékaře. Vražda se opět odehrála v sutinách vybombardovaného domu. Oběť číslo čtyři byla zavražděna sedmnáctého, ale zde je malý rozdíl v modu operandi. K vraždě došlo v pokoji Grand hotelu a vrah si odnesl trofeje.“

Doktor povytáhl huňaté obočí.

„Odříznuté malíčky,“ dodal Beck. „Což naznačuje naléhavost na straně vraha, potřebu většího uznání. A tato třetí oběť je první, kde nejde o spojeneckého vojáka. Viktor Krensky byl polský majitel nočních klubů. Jediné spojení s černým trhem, které jsme dosud odhalili, byly jeho nákupy alkoholu pro kluby.“

„Zmínil jste několik nesrovnalostí,“ pobídl jej Niedholer.

Beck přikývl. „Jsou tu také vzkazy, které zůstávají na místě činu. Vizitky se zašifrovanými zprávami. Vždy v pravé ruce oběti. U oběti číslo čtyři bylo dbáno na to, aby zprávu nepotřísnila krev z rány na ruce.“

„Předpokládám, že jste ty ‚vizitky‘ přinesl s sebou,“ řekl Niedholer.

Beck znovu přikývl, vylovil stránky z kapsy kabátu a podal je přes stůl doktorovi. Niedholer je uchopil žilnatýma rukama, chvíli je převracel, než je položil na stůl a podíval se na text. Uplynulo několik minut, které odměřoval pravidelný pohyb kyvadla na nástěnných hodinách.

„Předpokládám, že ta podtržená slova dávají šifrovanou zprávu.“

„Přesně tak.“ Beck mu stručně popsal, jak Morgan ty zprávy rozluštil a jak se v nich objevily významné okamžiky třetí říše.

Niedholer se zhluboka nadechl, než odpověděl. Všechno už za svou dlouhou kariéru slyšel. Stěží ho mohlo něco překvapit.

„No, první, co vám mohu říct, je, že váš pachatel má příšerný vkus, pokud jde o literaturu.“

„Znáte prameny?“

„Pramen,“ opravil jej pedantsky Niedholer. „Náš vroucně milovaný Karel May, jak jinak. Jeho povídačky o Divokém západě psané ve vězení nebo doma v Hamburku. Ten chlapík nebyl nikdy dál než v Bruselu a jeho jediná literární praxe spočívala ve falšování šeků – za což taky seděl. Podařilo se mu vymyslet spoustu příběhů, jejichž hrdiny byli Old Shatterhand, evropský dobrodruh, a Vinnetou, jeho indiánský společník. Vy jste to nikdy jako kluk nečetl, inspektore?“

Beck zavrtěl hlavou. „Nikdy. Huck Finn, to byl můj styl.“

„Já ho četl,“ řekl Niedholer téměř omluvně. „Ale pak se můj literární vkus změnil. Byl to Hitlerův oblíbený autor. Věděl jste to? Ten člověk měl na Berghofu všechny mayovky vázané v telecí kůži.“ Sykl a ztišil hlas, jako to kdysi dělávali lidé, když si vyprávěli historky o Hitlerovi.

Beck si zrovna teď nechtěl vyměňovat bláznivé historky o Hitlerovi. „Tvrdíte, že všechno je to z jedné knihy Karla Maye?“

Niedholer se na stránky znovu podíval. „Nejsem literární analytik, ale řekl bych, že pocházejí z jednoho z jeho nejpopulárnějších románů, z Vinnetoua. Oslavuje ušlechtilého divocha, který toho greenhorna z Evropy naučil pár užitečných věcí.“

Niedholer dál zkoumal stránky vytržené z knihy. „Co si myslíte o těch značkách na konci každé stránky?“

Beck se podíval na rezavé stopy, na něž ukazoval doktor.

„Nejsme si jistí. Možná je to pokus o podpis. Iniciála? Vypadají podobně.“

„Ano, ano,“ souhlasil Niedholer. „Jsou zajímavé. A navíc instruktivní.“ Doktor upřel vlhké oči na Becka: „Řekl bych, že váš vrah se výrazně identifikuje s pojetím ušlechtilého divocha. Možná obhajuje jeho zásady tváří v tvář novým dobyvatelům. Je v tom samozřejmě ironie přinést zpět ideál ušlechtilého divocha do dekadentní Evropy.“

„Počkat.“ Beck se na židli narovnal. „Dostal jste mě. Jak jste na to přišel? Co vidíte?“

„Přece iniciálu. Myslel jsem, že už to víte, inspektore. Je to V.“ Podal jednu ze stránek Beckovi.

Podíval se na ni a najednou to písmeno viděl zcela jasně. Jak to, že jim to uniklo?

„Tak je to.“

„V jako Vinnetou, řekl bych,“ přikývl Niedholer. „Ergo…“

„Podepisuje se jako ušlechtilý divoch. Sám sebe vidí jako Vinnetoua.“

Beck se odmlčel a potom řekl: „Tak souhlasíte?“

Niedholer pochopil, co Beck svou otázkou míní.

„Jistě, není o tom pochyb. Máme co do činění se sériovým vrahem. Možná jednou najdeme lepší termín pro tento typ vyšinutého individua, který zabíjí bez zjevného racionálního důvodu a vybírá si své oběti nahodile.“

Niedholer spokojeně kýval hlavou, zatímco mluvil, jako kdyby vyprávěl o nejnovějším představení ve Státním divadle – nyní rovněž v troskách.

„A pokud se mu chci dostat pod kůži…“

„Přesně tak, inspektore. Musíte začít přemýšlet jako indián. Jako indián pana Maye. Zajímalo by mě, jaké trauma z dětství přimělo našeho vraha, aby se fixoval na tento román. Jaká forma týrání, strachu či hrůzy se spojila s četbou mayovek, aby z toho vzešlo takové chování? To jsou instruktivní otázky pro vás. Takový vrah má jistý profil. Podobné vady vznikají v raném období života; neobjeví se náhle uprostřed jinak normální dospělosti. Budou tam nějaké dávné prohřešky. Založený oheň nebo týrané domácí zvíře; kočky, které se ztratily sousedům. Možná dokonce násilí vůči jinému dítěti, nějakým ostrým předmětem, břitvou nebo skalpelem. V takových případech si pachatel vybírá svou zbraň záhy a od své volby už se neodchyluje.“

Niedholer se na chvíli odmlčel a znovu se zadíval na zprávy na stole. A pak pohlédl na Becka. „A neděje se to proto, že to dítě je jednoduše zlé. Ne. Zakázal jsem na klinice užívat tento termín. Všichni jsme se narodili jako nepopsaný list; věci, které se nám stanou, se na ten list zapisují. Není možná léčba bez rozpoznání příčiny.“

„Ale my se nebavíme o léčbě, doktore,“ připomněl mu Beck.

„Pak berte tyto věci jako stopy, které povedou k zatčení pachatele. Hledejte někoho, kdo byl v dětství pošramocený. Všechny mé výzkumy ukázaly, že podobná individua jsou výsledkem nějakého hrozného traumatu z dětství. Nějakého druhu týrání, fyzického nebo sexuálního. A obvykle páchaného blízkými příbuznými. Hledejte chlapce, který za trest musel nosit dívčí šaty, nebo jedince, kterého přespříliš chránila a dusila nežádoucím objetím jeho matka, nebo toho, komu opilý strýček stáhl kalhoty. Zrovna tak to mohou být určité rituály. Vzpomeňte si na toho indiána. Ušlechtilého divocha.“

Niedholer se najednou podíval vzhůru, jako by si chtěl něco vybavit, jako by se snažil oprášit své zkušenosti. Chvíli bylo ticho.

„Zní to, jako bychom hledali sexuálního maniaka,“ řekl Beck. „Ale ty vraždy nejsou sexuálně motivovány. Nenašli jsme žádné zohavení genitálií. Nic podobného.“

Niedholer na něj upřel pronikavý pohled. „Zabíjení tohoto druhu, čepelí, je a priori sexuální čin, inspektore.“

Beck tohle chápal. A i když zcela nesouhlasil s Niedholerovým názorem, nabízelo to nový směr, který stál za úvahu.

„Když mluvíme o profilu…“

„Ano,“ řekl Niedholer. „Soudím, že hledáme muže – to je i vaše domněnka, že ano? Jed nebo revolver jsou pro ženu mnohem vhodnější zbraně. Ačkoli v historii by se našla slušná řádka sériových vražedkyň. Například anglická kuchařka Margaret Daveyová, jejímž oblíbeným kořením byl jed. V polovině šestnáctého století byla, třesu se, když to mám vyslovit, za své zločiny uvařena zaživa. A samozřejmě tu máme urozenou uherskou hraběnku Báthoryovou, která umučila stovky dívek pro své vlastní sexuální povyražení. Ale většinou jsou to muži, jako Jack Rozparovač, komu sedí profil sériového vraha.“

Psychiatr znovu pohlédl vzhůru, jako by se snažil na něco rozpomenout.

„Tak tedy muž,“ řekl Beck způsobem, který Niedholera přivedl zpět k profilu vraha.

„Jistě. Měl byste hledat někoho, kdo je trochu samotář, kdo má problém s autoritou či sebekontrolou, nebo je pro něj typické bizarní sexuální chování, nebo dokonce sebedestruktivní chování.“

Beck měl dojem, že to platí pro polovinu obyvatel poválečného Německa.

„A také byste mohl pátrat po někom privilegovaném. Po někom, kdo má finanční prostředky a možnost páchat podobné zločiny, aniž by si ho ostatní všimli. Soukromí je v dnešním Německu luxus, inspektore.“ Niedholer kývl hlavou směrem k podlaze a poukázal na osoby bez domova, které obsadily pokoje v přízemí. „Aby mohl páchat tyto zločiny, vrah potřebuje soukromí, aby byl schopen přesunout se z místa činu, aniž by se ho někdo vyptával, a aby se mohl po té krvavé práci umýt.“

„Široký profil.“

Niedholer odbyl kritiku pokrčením rameny. „Plujete na vodách vyšetřování, kde nejsou žádné mapy. Vše, co vám můžu říct, je, že tenhle vrah, stejně jako ten předešlý, bude pokračovat ve svém vražedném díle, dokud ho nezastavíte. Z toho, co jste mi sdělil o jeho metodě a technice, plyne, že je to zkušený zabiják, metodický, a přesto vášnivý. Jeho práce ho baví, řečeno s nadsázkou. Nezmizí, jako zmizel Řezník. Budou další oběti. Další a další.“

Ukázal na odstavec z Maye a četl: „Nejen jedna vražda, ale masová vražda.“

Slova vyřčená Niedholerem náhle naháněla hrůzu.

„A vaše dedukce ohledně těch prstů uříznutých poslední oběti je absolutně správná. Myslím, že náš vrah zoufale potřebuje nějaké uznání, nějakou publicitu. O tom tyhle promyšlené zločiny koneckonců jsou. Zašifrované zprávy, načasování. Ta eskalace je dost děsivá. Pokud vrah lpí na svém harmonogramu, tak se další vražda stane zítra, že?“

„Počítáme s tím, ano.“

„A zítra rovněž začíná soudní proces s nacistickými zločinci. Doufám, že to neuniklo vaší pozornosti.“

A je to tu zas, pomyslel si Beck. Morganovy obavy, aby nebyl soudní proces nějakým způsobem spojován s těmi vraždami.

„Bereme to v úvahu, doktore.“

Morgan strávil ráno čekáním na rozhovor s plukovníkem Maillotem z francouzské vojenské ostrahy. Plukovníkovi visela z pokleslých úst vlhká gitaneska. Jeho angličtina byla lepší než Morganova francouzština, ale ať jste použili ten nebo ten jazyk, Maillot ohrnoval nos nad ubohou snahou Morganova týmu najít pachatele.

Morgan poslouchal jeho nářky deset minut, než se dostal ke slovu, a pak došel k názoru, že nic z toho, co mu Maillot sdělil, nemůže použít. Zdálo se, že ten mladík, o kterého šlo, Grammond, měl čistý válečný rejstřík. Účastnil se hnutí odporu Maquis na jihu Francie. Práva vystudoval na Sorbonně a do Norimberku přijel, aby pomohl hájit francouzské zájmy. Držel se stranou, věnoval se své práci. Žádné koníčky, poklesky, nic. Maillot div nevyletěl z kůže, když se Morgan zmínil o černém trhu. Zdálo se, že jejich mrtvý Francouz byl zřejmě svatý.

S Rusy to nebylo o nic lepší. Vodkou nasáklý plukovník Voščinskij stále opakoval nět, nět. Rozhodně si nevzpomínal, že by soudruh Orlov měl nějaké styky s černým trhem. Morganovi se podařilo vyhnout kávě ve společnosti toho Francouze, ale pokud šlo o Rusy, několika vodkám neunikl. Když po poledni opouštěl sídlo sovětské ostrahy na Bahmberg Allee, motala se mu hlava – moc chlastu, žádný oběd.

Víc štěstí měl v amerických kasárnách, kde před svou smrtí pobýval i svobodník Todd. Morgan tam dorazil právě včas, aby dostal zbytky od oběda. Byla to šlichta, ale nestěžoval si. Spolykal bílé i růžové kousky jídla – nechtěl vědět, co to původně bylo – a šel se podívat, kde oběť měla svou pryčnu, a prozkoumat její vojenskou bednu. Byly tu fotografie Toddovy lásky, statné dívky, která vypadala, že ví, jak ocejchovat býčka. A k tomu balíček dopisů, které se týkaly jediného tématu, jejich svatby, až se Todd vrátí domů. Rovněž tu byla fotografie rodičů; otec vypadal elegantně se stetsonem posunutým ke straně, usmíval se od ucha k uchu, jako by právě řekl dobrý vtip, zatímco jeho žena špulila ústa a tvářila se přísně. Jako by říkala: Život není žádná legrace. Nic nenasvědčovalo tomu, že by z jejich syna neměl být stoprocentní americký voják. Tak jak vysvětlit ten ruksak plný kontrabandu, kte rý se našel u jeho těla?

Toddův velitel byl kapitán Woodruff, tichý, intelektuálský typ, který odváděl nedobrovolnou službu strýčku Samovi. Na zdi jeho kanceláře visel certifikát CPA. Morgan si představil, jak asi kapitán prošel s tímto osvědčením bitvou v Ardenách. Ale ukázalo se, že Woodruff má pro něj jako jediný za celý den užitečnou informaci: jméno muže, který byl v několika uplynulých měsících Toddovým nerozlučným kamarádem. Svobodník Howard Baxter, dříve u zásobovacího útvaru, nyní čekal na soud v cele justičního paláce. Woodruff už byl méně sdílný, pokud šlo o charakter provinění, které dostalo Baxtera za mříže.

Brzy odpoledne už byl Morgan na cestě k celám justičního paláce. Strážný ve službě se podíval na Morganovo pověření a přikývl.

„Ten kluk potřebuje veškerou pomoc.“

„Podle čeho tak soudíte?“ Morgan složil pověřovací dopis od kontrolní komise a zasunul ho do náprsní kapsy tuniky.

„Zabil vojáka. No, takzvaného vojáka, jestli rozumíte, jak to myslím.“

Morgan neměl ponětí, jak to ten člověk myslí, ale nelíbil se mu spiklenecký pohled, který po něm strážný vrhl.

Jakmile se však dostal do cely, pochopil, o co jde. Svobodník Howard Baxter byl ten horkokrevný GI, který před týdnem zastřelil černošského vojáka před hotelem Grand. Seděl na kavalci, když Morgan vešel dovnitř, kolem očí měl stále modřiny od srážky s Morganovým kolenem, v polámaném, oteklém nose tuhé vatové tampony.

Baxter ho hned poznal. „Hele, náš hrdina.“ S tím ucpaným nosem to znělo, jako by byl pořádně nastydlý. „Přišel jste se pokochat, vy hrdino?“

Morgan se snažil rozpoznat přízvuk. Bronx? Nebo někde poblíž. Navenek drsný chytrák. A jako většina drsňáků byl uvnitř slabý a natvrdlý. Když je trochu přidusíte, nadělají si do bot.

Morgan nad tím mladíkem stál; v cele nebyla ani židle.

„Vztyk, vojáku! Nevidíte, že je tu důstojník?“

Ten cucák se na něj podíval přivřenýma očima plnýma vzteku.

„Nevidím žádného důstojníka. Jenom úskočnýho židáckýho bastarda.“

„Opravdu to chcete takhle natvrdo?“

Morgan ho popadl za nos a voják byl okamžitě na nohou, svíjel se bolestí, ale stál.

„Už mi budete věnovat pozornost, svobodníku?“

Voják přikývl, polykaje slzy. „Pusťte mě. Proboha, strašně to bolí.“

Morgan ho pustil a otřel si ruku o keprové kalhoty.

„Popovídáme si?“

„O čem?“ Voják si osahával nos a pátral po zraněném místu, jako když jazyk hledá bolavou stoličku.

„O svobodníku Toddovi, kterého zabili.“

V mladíkových očích se zračilo překvapení; Morgan by řekl, že nepředstírané.

„Co mi to sakra říkáte? Toddy, a zabitý?“

„Neslyšel jste snad?“

Voják si stále osahával nos, potom se podíval na prsty a zjistil, že znovu krvácí.

„Hele, fakt jste mi zmasil nos. Jak to, že si důstojníci takhle dovolujou na obyčejný vojáky?“

„Co mám dělat, abych si získal vaši pozornost, Baxtere? Budu snad potřebovat kleště? Mám nějaké otázky. Vyslechnete mě a odpovíte. Jasné?“

Na Baxterově úlisném obličeji se objevil vychytralý výraz. „A co za to dostanu na oplátku, pane?“

Morgan se naklonil k vojákovi, až cítil ranní kávu v jeho dechu.

„Porušení kázně a bránění ve vyšetřování vám rozhodně nepomůže. Tohle je vojenská justice, vojáku. Nezapomínejte na to. Nejste v civilním světě, abyste mohl dělat nějaké dohody.“

Baxter odvrátil oči. Jeho dech se zrychlil. Morgan věděl, že ho má tam, kde ho chtěl mít.

„Dobrá. Poslouchám,“ řekl Baxter.

„Váš kamarád zemřel jedenáctého. Večer poté, co jste se dostal sem. Takže je to pro vás novinka. Je to tak?“

„Je to tak.“

„Víte, co měl za lubem? S kým se měl setkat? A proč měl ksakru u sebe ranec plný kontrabandu – jídla, léků, chlastu – v jedenáct večer na německém hřbitově?“

„Do prdele. On to udělal?“ Mladík klesl zpátky na postel. Morgan ho nechal být.

„Říkal jsem mu, aby byl opatrný. Chudák Toddy, byl to takovej zatracenej trouba.“

„Chcete to vysvětlit?“

Baxter zavrtěl hlavou a řekl s hlavou skloněnou k podlaze: „Bože, Todd byl jako postava z nějakého filmu. Měl děvče ve Wyomingu, Montaně nebo tam někde. Ranč, na který se měl vrátit. Jedno z těch míst, kde dvě stě mil daleko není žádný klub, kde musíte jet kdovíkam, abyste si vsadil. Já bych v takový díře za hodinu umřel. Ale Todd to tam miloval. Mluvil o tom, že si koupí nějakou půdu a ožení se svou milou a usadí se a bude mít spoustu jalovic a malých Toddů. Bože.“

Mluvil, jako by to byla ta nejstrašnější myšlenka, která mu kdy přišla na mysl.

„A jak hodlal ten sen financovat?“

Baxter přikývl a podíval se na Morgana. „No jo, teda, dělal pochůzky, víte. ‚Přerozděloval majetek.‘ Tak tomu říkal. Dodávky jistým lidem. Máme tu hladovějící obyvatelstvo, že ano? A na druhou stranu je tu spousta vojenského materiálu, který beztak přijde vniveč. Je to obchod.“

„Pracoval pro vás?“

„Tak trochu. Mohlo by se to tak říct.“

„Nechte si ty kecy, Baxtere. Vysledovali jsme, že to zboží pocházelo ze zásob patnáctého pluku.“ Což byl čirý výmysl, ale ten pitomec to nikdy nezjistí, usoudil Morgan. „Tam jste sloužil. Tak pojďme dál. Nejsem tady kvůli vašim aktivitám na černém trhu. Už jste v takovém průšvihu, že tohle je proti tomu nevinná hra. Takže jste Toddovi dodával zboží. Sjednával jste schůzky. S kým?“

„To je právě to,“ řekl Baxter, hlas se mu nepatrně třásl. „On neměl sjednávat schůzky. To bylo na mně. K setkání mělo dojít na tom hřbitově. Ale místo toho jsem skončil tady. Tak se toho ujal Todd. To bylo o fous, co?“

„To jméno, Baxtere. Kdo měl přijít na tu schůzku?“

Baxter pokrčil rameny. „Němec, eso na trhu. Většina zboží šla přes něj. Nemohli bychom přece jen udělat malou dohodu?“

Morgan mu sáhl na nos.

„OK, OK. Ten chlap se jmenoval Rollo.“

Morgan okamžitě zpozorněl, když uslyšel to jméno; snažil se rychle spočítat, kdy se Rollo dostal do vězení. Až potom, co Todda zabili, byl si tím skoro jistý. Bude to muset později ještě ověřit.

„Už jste s tím Rollem obchodoval předtím?“

„Zatraceně, Rollo! Co je vůbec zač?“

„Jak dlouho jste s ním obchodoval?“

„Moc dlouho ne. Pár týdnů. Chtěl jsem si vybudovat vlastní distribuční kanály, jestli víte, jak to myslím. Můj bratranec Walt, ten tvrdí, že je to nejlepší. Odstřihnout překupníky. Výroba a distribuce pod jednou střechou.“

„Co se stalo s vašimi velkými plány?“

„No, občas se musíte ohnout, abyste se nezlomil. Můj bratranec Walt to říká.“

„A kdo vás chtěl zlomit?“

„No, víte, tenhle Rollo měl dost drsné přátele. Neměli rádi, když jim někdo lezl do zelí. Při několika příležitostech mi to jasně řekl. Vzal jsem to jako varování. Jsem obchodník, a tak jsem se rozhodl, že s nimi budu určitou dobu spolupracovat. Vidíte, jak to skončilo.“

„Ti Rollovi kamarádi, mají nějaká jména?“

Baxter zavrtěl hlavou. „Ne. Většinou to byli mladíci, skoro děti. Ale měli v očích ten divnej pohled, víte? Jako by kašlali na to, jestli jste živej nebo mrtvej.“

Něco jako ty, chtělo se Morganovi říct, ale nechal to být. Byla by to ztráta času.

„Víte, možná šli po mně. Narafičili to na mě. Ježíšmarjá, chyťte toho Rolla. Je to křivák.“

„Nelíbí se mi, jak se během vyšetřování stále objevuje Rollovo jméno.“ Morgan usrkl piva značky Stein a pak si otřel pěnu z horního rtu.

Restaurace Tegettner byla vpodvečer plná rozjařených lidí s červenými tvářemi. Tento orientační bod v centru města zázračně unikl bombové zkáze, zatímco sousední budovy se změnily v hromady betonových kvádrů a suti. Uvnitř to bylo útulné, prosycené vůní piva; obložení na stěnách bylo špinavé a zahnědlé od tabákového kouře; jelení trofeje vysoko pod klenutým stropem tupě zíraly dolů a tvářily se, že to hemžení je pod jejich úroveň; vrchní měli smokingy – s roztřepenými manžetami a prořídlou látkou na zadku, ale pořád to byly smokingy. Nosili pěnivý náklad na stříbrných tácech – žádné kypré dívky v dirndlu jako v mnichovských pivnicích. Pivo, to byl v Tegettneru obřad; tady si potrpěli na dekorum.

Beck seděl u velkého stolu proti Morganovi, přikyvoval, ale víc pozornosti věnoval obrovským hodinám na zdi, které oznamovaly, že už je půl šesté a tři minuty.

„Je přesný,“ řekl Beck. To nebyla odpověď na Morganovo postesknutí, ale opětovné vyjádření obav, které si dělal o Wielanda Imhofera a jež vyslovil už před deseti minutami. Celý den ho neviděl. V kanceláři nebyla od Imhofera žádná zpráva. Vojín, který ho včera vezl, ohlásil, že Imhofera vysadil odpoledne poblíž Hauptmarktu. Detektiv mu řekl, ať na něj nečeká. Možná si vzal den volna a odjel domů na statek, aby doplnil zásoby obložených chlebů. Beck se bude muset spojit s jeho ženou, ale chtěl to ještě odložit.

„Řekl bych,“ poznamenal Morgan, „že se vrátí, až mu dojdou prachy.“

Morgan byl přesvědčený, že Imhofer vzal práci pro někoho jiného, že jede po dvou kolejích, a nic, co mu řekl Beck, ho nedokázalo přesvědčit, že tomu tak není. Zdají se být tak naivní, tihle Američani, pomyslel si Beck, ale pod tím vším je velká podezřívavost a neustálá nedůvěra vůči ostatním.

Beck neplýtval dechem. Místo toho si dal druhého panáka polské vodky. Morgan se podíval na prázdnou skleničku s mírným nesouhlasem, potom si znovu usrkl svého prvního piva.

„Rollo byl ten člověk, s nímž se naše americká oběť pravděpodobně měla setkat.“ Kapitán si znovu otřel fousy, které mu na ústech zanechala pivní pěna. „Mohl by to být náš vrah?“

Tohle už probrali. Beck zachytil pohledem vrchního a ukázal na prázdnou sklenku. Nesl se mu třetí drink.

„Ne, pokud neumí vstát z hrobu,“ řekl Beck. „V době, kdy zemřela třetí a čtvrtá oběť, už byl Rollo mrtvý.“

„Což znamená, že měl komplice. Možná že ten, kdo zosnoval tyhle vraždy, chtěl, abychom si mysleli, že jsou dílem jednoho člověka.“

Beck neodpověděl. Místo toho do sebe zvrhl třetí vodku. Cítil, jak studená lihovina zahřívá jeho tělo. Zachytil Morganův opovržlivý pohled.

„Klid, kapitáne. Dám vám vědět, až začnu pít, abych udělal dojem.“

Omílali to pořád dokola, protože neměli nic jiného. Když se odpoledne setkali v justičním paláci, rozhodli se, že navštíví plukovníka Adamse. Beckův rozhovor s Niedholerem ho posunul do Morganova tábora: postupně začínal věřit, že ty vraždy mají nějakou spojitost s nadcházejícím soudním procesem. Vzhledem k tomu, že k další vraždě by mělo dojít v den zahájení soudního procesu, bylo třeba informovat o situaci bezpečnostní složky. Dali dohromady chabý důkazní materiál – dešifrované zprávy a vrahův harmonogram – a zamířili k Adamsově úřadovně. Hodinu tam tvrdli, než byli připuštěni ke krátké konzultaci.

Beck okamžitě pocítil odpor k tomu drobnému puntičkářskému muži – připomínal mu Himmlera bez brýlí. Předložili mu důkazní materiál, popsali harmonogram, kterým se vrah řídí. Beck vylíčil setkání s doktorem Niedholerem. Adams poslouchal jen na půl ucha; za pět minut ho čekala tisková konference. Kaltenbrunner, bývalý šéf nacistické bezpečnostní služby, byl převezen do nemocnice. Existovaly obavy, že má infekční zánět mozkových blan a že by mohli být nakažení všichni vězni. Po půldenní karanténě se ukázalo, že je to „jen“ krvácení do mozku.

„Toho mizeru ranila mrtvice,“ sdělil jim Adams, jako kdyby nacisti dělali podobné věci jen proto, aby ho zmátli. „A teď jsme se dozvěděli, že vrchní sovětský žalobce generál Ruděnko je stále v Berlíně. Prý má malárii. Prosím vás, kdo může dostat malárii v Berlíně?“

Pohlédl na jejich zmatené obličeje. „Podívejte, pánové. Snažím se vám říct, že nic na zemi tenhle soud nezastaví. Máme na bedrech historické události, které se valí dál jako obrovský balvan. Spravedlnost je na naší straně a nic, ani mrtvice, ani fingovaná ruská malárie a určitě ani harmonogram nějakého vraha nás neodchýlí od našeho cíle. Dovolte, pánové, abych vám ukázal nějaká čísla.“ Adams popadl papír ze stolu a začal číst. „Máme tu téměř tisíc mužů, kteří od léta pracovali na obnově soudní síně. Spotřebovali jsme skoro dvě stě litrů barvy, čtvrt milionu cihel a víc než tři sta kilometrů drátů a kabelů.“ Odhodil papír zpátky na stůl jako prokurátor, který právě předložil usvědčující důkaz.

„A teď se vás ptám, má nějaký bezvýznamný zabiják zastavit práci tohoto tribunálu? Na lavici obžalovaných máme dvacet mužů, kteří jsou zodpovědní za vraždy, které jdou do milionů. Rommelova neteř už udělala rozruch mezi novináři varováním, že bavorští nacisté plánují vyhodit soudní budovu do povětří, aby zničili důkazy, které jsme získali od veřejnosti. Bereme to vážně a udělali jsme patřičná opatření.“ Vypadalo to, že plukovník už se připravuje na tiskovku, přihříval si svou polívčičku jako politik ve volební kampani.

„Kolem křídla, kde se nachází soudní, bude pět tanků M24, všechny vybavené kanony ráže 75 milimetrů. Chodby a střechu obsadí ozbrojené jednotky. Příslušníci MP budou kontrolovat každého, kdo vejde dovnitř nebo soudní síň opustí. Dokonce i soudci budou muset předkládat oficiální průkazku. Takže vám děkuji za upozornění, pánové, ale myslím, že máme věci pevně v rukou. Jen bych vás chtěl požádat, abyste zajistili, že se náš vrah nedostane na titulní stránky novin. Že se nezmocní hlavní role. Máme před sebou patrně nejvýznamnější soud v dějinách lidstva. Snažíme se vybudovat pilíře práva na válečném poli. Pokud se nám to podaří, válka se stane věcí minulosti. Jsem si jist, že vám nemusím připomínat, pánové, že je to vaše práce, zajistit správné klima pro tuto důstojnou záležitost. Zajistit, že právní řád bude prosazován nejen v soudní síni, ale i v ulicích tohoto hezkého města.“

Beck se snažil nedat najevo, jak ho plukovníkova řeč pobavila; na druhou stranu se zdálo, že Morgan to bere se vší odpovědností, s vážným výrazem na tváři.

Plukovník se ještě jednou podíval na hodinky. „A teď se musím věnovat lidem z médií.“

Pět minut od příchodu k odchodu, počítal Beck. Na chodbě Morgan chvíli mlčel.

„Potřebuju pivo,“ řekl konečně.

A tak nechali na dveřích kanceláře vzkaz, kde je v případě potřeby najdou, a teď seděli v restauraci Tegettner. A bloudili v kruhu.

„Opravdu si myslíte, že je to o černém trhu?“ zeptal se Beck. „Poté, co jsme shromáždili další důkazy? Jaký význam mají ty zprávy? K čemu ty komplikace? Znal jsem Rolla. Za prvé, nebyl to agresivní typ. A za druhé, byl dost jednoduchý na to, aby vymýšlel ty šifrované zprávy.“

„Ale za třetí,“ přerušil jej Morgan, „náš přítel Baxter řekl, že Rollo měl nějaké nepříjemné přátele. Tak proč nevypátrat ty lidi, dřív než Rolla vynecháme ze hry?“

Beck uvažoval nad Morganovým návrhem, když do restaurace vrazil Perlmann. Ustaranýma očima těkal mezi stoly. Beck na něj zamával.

„Inspektore!“ Perlmann sotva popadal dech, když dorazil k jejich stolu. „Musíte jít se mnou.“

Nebyl ve své obvyklé uvolněné náladě, dnes žádný Puccini. Beck věděl, že je to vážné, a nelíbilo se mu, kam se ubírají jeho myšlenky. Bál se Perlmanna zeptat, kam že má jít.

„Přijdu za vámi do kanceláře,“ řekl překvapenému Morganovi, když položil svazek dolarů na stůl.

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Morgan.

Beck zavrtěl hlavou. Perlmann už si mezi stoly namačkanými k sobě razil cestu k východu.

Venku bylo chladno; začal padat ledový déšť a lidé v potemnělých ulicích začali spěchat.

„Našli ho asi před hodinou přímo pod Fleischbrücke,“ oznámil Perlmann a zvedl si límec hnědého koženého kabátu. Nemusel říkat koho. Perlmann znal Imhofera, věděl, že mají s Beckem zvláštní vztah. Beck se snažil udržet vztek pod kontrolou.

Staré auto kriminálky stálo na zákazu parkování před vchodem do restaurace; brunátný portýr na ně křičel, když nasedali do šestikolového mercedesu, který blokoval hlavní dveře. Byly doby, kdy by se podobný člověk neodvážil na policistu z kriminálky ani podívat, pomyslel si Beck. Ale podobné myšlenky byly pouze hra, jak udržet mysl dál od reality.

„Jak zemřel?“

Perlmann neodpověděl, nastartoval vůz a v mírném provozu vyrazil k řece Pegnitz. Nepoužil sirénu; nebylo třeba, protože na ulici bylo jen několik džípů a sem tam kolo. Beck se držel opěrky na dveřích jako tonoucí bójky.

Trvalo jen pár minut, než dorazili k mostu jižně od Hauptmarktu. Beck viděl na břehu hlouček mužů; ledový déšť se změnil ve sníh. Muži měli na sobě hnědé nebo černé kožené kabáty jako Perlmann; u jejich nohou na betonovém nábřeží leželo tělo přikryté plachtou. Bylo to jako scéna z nějakého obrazu, zimní krajinka od Brueghela s moderními kostýmy.

Beck vystoupil z auta a sešel po úzkých schodech na nábřeží. Trojice mužů se k němu otočila a sledovala, jak se blíží. Dva z nich patřili k ambulanci, která stála u kraje chodníku na silnici nad nimi. Třetí byl Manhof. Ti dva se nepozdravili. Manhof udělal Beckovi místo, aby mohl pokleknout u těla. Beck odhrnul plachtu. Imhoferův obličej byl oteklý a šedivý jako nebe; ústa měl otevřená. Pahýl jazyka bylo dobře vidět. Zbytek někdo odřízl. Podpis místního podsvětí – varování těm, kteří byli příliš zvědaví a nedrželi jazyk za zuby.

Beckovi se zachvěly svaly v obličeji. „Kdo ho našel?“

„Nějaký stařík tu chytal ryby a zachytil o něj háčkem,“ řekl Perlmann. „Imhoferovo tělo se zakleslo za nějaké lano.“ Ukázal na okraj nábřeží, kde byly občas přivázané rybářské loďky a malé čluny, které zásobovaly nedaleké tržiště. „Bylo to někdy kolem čtvrté. Ale zdá se, že byl ve vodě přinejmenším den.“

Beck přikývl. Zřejmě se tam dostal hned po té včerejší schůzce. Po schůzce s někým z černého trhu. Ta schůzka se měla konat někde poblíž Hauptmarktu.

Beck se rozhodl, že nebude mluvit s paní Imhoferovou, dokud vraha jejího manžela nezavře nebo nestrčí do vaku na mrtvá těla.

Ucítil na rameni ruku. Manhof se mu podíval přímo do očí, když se otočil.

„Měli jsme mezi sebou v minulosti různé spory,“ řekl Beckovi. „Ale vím, že se vás to dotýká. Dostaneme ho.“

Beck neodpověděl. Manhof pomalu stáhl ruku z jeho ramene.

„Tak vy jste mě přišli prosit o pomoc?“ Major Hannigan si zjevně užíval ten pocit zadostiučinění.

„Potřebujeme na dnešní večer nějaké muže,“ zopakoval Morgan. Nechtělo se mu dát Hanniganovi kost, po níž toužil.

Beck neměl podobné zábrany.

„Vaše pomoc při této operaci by byla neocenitelná,“ řekl a obdařil Morgana pevným pohledem. Imhofer byl jeho přítel, jeho letitý kolega; nehodlá dovolit, aby nějaká osobní nevraživost mezi těmi Američany bránila v tom, že dostanou jeho vraha před soud.

Hannigan vysunul spodní ret a samolibě se usmál. Na chvíli připomínal novinové fotky Mussoliniho, z nichž si Beck utahoval.

Hannigan civěl střídavě na Morgana a na Becka. Znovu si sedl za stůl, ve výši hrudníku sepjal prsty a stlačil je k sobě.

„Když jsem vám naposledy půjčil muže, honili se za nějakým přeludem. Váš vrah měl napilno v Grandu, zatímco chlapům mrzly zadky, když pátrali po nějakém psychopatovi. Co pro ně máte tentokrát? Párty na bruslích?“

Připadal si úžasně vtipný, zachechtal se hutným, chraplavým smíchem, který vám prozradil, že je náruživý kuřák, aniž jste viděli balíček Lucky Strikes na stole.

Morgan zrudl a Beck usoudil, že se na majora chystá vyjet. Vystartoval jako první.

„Účastní se razie proti werwolfům, kteří působí ve městě,“ řekl Beck vážným a důvěryhodným hlasem. „Potřebujeme čtyři nebo pět vašich nejlepších mužů. Mužů, kteří dokážou zacházet se zbraní a nebojí se riskovat.“

„Můj bože! Konečně jste došli k tomuhle závěru. Zajímalo by mě, kdy vás to u všech čertů napadlo. Je přece jasné, že za ty vraždy můžou Hitlerovi pohrobci.“

„Překvapuje mě, majore, že jste to sám neviděl,“ vybuchl Morgan, „když jste měl tenhle případ na starost.“

„Zjistil bych to, kdybyste mi ho nesebral,“ odsekl Hannigan.

Beck nechtěl, aby se rozhovor vymkl kontrole. „Pět mužů bude úplně stačit, majore. Vypadáte jako člověk, který dokáže odhadnout schopnosti druhých.“

Byla skoro půlnoc, když jejich džíp za zvuků řvoucího motoru vyrazil z nádvoří justičního paláce v závěsu za mohutným vojenským transportérem, který jim razil cestu a strhával kovové struny, které se v noci objevily natažené přes silnici. Morganův a Beckův džíp měl pro všechny případy na zadní části připevněný kulomet.

„Doufám, že jste si tím jistý,“ řekl Morgan.

Beck civěl před sebe, nepootočil hlavu, aby se podíval na Morgana.

„Jsem si jistý,“ řekl. „Aichinger byl tak podělanej strachy, že by těžko lhal.“

Skřet, který šéfoval černému trhu z chatrče poblíž Hauptmarktu.

Aichinger nasměroval Imhofera na werwolfy a Beck se za ním poté, co našli Imhoferovo tělo, zastavil.

Morgan se znovu podíval na Beckův profil, na sevřenou čelist a kovový lesk v jeho oku. Podělanej strachy, jistě. Mohl se jen domýšlet, co se přihodilo v chatrné boudě u starého tržiště, že se ten skrček rozhodl mluvit.

Hladce projeli po Fürther Strasse, objeli to, co zbylo ze starého města, pokračovali po Sandstrasse, potom projeli tunelem pod železniční tratí a vynořili se ve čtvrti Steinbühl. Prázdné tmavé ulice; sem tam mezi ruinami plápolal oheň a kolem se choulila lidská těla, která hledala teplo. Morgan naposledy zkontroloval revolver zavěšený u pasu; jeden dostal i Beck.

Brzy nato Beck kývl na řidiče, aby zastavil. Ten ztlumil světla a dal znamení transportéru, který jel před nimi. Obě vozidla zastavila a z transportéru vyskočila pětice vojáků.

„Nahoře v ulici,“ řekl Beck. „Sklep, čtvrtá budova po pravé straně.“

Morganovy oči už přivykly tmě, ale nepomohlo to. Jak rozeznat „budovy“ uprostřed té zkázy? Snažil se najít zbytky obdélníkových základů a dveří, ale ani to moc nepomohlo.

Beck se spontánně ujal velení, Morgan stál vzadu, zbraně měli připravené. Vypadají jako vojáci, pomyslel si Morgan. Brzy se uvidí, jestli to není jen o vzhledu.

„Někdy je třeba při útoku stát,“ připomněl vojákům. „Nebo ležet a mířit dolů.“

Hlavy přikývly, ústa tiše oddechovala.

Morgan nasměroval džíp s kulometem, aby se postavil za ně a odřízl únikové cesty.

Vydali se za Beckem. Morganovi připadalo, že to zní jako vojenská jednotka pohybující se tichou nocí; klapot bot na dlažbě, nervózní pokašlávání. Zdálo se mu, že mezi ruinami vidí oči. Kočičí, nebo lidské? Bál se, že je to past. Že je přepadnou ze zálohy. Měl by přece někomu věřit. Ale Aichingerovi, tomu skřetovi?

„Tamhle,“ zašeptal Beck.

Zvolili cestu skrz sutiny ke dveřím do sklepa. Morgan kývl na muže – šli napřed. Nebyla jiná cesta. Nebylo možné žádat, aby se vzdali – ty krysy by nejspíš zmizely v podzemních tunelech. Hodit tam na začátek granát? Těžko předvídat, jak to dole vypadá, kolik by bylo obětí. Navíc se nedalo zjistit, zda to není společný ubytovací prostor. Mohly tam být ženy a děti.

„Vezmu to odtud, Becku,“ řekl Morgan.

Němec se na něj podíval, připraven protestovat, ale pak uviděl odhodlání v Morganových očích, a tak pouze přikývl.

Jeden z vojáků se sklonil a popadl petlici na dveřích, připraven rychle otevřít.

Morgan vytáhl revolver, pohlédl na zbývající vojáky a kývl na toho u dveří. Voják se nadechl a zabral.

Kovový poklop se nepohnul.

Další trhnutí a zase nic.

„Zevnitř to musí být zavřené na závoru,“ řekl voják a podíval se na ostatní.

„Co teď?“ ozval se Beck.

Morgan se rychle zamyslel. „Zaklepeme. Je to zdvořilé.“

Sehnul se ke kovovým dveřím a natáhl paži.

Zleva se ozval výstřel; automaticky se odsunul doprava a našel úkryt za kusem zdi. Muži se rozprchli mezi sutiny, zaujali obranné pozice a pálili směrem, odkud přišel první výstřel. Voják u dveří neměl takové štěstí, jak si Morgan stačil všimnout. Byl na zemi a držel se za žaludek. Střelba teď přicházela zezadu. Minimálně ze dvou pozic, uvědomil si, zatímco se plížil do nového úkrytu, když mu kolem hlavy prolétly odražená střela, prach a úlomky zdiva.

„Stáhněte se!“ snažil se překřičet palbu. „Dostaňte sem ten džíp.“

Muži pálili, jak je napadlo: žádný plán, řídili se jen instinktem.

„Becku!“

Chvíli nepřicházela žádná odpověď. Pak se ozvalo: „Tady.“

Uviděl helmy několika vojáků, kteří se tiskli k zemi za sutinami. Úhel střel byl chybný.

„Vidíš je?“

„Jsou nahoře,“ řekl Beck.

Měl pravdu. Museli být nad nimi, aby stříleli pod tím úhlem. Morgan se zahleděl do tmy na drolící se zdi budov, které obklopovaly palebné pole. Další dávka dopadla na zem o kus dál. Zdálo se mu, že vidí pohyb na troskách zdi po pravici. Dráždili ho. Sundal helmu, nasadil ji na pažbu revolveru a zvedl do výšky na délku paže. Nespouštěl oči ze zdi. Další výstřel, střela proletěla těsně nad helmou. V okenním rámu, který zůstal tam, kde bývalo druhé poschodí, se objevila silueta. Proklel svůj nepoužitelný revolver.

„Druhé poschodí, třetí okno zprava,“ vykřikl. „Máš ho?“

„Mám ho,“ odpověděl voják.

Další výstřel a potom dávka ze samopalu. Silueta vypadla z okenního rámu.

Morgan zaslechl džíp, který zajížděl na pozici.

„Nahoru!“ zaječel. „Pokrop ta okna!“

Zlaté střely proudily do tmy a zarývaly se do pobořených zdí. Bolestné sténání, úpění. Morgan se zvedl na nohy a dal mužům, kteří se pod kulometnou palbou rozmístili hlouběji do trosek, znamení, aby ho následovali.

Jako na lovu kachen, jeden od druhého se drželi na dohled. Žádná nechtěná střela do vlastních řad. Nějaký šramot v sutinách před nimi; než Morgan mohl zamířit, voják po jeho pravici střelce sundal. Čistý zásah do zad – Němec padl obličejem na zem, paže rozhozené.

„Jednoho potřebujeme živého,“ zavolal Morgan. Když teď útočili, mohli si rozmyslet, kam střelí. Aichinger řekl Beckovi, že je to pětičlenná skupina – teď uprostřed akce se jich zdálo být víc. Střelba přicházela zleva. Morgan se pohnul tím směrem, držel se nízko nad zemí. Bolela ho stehna, jak se přesunoval v podřepu.

Najednou bitevní pole ozářilo světlo; přijel vůz a rozsvítil přední světla. Morgan a jeho muži byli lapeni světelnými paprsky jako strašidelné loutky na jevišti. Zazněl výstřel a jeden GI byl na zemi.

Morgan zamžoural do světla. „Utněte ta světla!“ Výstřely ze samopalů zasypaly místo, odkud předtím vyšla rána. „Zhasnout světla!“

Světla konečně zhasla, ale Morganovi se stále míhaly před očima světelné skvrny. Trvalo několik okamžiků, než se mu vrátilo noční vidění.

„Kapitáne! Tady. Máme je.“

Morgan se vydal za hlasem. Viděl dva své muže, jak míří zbraněmi na dva Němce, kteří mají ruce zvednuté vysoko nad hlavou. Vojáci GI byli o hodně vyšší než ti dva, podivný výjev, jak tam tak stáli uprostřed ruin. Zvláštní čtveřice. Chtělo se mu zvolat: „Dobrá práce.“ Ale vtom za sloupem po pravici zaslechl zvuk kovu, který narazil na jiný kov.

Hlaveň pancéřové pěsti, primitivní bazuky, byla namířena přímo na záda jeho mužů.

„Za vámi!“ Vypálil dvě dávky na pancéřovou pěst. Jeho muži se rychle otočili a poskytli tak dvojici Němců příležitost sáhnout po zbraních. Vlevo od něj se ozvaly výstřely, ale Morgan měl plné ruce práce s pancéřovou pěstí. Otočila se jeho směrem, chvíli na něj mířila, potom uskočil do úkrytu. Další výstřely ve tmě; plesknutí, jak se kulka zaryla do masa. Morgan ležel na břiše v lepkavých, vodou nasáklých sutinách.

„Je vyřízený,“ ozval se Beckův hlas.

Morgan si vydechl a postavil se.

„Naši chlapi jsou v pořádku?“

„Jo. Další dva Němci jsou tamhle.“

Zatraceně. Mají to za sebou?

Trvalo dalších deset minut, než zjistili, jak se věci mají. Mezitím, když utichla palba, začali na povrch vylézat civilisti, jako by mrtví vstávali z hrobu; staří a prošedivělí, mladé ženy vyhublé tak, že jim oči lezly z důlků. Žádní mladí muži. Zbytky Německa.

„Vrazi,“ vyštěkla jedna z žen. „Zvířata.“

Shromáždili těla u vchodu do sklepa, který byl dokořán otevřený. Pod zemí nebylo nic než trochu nakradeného uhlí a roztrhaný výtisk Main Kampfu.

Ve světle reflektorů a baterek jasně viděli, co byli jejich protivníci zač. Ani jednomu z nich nebylo víc než čtrnáct.

„Hloupé děti, co si hrají na vojáky,“ řekl jeden z vojáků.

„Nehráli si,“ připomněl mu Morgan. Ale dvě zranění, která utrpěli Američané, nakonec nebyla tak vážná. Jedna rána na ruce, ne v žaludku, jedna na stehně.

Němci shromáždění kolem se dívali na mrtvé mladíky a pošilhávali po amerických dobyvatelích.

„Odveďte ty čumily,“ řekl konečně Morgan vojákům.

Děti, pomyslel si. Pouhé děti.

„Žádný z nich nevyvážil Imhoferův život,“ zamumlal Beck s pistolí, z níž se ještě kouřilo, v ruce a s krvavými skvrnami na bělostné košili.

Nedaleké výstřely odpoutaly její pozornost.

Marcel Piquet sebou rovněž trhl. Během války si střílení moc neužil. Byl povolán až po německé okupaci. Ale byl dobře vycvičený a podle zvuku poznal, o jakou zbraň jde. Malá ruční zbraň, kulomet, puška. Přestřelka se odehrávala jen několik bloků od nich.

Pár let sloužil vichystické vládě v zapadlé vesničce, kde nebyly žádné ohňostroje, ani vojenské, ani sexuální. Jediné dostupné osoby ženského pohlaví byly osmdesátiletá majitelka drůbeží farmy a jedna nebo dvě dojnice. V Norimberku se snažil dohnat ztracený čas.

Marcel Piquet byl ten, co přežil; když na podzim roku 1944 vichystický režim padl, vyměnil svou uniformu za baret a baloňák a vymyslel si historku o tom, že se účastnil hnutí odporu na jihu Francie. Posléze se přidal k jednotkám de Gaullovy Bojující Francie a nakonec se ocitl ve francouzské okupační zóně v Německu.

Německo, země neomezených možností a žhavých žen a slečen.

Snažil se dohnat ztracený čas nejen na poli sexuálního života, ale také finančně. Konečně šlo všechno podle jeho představ. Město plné soudních úředníků a hlavounů, kteří potřebovali služby a zboží, jež dokázal obstarat. A soudě podle pohledů té vysoké, elegantní ženy, s níž měl schůzku, ani dnešní večer ho nezklame.

K čertu s nějakými hrátkami, řekl si a přiblížil se k ní, zatímco měla oči upřené k místu, odkud se ozývala střelba. Vrhl se na ni a začal jí strhávat šaty, dřív než měla možnost něco namítnout. Ukryli se v hromadách trosek jako zvířata v říji a Marcel byl štěstím bez sebe. Jeho ruka zajela pod dlouhou sukni a nahmatala okraj hedvábných punčoch, které měla na sobě, což jej ještě víc rozpálilo. Pak dosáhla až k okraji kalhotek a strhla je, druhá ruka uvolnila penis, hrudníkem ji přitiskl k zemi. Byl v ní a jásal nad pocitem, že ji zcela ovládá. Jen si přál, aby vykřikla; bylo by to ještě lepší, erotičtější. Ale ležela pod ním téměř jako mrtvola.

Dvakrát pronikl co nejhlouběji a potom ucítil na krku nějaké štípnutí. A uviděl její pravou ruku a v ní kovovou čepel, která se k němu obloukem blížila. Okamžitě ho zalilo teplo. Udiveně hleděl dolů a lapal po dechu. Hrudník měl vlhký; cítil zrychlený tep na krku a pak se mu zatmělo před očima. Jeho poslední myšlenky byly utlumené erekcí, která sílila, přestože mu z krční žíly začala proudit krev.

Marcelovy boky se naposledy sevřely, než zemřel.

Vražedkyně se vysoukala zpod mrtvého těla, mužův penis vydal mlaskavý zvuk, když vyklouzl z její vaginy. Chtělo se jí zvracet, ale ovládla se.

Všechno se to zvrtlo. Zrovna když si ten Francouz rozepínal kalhoty, ozvaly se výstřely. Trvala na tom, že si rozepne kalhoty, protože chtěla odvést jeho pozornost, aby měla příležitost zaútočit. Tentokrát se sama vražedkyně stala obětí, protože se nechala rozptýlit zvuky střelných zbraní.

Teď musí rychle přemýšlet. Nejdřív umístit zprávu do pravé ruky. Zkrvavenou čepelí proříznout papír a vytvořit iniciálu.

Není čas zaobírat se tím, jak vypadá. Díky bohu, že její dlouhý plášť byl rozepnutý, když se na ni vrhl. Přední část oděvu měla od krve, ale když si zapne plášť, zahalí všechny krvavé stopy, než se dostane domů.

Nedošlo k ejakulaci: neměla žádné lepkavé stopy na vnitřní straně stehen. Další věc, za niž byla vděčná.

V okolních ruinách nebyly žádné stopy života. Proto se tu taky odehrála jejich schůzka. Ale neměla by otálet.

Mužův penis byl teď tak malý a bezbranný, svěšený bílý červ. Sklonila se, skalpel v ruce, ale šelest kamenů a suti ji vyrušil. Trhla sebou a napnula uši. Mohly by to být kroky? Nebude už riskovat. Rychle otřela skalpel o mužův kabát, zabalila jej do sametu, uložila do kapsy a opustila scénu rychle jako uštvaný autobus, který honí odjíždějící vlak.

Za ní v ruinách dál hrabal malý psík, který šel za vůní pohřbených kostí.

ČÁST III.

20. LISTOPADU 1945

„Přesně kterou část mého rozkazu jste včera nepochopil, kapitáne Morgane? Tu část, kde jsem vás žádal, abyste nepustil žádné špatné zprávy na titulní strany novin, nebo když jsem vám nařídil utajit vraždy v ulicích Norimberka, než dojde k zahájení soudního procesu?“

Morgan stál s helmou v rukou před plukovníkem Adamsem. Po té přestřelce nemohl spát; žádný odpočinek, jen káva a otázky co by, kdyby. Nepokoušel se Adamsovi odpovědět. Ve skutečnosti to ani nebyla otázka.

„Ale vy jste příliš povznesen, abyste respektoval nadřízené, že, kapitáne? Vy a vaši přátelé z OSS. Máte vůbec ponětí, co je to poslouchat rozkazy? Tohle nejsou ty vaše zpravodajské hrátky a hry na kovboje a indiány, tohle je armáda.“

Adams se dostával do varu, ale vyčerpaný Morgan si pouze přál, aby už to měl za sebou.

„Víte, začínám litovat, že jsem si vás vyžádal od Donovana. Myslel jsem, že jste prvotřídní inspektor, který dokáže vyšetřit případ, ne další divoch od zpravodajské služby. Co si proboha myslíte? Soud začíná za několik minut, možná nejdůležitější soud v celé historii lidstva, a vy se v předvečer této události rozhodnete, že si zastřílíte. Opravdu máte cit pro skvělé načasování, kapitáne.“

Hlas se odrážel od stěn velké kanceláře. Za oknem Morgan viděl vysoké hodnostáře, kteří se hrnuli do justičního paláce, připraveni odstartovat soudní řízení. Přinejmenším se zdálo, že to vyvrací jeho obavy, že ty vraždy mají něco společného se soudním procesem.

„Slyšíte, co vám říkám, kapitáne? Dochází vám to vůbec? Nesnáším tenhle typ porušení kázně. Nesnáším jakékoli porušení kázně. Poštval jste proti nám celé město, uvědomujete si to?“

„Omlouvám se, pane,“ zamumlal Morgan.

„Cože?“

Morgan si odkašlal. „Řekl jsem, že se omlouvám, pane.“

„Aha, to je nádhera. Výčitky. Ty a balíček cigaret určitě obnoví důvěru všech těch Adolfů a Emilií. Dobré nebe, Morgane, snažíme se ty lidi přesvědčit. Chápete to? Byli to naši nepřátelé. Minulý čas. O tom je ten soud, člověče. Pověsíme zločince, kteří oklamali ubohé, důvěřivé Němce a prosadili realpolitik. My ty lidi potřebujeme.“

Morgan neměl Adamse rád, zvlášť ne teď, když opakoval tytéž argumenty, s nimiž se setkával už během války. Podle OSS se novým nepřítelem stávali Rusové. A Němci, neutrální, budou působit jako nárazník mezi východem a západem. Bože, Adams a jeho přátelé z vojenského zpravodajství G-2 se budou pořád kamarádit s Ivanem, ať si o tom Morgan myslí, co chce.

Ale řekl si, že to vydrží, že dá Adamsovi, co chce.

„Chápu to, pane. Nová realita.“

„Vemte na to jed, kapitáne. Nová realita je taková, že potřebujeme všechny spojence, abychom zastavili Sověty v Evropě. A ty nezískáme tím, že postřílíme skupinu dětí. Před jejich rodiči, strýčky, bratranci a kdoví před kým ještě.“

„Po pravdě řečeno, neměli žádné příbuzné, pane.“

Adams zrudl až po kořínky řídnoucích vlasů. Vyskočil a bouchl baculatou pěstí do desky barokního stolu z třešňového dřeva.

„Nemám vás rád, kapitáne. A myslím, že ten pocit je oboustranný. Generála Donovana si vážím. Byl… je to pravý Američan, věnoval mnoho let svého života zpravodajské službě a poté zjistil, že je třeba změnit způsob, jakým se shromažďují informace. Jeho OSS už je minulostí. Donovanovi následovníci jako vy – vy nejste armáda. Děláte si, co chcete. Jste tady díky Donovanovi, ne díky svým schopnostem.“

„Řekl jsem, že se omlouvám, pane. Stříleli jsme. Opětovali jsme střelbu. Postupovali jsme proti nepříteli. Příště vás budu podrobně informovat.“

Další rána pěstí do stolu. „To přesně mám na mysli. Nebudete mě jen informovat, kapitáne. Budete ode mě dostávat rozkazy. Nejsem jen článkem ve velicím řetězu. Jsem ten zatracenej řetěz, jestli mi rozumíte.“

Morgan se narovnal a zamrkal, aby setřásl únavu z očí. Šlo do tuhého, Adams začal klít.

„Ano, pane.“

Rudá barva začala opouštět Adamsovu lebku a usadila se mu na nose. Znovu se usadil ke stolu, kožené křeslo pod ním zaúpělo. Podíval se na složku, která ležela před ním.

„Stojí tu, že jste přišel o jednoho ze svých detektivů. Ten váš útok, to byla odveta?“

„Ne, pane. Hledali jsme informace o buňkách odporu.“

„S četou vojáků a kulometem?“

„Neměli jsme ponětí, co nás čeká, pane. Německé hnutí odporu je fakt. Zabíjejí vojáky GI.“

Adams zamrkal. Baculatý prst zaťukal na složku.

„A proto potřebuji být informován, než se do něčeho pustíte, kapitáne. Rozumíte?“

„Ano, pane.“

„Je tu ještě něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne, pane.“

Adams si oddechl, jako když rozvážete nafukovací balonek. „Skončili jsme, kapitáne. A najděte toho zabijáka, ano?“

Morgan už zoufale potřeboval na pár hodin vysadit.

„Ano, pane.“

Beck na něj čekal na chodbě. Kolem něj pobíhaly sem a tam úřednice v uniformách WAC s náručemi plnými složek, spisů, rozsudků smrti.

„Máme další vraždu,“ řekl bývalý vrchní inspektor. „Došlo k ní nedaleko naší večerní akce.“

Trvalo jim čtvrt hodiny, než se tam dostali. Mezitím už dvojice empíků kontaminovala místo činu, když mrtvému prohledávala kapsy kvůli zjištění totožnosti, a zničila případné stopy.

Ale Morgan byl příliš unavený, než aby se naštval. Beztak pochyboval, že jejich vrah po sobě něco zanechal. Ani Haskell a Perlmann v hotelu Grand nic moc nenašli. Co by mohli očekávat na místě činu pod širým nebem, a navíc po tolika hodinách?

Podobný modus operandi jako u ostatních vražd. Hrdlo proříznuté zepředu a stránka z knihy Karla Maye s několika podtrženými slovy v ruce oběti. Načasování trochu pokulhává, napadlo Morgana. Pokud chtěl vrah dodržet třídenní intervaly, měl udeřit až dnes. Ale pak mu to došlo: možná zaútočil až po půlnoci, v brzkých ranních hodinách dvacátého.

Potom si Morgan všiml ještě něčeho, čím se tato vražda lišila od těch předchozích. Stál tam s Beckem vedle empíků, kteří civěli na scvrklý penis, který koukal z mužova poklopce.

„Že by zrovna močil?“ nadhodil vyšší z dvojice empíků.

Morgan zavrtěl hlavou. Klekl si na zem a bedlivě prohlížel mužův úd. Potřebovali by Haskella, aby provedl stěr, ale šupinky, které viděl na penisu, byla zaschlá vaginální tekutina. Byl si tím jist.

Postavil se, zamotala se mu hlava, ale ne kvůli rychlému pohybu. Závrať způsobily myšlenky, které mu vířily hlavou. Podíval se na Becka a ten tiše přikývl.

„Bože. Je to žena,“ řekl Morgan. „Náš vrah je žena.“

Vrchní inspektor Rainer Manhof se dozvěděl o přestřelce s werwolfy o půlnoci od svého kontaktu. Zabýval se tou šlamastykou po zbytek noci, a tak se dozvěděl o vraždě francouzského vojáka později ráno od inspektora Perlmanna, který se vrátil z místa činu a hledal část výbavy, kterou si tam zapomněl.

„Haskell to potvrdil,“ řekl Perlmann, vychutnávaje si pocit, že ví něco navíc.

„Co potvrdil, inspektore?“ Manhof byl stále namíchnutý, že jeden z jeho mužů pomáhal Beckovi.

„Na ocasu toho Francouze byla vaginální tekutina. Ten velký vrah, člověk, před kterým se třese celý Norimberk, je žena. Věřil byste tomu?“

Manhof cítil, jak bledne; těžce dýchá.

„Inspektore, jste v pořádku?“

Nadechl se. „Ano, jistě. Je mi dobře.“ Měl podrážděný hlas. „Kde berou tu jistotu? Možná měl ten Francouz sex předtím. Jsou jako zvířata.“

„A jen si zapomněl strčit ocas do kalhot?“ ušklíbl se Perlmann. „To si nemyslím, a Beck taky ne.“

„Beck.“ Manhof to slovo skoro vyplivl.

„Býval to dobrý policajt.“

Beckova rehabilitace zřejmě zašla dost daleko, napadlo Manhofa, když si Perlmann dovoluje v jeho přítomnosti podobné komentáře.

„Nebudeme vás zdržovat od vašich důležitých povinností, detektive,“ řekl Manhof s ironií v hlase. „Zdá se, že kriminálka už je pro vás málo.“

Perlmann se rozhodl, že to bude ignorovat, našel prášek na snímání otisků a odešel.

Manhof seděl několik chvil strnule za stolem. Dlouho a tvrdě pracoval, než aby to teď všechno přišlo vniveč.

Beck. Zase Beck.

Manhof, stejně starý jako Beck, ale déle ve službě, hrál ve třicátých letech a v prvních válečných letech druhé housle. Beck měl všechny výhody, navštěvoval snobské Sebaldovo gymnázium a potom univerzitu v Heidelbergu, kde studoval filozofii, a nakonec se v Londýně věnoval studiu kriminologie. Všechno mu šlo jako po másle. Zatímco Manhof se po celý život snažil zbavit svých dělnických kořenů: na základní škole se probojoval mezi nejlepší a pokračoval na gymnáziu, na univerzitě psal seminární práce za své lenivé aristokratické spolužáky, aby se dostal dál. Vysloužil si svůj titul silou vůle a potom se dal k policii, kde očekával úžasnou kariéru.

Manhof musel sledovat, jak Beck přijímá všechna ta ocenění, musel se dívat na jeho falešný patricijský obličej v novinách, když uzavřel Feingoldův případ. Bylo to jako ve špatném detektivním románu, vzpomněl si Manhof. Udělal to majordomus, ale Beck odhalil, že to nebyl obyčejný sluha: byl to maskovaný ztracený bratranec, právoplatný dědic Feingoldova obchodního impéria poté, co byla pětičlenná rodina ubita k smrti. Takže žádný šílený vrah, který se utrhl z řetězu, jak psaly bulvární plátky, ale lstivý intrikán, který šel po penězích. Na vrchního inspektora měl být povýšen Manhof, ale ne, to místo nakonec dostal nadutý Beck.

Manhof se přece jen později dočkal zadostiučinění. Nejdřív se objevil Řezník, který si s Beckem pohrával jako s tahací harmonikou – Beck se málem uštval, jak se snažil zabránit dalším vraždám. Dokonce byla ohrožena i Beckova rodina. Zasloužil si to, řekl si Manhof.

Ale k úplnému vyrovnání účtů došlo, když z gestapa přišel rozkaz zastřelit každého Žida, který se ukrývá před transportem. Když to Beck na kriminálce odmítl respektovat, Manhof osobně byl pověřen, aby vrchního inspektora zatkl. Ano, to byl moc hezký den.

Manhof neměl problém zavést podobný rozkaz. Na rozdíl od jiných Němců neměl žádného Žida, kterého by ochraňoval. Ať všichni shnijí v Palestině. A nejlepší nakonec – úžasná ironie – Beck se poté, co jej v roce 1945 osvobodili, znovu dostal za mříže. Stačilo, aby Manhof prohodil pár slov s jedním americkým denacifikačním úředníkem – samozřejmě Židem –, že bývalý vrchní inspektor Beck z kriminálky spolupracoval s gestapem na jejich raziích.

To byl opravdu mistrovský kousek. Manhof zjistil, že se usmívá. Ale teď tu nešlo o nějakou starou zášť.

Rainer Manhof se nehodlal vzdát svých plánů, když byl tak blízko. Domníval se, že se zbavil Becka, překážky v další cestě vzhůru, a teď, když všechno bylo na dosah, se stane tohle! Nedovolí, aby ho to zastavilo. To je vše. Musí zastavit ji.

Rázně vstal, popadl klobouk a kabát a vyrazil ze dveří, aniž Hoffmanovi cokoli řekl.

Baronka se opět věnovala lukostřelbě. Poslala šíp přímo do středu terče vzdáleného téměř sto metrů.

„Připomeňte mi, abych se nestavěl do cesty vašemu šípu, baronko von Prandtauer.“

Otočila se vytržena ze svého snění známým mužským hlasem.

Potom se na něj podívala.

„Vrchní inspektor Manhof. Ráda vás vidím.“

Za ním stál Falk, vysoký a kostnatý, vypadal sklíčeně.

„Říkal jsem, že bych ho měl nejprve ohlásit, baronko, ale –“

Mávla na sluhu rukou a řekla: „To je pořádku, Falku. Kriminálka se řídí vlastními pravidly. Trochu čaje v přijímacím pokoji?“

Falk se uklonil a odešel.

Manhof zavrtěl hlavou směrem k odcházejícímu sluhovi. „Jak vidím, stále je po těch letech u vás. Měla byste se toho člověka zbavit. Do všeho strká nos.“

„Kam by šel? Moje rodina je jeho povolání. Ale nebavme se o služebnictvu.“ Zavěsila se do Manhofa a vedla jej k vile. „Řekněte mi, co jste mi přinesl, vrchní inspektore.“

Když se usadili nad čajem u biedermeierovského stolku v přijímacím pokoji v barvě modravých drozdích vajec a Falk odešel, Manhof vynechal úvodní zdvořilosti a řekl: „Kdy jste mi chtěla povědět o včerejší noci?“

Aichingerovo tělo bylo nalezeno později toho dne. Nepokoušeli se ho ukrýt pod sutinami; tělo se opíralo o pobořenou zeď na Fleischstrasse, nedaleko justičního paláce. Děti využívaly trosky jako terč, kameny a úlomky zdiva padaly na mrtvé tělo, dokud na něj nenarazil nějaký kněz, který tam venčil svého pinče.

„Kam jsme se to dostali?“ ptal se znovu a znovu Becka, který už zaznamenal jeho výpověď.

„Děkujeme za váš zájem,“ zopakoval Beck. „Teď je to věc policie. Splnil jste svou občanskou povinnost.“

Starý kněz náhle vybuchl.

„Copak nikdo netruchlí pro naši zem, pro naše ztracené mládí? Stali se z nich barbaři. Tady, v zemi Schillera a Beethovena. Horší než barbaři. Bestie. Co jste dělal za války vy, inspektore?“

Otázka Becka zaskočila. „Skoro celou jsem ji prožil ve Flensburgu, když to musíte vědět,“ řekl nakonec.

Kněz ohrnul nos, stiskl zuby a odpochodoval. Za sebou táhl psa, který se snažil odnést botu z Aichingerovy levé nohy.

Morgan dokončil prohledávání okolních sutin a jeho tvář prozrazovala zklamání.

„Doufám, že jste nečekal, že něco najdeme,“ poznamenal Beck.

„Nemůže ho dát do pytle?“

„Haskell má dnes moc práce. Přijde.“

Mladí barbaři poškodili nebožtíkovu tvář, ale stále bylo zřejmé, že jde o skrčka z černého trhu, Aichingera.

K větším škodám došlo na pravé části lebky; růžová hmota a roztříštěná kost v místě, kde vyšla kulka.

„Rána zezadu do týla,“ řekl Morgan. „Myslím, že nepotřebujeme Haskella, aby nám to řekl. Aby nám řekl, že šlo o popravu.“

Beck odvrátil pohled od mrtvého muže. Aichinger zemřel kvůli informaci, kterou od něj Beck získal předešlého dne. Bylo jasné, že se jim nepodařilo zneškodnit celou buňku werwolfů; tomu, co přežil, nebo těm, co přežili, nedalo moc práce přijít na to, kdo je udal. Aichingerovi asi moc nepomohlo, že jej Beck zastrašoval pistolí, aby tu informaci dostal.

Ne. Aichingerův osud byl zpečetěn ve chvíli, kdy před Beckem vyslovil tu adresu. Ten pitomej mizera měl zmizet z města, řekl si Beck.

„Neobviňujte se,“ ozval se Morgan.

„To nedělám,“ řekl Beck. „Jen lituju, že nám jeden z nich včera utekl.“

Když se vrátili do justičního paláce, začali luštit zprávu, kterou našli u mrtvého Francouze. Morgan použil stejný vzorec jako u předchozích zpráv – čtyři-jedna-dva-tři a rychle získal čitelný text, opět v angličtině:

GO WEST YOUNG MAN. Jdi na západ, mladíku.

Morgan na ta slova zíral. Nedávala mu smysl. Beck seděl vedle něj a pokyvoval hlavou.

„Další zastavení na křížové cestě,“ poznamenal.

„Jaký významný nacistický den to představuje?“ zeptal se Morgan.

„Otevření západní fronty ve Francii. Květen 1940.“

„A naše pátá oběť je Francouz,“ dodal Morgan.

„Jako Krensky, Polák, a Case White, invaze do Polska. Zdá se, že si náš vrah nevybírá oběti nahodile.“

„Snad,“ připustil Morgan. „Nevím, jestli dva z těch pěti zapadají do tohoto vzorce. Ale načasování je zcela přesné. Jako hodinky, každé tři dny.“

Malá útěcha, dodal v duchu. Svět se nezboří kvůli tomu, že k další vraždě došlo dvacátého listopadu, v den, kdy začíná soud s válečnými zločinci. Zatím se jim podařilo držet novináře na uzdě, ale včerejší přestřelka je příliš šťavnaté, velké sousto. Reportéři se jim na nějaké informační embargo vykašlou.

No a co, zatraceně, pomyslel si Morgan. Nemůžeš mít pod kontrolou celý svět.

Ale můžeš najít jednu vyšinutou vražedkyni.

„Další termín připadá na třiadvacátého,“ řekl Beck, jako by oznamoval odjezd vlaku. „Pokud by nezačal používat symbolická data jako v případě první vraždy a mnichovského puče.“

„Nezačala,“ připomněl mu Morgan. „Určitě je to žena.“

Beck zavrtěl hlavou. „Nemůžu se s tím smířit. Jed, prosím, nebo dokonce střelná zbraň, jak připustil doktor Niedholer. Ale útok zepředu, nožem, břitvou…“

„Rozumím vám,“ souhlasil Morgan. „S ničím podobným jsem se nesetkal, ale existují podobné případy. Lizzie Bordenová v osmnáctém století. Sekerou zabila otce a nevlastní matku.“

„Ano,“ řekl Beck, „ale byla, jak víte, shledána nevinnou. Kromě toho to byly zločiny z vášně, ne chladně promyšlené sériové vraždy. Ale naše oběti zdánlivě nemají nic společného. Byly vybrány náhodně, kromě těch dvou posledních, kde se nabízí jistá bizarní symbolika.“

„Nezapomínejte na možnost jejich spojení s černým trhem,“ připomněl Morgan. „Nebo s werwolfy. Smrt Imhofera a Aichingera by mohly mít souvislost s těmi pěti vraždami.“

„A Rollo,“ zamumlal Beck tak tiše, že jej Morgan neslyšel.

„Musíme zjistit, zda ta poslední oběť byla ve spojení s černým trhem.“

„Možná je komplic,“ nadhodil Beck. „Návnada, jak zastihnout oběti bezbranné.“

„Dva pachatelé?“ uvažoval Morgan. „Může být. Nebo je to nějaká vyšinutá prostitutka, která má spadeno na své kunčofty.“

„Nebo válečná vdova, co se mstí na vítězích.“

Na dlouho se odmlčeli. Mnoho možností. Potřebovali najít něco zásadního, co by do vyšetřování vneslo světlo.

Než vrah znovu udeří.

„Musíme tuhle informaci rozšířit. Vojáci to musí vědět, musí si dávat pozor. Žádné muchlování v sutinách s Helgami.“

„Prosím?“ ohradil se Beck. „Proč s Helgami? To jako, že jde o Němku? Proč by nemohla být jiné národnosti? Prokazatelně ovládá angličtinu. Proč ne nějaká krvežíznivá novinářka?“

„To stačí, Becku. Chápu. Ale musíme předat tuto informaci velícím důstojníkům.“

„A ztratit výhodu? Tahle informace má pro vyšetřování cenu zlata. Až vyšleme třiadvacátého do ulic naše týmy, budou vědět, že hledají ženu. Ale vrah to neví.“

„Jste si jistý? Někdo dost chytrý na to, aby nám tak dlouho unikal, musel pochopit, že poslední vražda prozradila jeho pohlaví. Možná chce, abychom věděli, že je žena. Je to způsob, jak na nás dělat dlouhý nos.“ Beck, který měl osobní zkušenost s podobnými šaškárnami, jen povzdechl.

„Tak uvědomíme všechny spojenecké velící důstojníky,“ řekl. „A potom se budeme modlit.“

Přišel k baru na poslední sklenku před spaním a ona tam byla zase. Toby je obsloužil a po třech drincích zjistili, že je spojuje záliba v Mozartovi, knihách Thomase Manna a univerzitní kopané. K tomu poslednímu se přiznala trochu provinile a Morgan se k ní připojil.

„Nemám ráda ten povyk kolem,“ řekla Kate.

„Ne. Určitě žádný povyk,“ napodobil ji.

Podívala se na něj zblízka, jestli si z ní neutahuje.

Morgan měl pocit, že po mnoha měsících, možná letech, ožil. Byl schopný mluvit o něčem mimo úzké hranice své práce, kterou jinak miloval. Ten večer na něj působil jako balzám a on nechtěl, aby skončil.

„Potřebuju na vzduch,“ řekl. „Nešla byste se projít?“

Nebyl to zrovna ten nejrozumnější nápad. Kromě jejich vraha tu byly bandy grázlů, které se potulovaly ruinami města a číhaly na podobné páry. Norimberk po setmění byl obrovskou hromadou trosek, kde neplatily žádné zákony. Od západu slunce do svítání byli Němci ponecháni svému osudu. Během dne to nebylo o mnoho lepší, ale přinejmenším tu za světla bylo vidět víc vojáků. Ale Morgan měl zbraň a věděl, kde je v okolí relativně bezpečno.

Bylo tajuplné procházet se noční listopadovou nocí. Držela se blízko něj, když šli po opuštěné Königstrasse. Šramot v ruinách po jejich pravici způsobil, že se ho chytila za ruku. Poznal rozdíl mezi zvuky lidí a potkanů, a tak neměl strach, ale sevřel její ruku, aby ji uklidnil.

Brzy uviděli kostel; neznal jeho jméno, nevěděl, co ho přimělo, aby tam asi před měsícem poprvé vstoupil, ale stal se jeho norimberským poutním místem. Mlčky prošli kamenným vchodem se zbytky reliéfů, které poničil šrapnel, a šli přímo ke kůru, nad nímž chyběl strop. Gotika, její architektura vás donutí, abyste sledovali křivky, které stoupají vzhůru. Jejich oči už dávno přivykly hluboké temnotě. Zastřený půlměsíc svítil skrz mraky a jeho bledé světlo pronikalo dovnitř otvorem ve střeše.

Kate vydechla: „To je –?“

Přikývl. „Nedokázali ho dostat dolů. Je to tam zakleslý už celé měsíce. Těžká technika by mohla poničit to, co zbylo z budovy. Prý už tam brzy přistaví jeřáb.“

Oba se dívali nahoru na německý bojový letoun zavěšený bizarně na vysoké klenbě kostela jako dětský model letadélka houpající se pod stropem. Na trupu zůstalo číslo: F-3103. A železný kříž namalovaný pod jedním křídlem.

„Pilot je stále uvnitř, že?“

„Prý ano,“ řekl Morgan a na chvíli odvrátil oči od letounu.

Zachvěla se při té myšlence, přitiskla se blíž k němu a hřála se v jeho teple.

„Tos mi chtěl ukázat?“

„Dojímá mě to,“ připustil a znovu se podíval nahoru. „Je to tak zbytečné. Absurdní. Nejsem nábožensky založený člověk. Pro mě je tohle jen krásná stavba. Ale ten stroj, který rozdává jen smrt a zkázu, zavěšený zde, na tomto posvátném místě. Jako by byl poražen silou víry. Vrchol techniky, odolný kov, co je to proti víře?“

Pohodil hlavou a podíval se na Kate. „Promiň, neumím to správně vyjádřit.“

„Popsal jsi to pěkně.“ Podívala se na něj, poměřila ho pohledem.

„Stejně sem občas zajdu. Je to něco jako memento.“

Nezeptala se, jaké memento, a on jí byl za to vděčný. A potom se zachvěl při pomyšlení, že se zrovna teď cítí šťastný.

„OK?“ zeptala se. Cítila, že se s ním něco děje.

„Ano. Velmi.“

Nebylo to moc romantické místo na první polibek. Neohrabaně hledali svá ústa přes zvednuté límce – nic, co by se hodilo pro filmový záběr –, ale sám polibek, jeho vřelost, dychtivost, touha, čistota, přiměl Morgana, že se usmál.

Oba je to překvapilo a rychle vrátilo do reality. Odtáhli se od sebe, jako by si nechtěli přiznat, že se to opravdu stalo.

21. LISTOPADU 1945

Zaklepání na dveře jej vytrhlo z hlubokého a příjemného spánku. Morgan se za celou noc ani nehnul, tiskl se ke Kate jako lžíce.

„Morgane, jste tam?“

Byl to Beckův hlas. Morgan si protřel oči; Kate vedle něj se zavrtěla.

„Už je čas jít?“ zamumlala.

„Já musím. Ty ještě spi.“ Letmo ji políbil na tvář a zanořil obličej do jejích vlasů. Starý manželský pár.

Co ho to zatraceně napadlo, spát s novinářkou? V denním světle se ta noční romance jevila jako totální blbost.

Otočila se na druhý bok, podívala se na něj a přejela mu prstem po bradě. „Začínáš couvat…“

„Morgane?“

„Moment,“ zavolal. Pak se k ní otočil a dodal: „Ne, nezačínám couvat.“

„Jsi hrozný lhář, Morgane,“ řekla. „Nemusíš se mě bát. Nekoušu. Jasný?“

Ulpěl na ní pohledem o trochu déle, na jemně ochmýřené pleti mezi klíčními kostmi, na pihovatém nose, který prozradil, že její make-up nevydržel.

„Nezačínám couvat,“ řekl, tentokrát upřímně. „Mimochodem, mí přátelé mi neříkají Morgan, ale Nate.“

„Běž,“ řekla a odstrčila jej od sebe, než ji začal znovu líbat. „Tvůj Němec čeká.“

Morgan ji přikryl a šel ke dveřím. Beck se zrovna chystal znovu zaklepat.

„Omlouvám se. Zaspal jsem.“

„Beck se mu podíval přes rameno do pokoje. „Vidím. Džíp čeká. Jedeme na Imhoferův statek, jestli jste nezapomněl.“ Na Beckově obličeji se objevil chápavý úsměv.

„Ne, nezapomněl jsem. Jen jsem šel pozdě spát,“ řekl Morgan a zavřel za sebou dveře.

Vesnice Adelshofen ležela asi třicet kilometrů od Norimberka, dost daleko, aby se jí vyhnuly bombové útoky i repatriační tábory či káznice pro esesmany.

Příjemně zvlněná krajina byla poseta malými statky. Ovocné sady ztrácely poslední listí; po úzkých cestách vysypaných štěrkem vedly blátivé stopy. Občas vyplašili kuře, které před džípem utíkalo jako směšná chlupatá kulička. Minuli krávu, která u cesty poklidně přežvykovala píci.

Morgan byl po několika měsících uvolněný: díky uplynulé noci i projížďce idylickým venkovem. S ničím si nelámal hlavu; nebylo třeba znovu rozebírat, k čemu došlo minulé noci mezi ním a Kate. Zkrátka se to stalo, řekl si. Nepokoušej se všechno řídit a přizpůsobovat svým vzorcům.

„Území werwolfů,“ zakřičel na ně přes rameno řidič. Byl to mladík, sotva dvacetiletý. Morgan skorou celou cestu zíral na nežit na jeho krku, který mu seděl přímo nad okrajem límce. Jerseyský přízvuk. Na hlavě měl helmu. Kluk z Jersey, který měl cit pro nebezpečí.

„Minulý týden tu zavraždili starostu,“ dodal.

Morgan si vyměnil pohled s Beckem – idylka skončila.

Imhoferův statek se nacházel severně od Adelshofenu, po zablácené cestě necelý kilometr od hlavní silnice.

„Překvapilo mě, že by tu měli telefon,“ řekl Morgan Beckovi.

Bývalý vrchní inspektor se na něj podíval. „Těžko.“

„Tak jak jste se dostal s vdovou do kontaktu?“

„Nemluvil jsem s ní. Ale kde jinde by byla?“

Samozřejmě jí předešlého dne podali zprávu o manželově smrti prostřednictvím kurýra.

Jak se blížili ke starému statku, na cestě stála žena, paže měla zkřížené na prsou a držela v nich karabinu. Podezřívavě na ně hleděla, dokud nepřijeli blíž, aby si je mohla prohlédnout. Zamračená tvář se roztáhla do širokého úsměvu, který změnil její podobu z ohyzdné babizny v rubensovskou madonu.

„Becku!“ zvolala, když džíp zastavil.

Beck vyskočil z vozu jako první. Žena ho objala jednou paží, druhou stále svírala pušku. Stáli tak, dokud se k nim nepřipojil Morgan.

„Zatraceně, ráda tě vidím,“ řekla, když uvolnili své objetí.

Beck ji držel kolem ramen. „Je mi to tak líto, Traudl. Byl to dobrý muž. Výjimečný.“

Popotáhla, utřela si slzu. „Byl nejlepší.“

Morgan rozuměl, o čem ti dva mluví, ale nechtěl se do hovoru vměšovat.

Z jejích rozpraskaných rtů vyšel vzdech. Jako by jím uvolnila celé tělo.

„Co děti?“

„Jsou tady. Krmí prasata. Sklízejí poslední jablka.“

„Čekáš společnost?“ zeptal se Beck a kývl směrem k pušce.

„Nikdy nevíš. Možná přijdou dokončit svou práci.“

Beck se nenamáhal zeptat, koho tím myslí.

Frau Imhoferová se podívala na Morgana a potom se vrátila pohledem k Beckovi a jeho pomačkanému obleku s krvavými skvrnami po poslední přestřelce, ale stále ještě zachovalému.

Přejela ukazováčkem po klopě jeho kabátu a poznamenala: „Vidím, že se ti zase vede dobře.“

„Tohle je kapitán Morgan,“ řekl Beck a zároveň tím odbyl její poznámku. „Pracuju s ním na tom případu.“

Morgan se s ní pozdravil svou švýcarskou němčinou. Zdálo se, že funguje i v Bavorsku. Ale ruku mu nepodala.

Nastala chvíle nepříjemného ticha.

„Promluvím s ní o samotě, ano?“ řekl Beck, když odvedl Morgana stranou.

Morgan přikývl. „Budu tady.“

Žádné zdvořilostní fráze, žádné pozvání na šálek kávy. Šel zpátky k džípu. Řidič otíral bláto ze stěrače.

„Moc se tu o nás nezajímají, co?“ prohodil, aniž zvedl oči od práce.

„Můžete jim to mít za zlé?“

Vojín se otočil a podíval se na Morgana. „Nebudete se zlobit, když se vás zeptám, jestli jste Žid?“

„Měl bych nosit žlutou hvězdu, vojíne?“

„Takhle jsem to nemyslel. Možná máte za to, že jsem hodnej jerseyskej přivandrovalec. Do prdele, ne, promiňte, že mluvím sprostě. Jsem Žid jako vy. Židovskej automechanik z Trentonu. A v tomhle binci jsem přišel o příbuzné. Jestli jim to můžu mít za zlé? Jo, zatraceně, můžu. Každýmu z nich.“

Znovu se pustil do čištění stěrače.

Morgan věděl, jak se ten kluk cítí; po pravdě řečeno se tak sám často cítil. Nechtěl k Němcům pociťovat soucit nebo pochopení. Zvolili si za kancléře šílence, nechali Hitlera, aby ovládl celou jejich zemi, svalil vinu na Židy, vyplenil okolní země. Pluli na vlně nacionalismu, pohodové drogy. Potom přišla válka. Opravdová válka. Válka na dvou frontách, která se nedala vyhrát. Droga nacionalismu je dovedla nad propast a všichni se zřítili dolů.

Ale stejně si nemohl pomoct. Dostavil se soucit, když viděl ruiny Norimberka a na ulicích malé uličníky s břichy nafouknutými od hladu. V tu chvíli ho nenávist přešla.

Morgan nic z toho vojínovi neřekl. Místo toho se vydal k hospodářským budovám. Došel k prasečímu chlívku, který byl hned za stodolou. Dvě děti s vlasy jako koudel, kterým nemohlo být o moc víc než osm, vlekly vědra plná pomejí pro tři prasata chrochtající a funící v chlívku. Postavily zbytky jídla na zem a potom si všimly Morgana. Zvedl ruku v přátelském gestu a jedno z dětí se usmálo a vydalo se směrem k němu.

„Jsi Amík?“ zeptal se chlapec. Jeho bratr, očividně dvojče, ho vzal za ruku a snažil se ho odtáhnout. Ale kluk, který mu položil otázku, se nedal odehnat.

„Jsem,“ řekl Morgan. „Máte hezká prasátka.“

„Brzo budou vypasená,“ řekl odvážnější z bratrů. „Jak to, že umíš německy?“

„Za války jsem žil ve Švýcarsku.“

„Ale Švýcarsko nebojovalo.“

Morgan přikývl. „Proto jsem tam mohl žít.“

„Takže tys ve válce nezabíjel lidi?“

Morganovi se před očima vynořil obrázek muže z odbojového hnutí, kterého zabil, ale rychle vzpomínku zaplašil.

„Ne. Dělal jsem jiné věci.“

„Tak jsi byl špion, že jo?“ Druhý bratr začal být ustaraný.

„Pojď, Hansi. Máma říkala, abychom se s nimi nebavili.“

„To je v pořádku,“ řekl Morgan. „Trochu jsem znal vašeho otce.“

„Byl taky špion?“

„Ne, byl –“

„Kluci, běžte dovnitř. Hned!“ okřikl je mnohem starší mladík, určitě jejich sourozenec, soudě podle světlých vlasů a rysů v obličeji.

Morgan mrkl na toho odvážného bratra, když dvojčata odcházela. Starší chlapec přišel blíž. Nesl dlouhé bidlo s hákem podobným kose na jednom konci, které se používalo k česání jablek.

„Jste tu s Beckem?“

Morgan řekl, že ano, ale nespouštěl oči z nebezpečně vyhlížejícího háku.

„Myslel jsem si to,“ řekl mladík a opřel bidlo o chlívek. „Pěkný džíp. Snažíme se sehnat nějaký starý, který by mohl táhnout vůz. Traktor už je měsíce rozbitý.“

Mladík kývl směrem k traktoru, který vedle kůlny zarůstal plevelem.

„Tušíš, co s ním je?“ zeptal se Morgan.

„Jsem sedlák, ne mechanik. Willyho, zdejšího automechanika, zabili u Stalingradu.“

Morgan se na chvíli zamyslel. „Vydrž moment, ano?“

Vrátil se k džípu. Řidič seděl za volantem a četl Stars and Stripes z minulého týdne.

„Vojíne, moje prosba se vám asi nebude líbit. Prosba, ne rozkaz. Ale tahle rodina ztratila otce. Pomáhal nám. Zabili ho němečtí werwolfové, vyřízli mu jazyk. Zbylo tu po něm osm dětí, vdova a statek, který je může zachránit před hladem. On nebojoval ve válce. Navíc tady na statku ukrýval židovskou rodinu. Ale určitě to byl Němec jako jeho žena a děti.“

„Co je to za prosbu, kapitáne?“

„Říkal jste, že jste automechanik. Vyznáte se v traktorech?“

„Sy Steinberg se vyzná ve všem, co má motor.“

„Výborně. Podíval byste se na jeden motor? Přestal jim jezdit traktor.“

Vojín Steinberg se zahleděl na Morgana. „To je nějaký test, kapitáne?“

„Žádný test, žádný rozkaz. Jen prosba. Ti lidé potřebují pomocnou ruku, třeba byste pro ně mohl něco udělat.“

Vojín Steinberg našpulil rty. „Sakra, všechno je lepší než tejden starý noviny.“

Jako každý správný automechanik měl vojín Steinberg v džípu malou brašnu s nářadím. Odnesli ji ke kůlně, kde stál mladík obklopený dalšími světlovlasými sourozenci.

„Tenhle muž rozumí motorům. Možná vám pomůže.“

„Bitte,“ řekl nejstarší syn nedočkavě.

Steinberg se podíval na zrezivělý traktor, odložil nářadí, vyhrnul si rukávy a začal zkoumat motor. Děti stály kolem něj, jako by byl doktor přivolaný k léčně bolavého ucha. Setrvaly v nábožném tichu, které si opravdový specialista zasloužil.

O dvacet minut později, právě když Beck a Frau Imhoferová vycházeli z domu, Steinberg vylezl na sedadlo řidiče a zmáčkl páčku od zapalování. Motor zachrčel a naskočil. Děti křičely nadšením a dokonce i vojín Steinberg se nad svým výkonem usmál.

Když Steinberg slezl z traktoru, několik starších dětí ho poplácalo po zádech. Ten malý odvážný kluk na něj jen civěl.

„Kde ses naučil, jak to udělat?“

Steinberg se podíval na Morgana a on mu to přeložil.

„Řekněte mu, že jsem se to naučil od táty. Tak jako oni se naučili hospodařit od toho svého.“

Frau Imhoferová už teď nebyla tak podezíravá. Všem zamávala na rozloučenou, když nasedli do džípu a vyrazili.

„Správný vyslanec dobré vůle, mám pravdu?“ prohodil Beck, když drkotali po hrbolaté cestě.

„Byl to vojín Steinberg, kdo zachránil situaci. Dobrá práce, vojíne.“

„Byl to jen motor, pane.“ Steinberg upíral oči na cestu.

„Co jste se dozvěděl?“

„Je vyděšená. Aby ne. Slíbil jsem jí, že ji někdo po určitou dobu ohlídá. Výměnný obchod.“

„Výměnný obchod?“

„Jinak nebudou žádné informace.“

„Chcete naznačit, že vám něco řekla, a vy si to necháte pro sebe, pokud jí nezajistím pár vojáků?“

„Přesně tak. Trefil jste to.“

„Mohl bych vás strčit zpátky za mříže.“

„Jo, to byste mohl.“

„Becku, jste zatraceně tvrdohlavej chlap.“

„Uzavřeme obchod?“

Odměřené přikývnutí. „Co vám řekla?“

„Wieland byl werwolfům na stopě…“

„To není nic nového.“

„Trpělivost, kapitáne. Ein bisschen Geduld. Zdá se, že tihle werwolfové mají významné styky. Přímo na norimberské kriminálce.“

„Jak vysoko?“

„To neví. Ale vysvětluje to, proč můžou werwolfové téměř beztrestně operovat v Norimberku. Mají uvnitř přívržence.“

„Což vysvětluje Imhoferovu smrt,“ řekl Morgan. „Dostal se k nim příliš blízko; měl moc informací. Ale neposouvá nás to blíž k vyšetření těch sériových vražd.“

Beck si povzdychl. „Možná že ano, kapitáne. Možná je mezi těmi vraždami spojení. Možná jsme získali zásadní stopu.“

Vítr se proháněl po prázdném norimberském Zeppelinfeldu, areálu navrženém architektem Albertem Speerem, kde se dříve každoročně konala shromáždění nacistické strany, Parteitagen. V letech 1933 až 1938 Hitler pořádal v Norimberku obrovská zinscenovaná shromáždění, kde čtvrt milionu jásajících loajálních občanů lapalo každé jeho slovo. Začínala v teplých zářijových dnech vyzváněním kostelních zvonů, které vítalo na nádraží Hitlerův vlak. Pochod okovaný bot zněl v úzkých ulicích, když se loajální nacisté z celé rozsáhlé říše shromažďovali v Norimberku, aby zaplnili Zeppelinfeld a poslechli si slova svého vůdce. Pochodně, a později osvětlení v hollywoodském stylu, vytvářely světelný sloup nad Luitpold Arenou, která se rozkládala na ploše 84 000 metrů čtverečních nedaleko Zeppelinfeldu, kde se shromažďovali Hitlerovi stoupenci.

Dnes se vojáci GI fotografovali na tribuně, pod tím, co zbylo z obrovského černého hákového kříže, který zdobil žulovou stěnu. Tady Hitler, Bormann, Göring a další představitelé říše řečnili ke čtvrt milionu nadšených, zfanatizovaných loajálních Němců shromážděných pod tribunou.

Ale vojáci byli neteční k významu tohoto posvátného místa. Chovali se jako turisté, napodobovali nacistický pozdrav a hihňali se jako školačky.

Noví páni tvorstva, pomyslel si Manhof sklesle. Nevynechal jediné shromáždění.

Američané byli příliš zaměstnaní, než aby si jich všimli, aby věnovali pozornost dvěma Němcům postávajícím ani ne sto metrů od nich. Vrchní inspektor Manhof a vedle něj nějaký mladý hromotluk.

„Proč je nezabijeme?“ řekl mladík a rukou sáhl po revolveru, který měl bezpochyby v kapse kabátu. Zimník byl potrhaný, holínky se mu rozpadaly, držely pohromadě pouze díky koženým páskům, které bylo možné získat odříznutím madel v několika málo tramvajích, které v Norimberku jezdily. Zapáchal, jako by se naposledy koupal při pádu Berlína.

„Teď je nezabijeme,“ odpověděl Manhof, jako by mluvil s batoletem, „protože nechceme odkrýt karty. Co když jeden z nich unikne? Co pak bude s naším plánem?“

Mladík, Klaus Ohlendorf, to vzal v úvahu; Manhof skoro slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje. Ale Ohlendorf měl jisté přednosti: byl dost zdatný zabiják, který získal zkušenosti v posledních dnech války, kdy se i od dvanáctiletých dětí očekávalo, že se chopí zbraní a budou riskovat.

Proto byl pověřen, aby vyřídil toho slídila, soukromého detektiva Imhofera, i toho pitomce z černého trhu, Aichingera.

Ano, Klaus Ohlendorf měl určitě jisté přednosti; ale rozvaha a schopnost plánovat mezi ně nepatřily.

„Asi máte pravdu,“ připustil Ohlendorf. „Ale pomstíme se brzo, je to tak?“

„Můžete se spolehnout. Ale nejdřív povinnosti. Znáte toho muže?“

„Slyšel jsem o něm.“

„Ještě jednou. Viděl jste ho? Poznal byste ho?“

Ohlendorf odplivl zelený hlen na dlažbu.

„Beru to jako ne.“ Manhof sáhl do kapsy a vylovil fotografii.

„Trestanec? Myslel jsem, že je to zrádce, který spolupracuje s Amíky.“

„Obojí. Víte, kde ho najdete. Mohl by zničit všechno, co plánujeme. Rozumíte mi? Musí se odstranit.“

„Zničit,“ zamumlal Ohlendorf.

„A vy se nesmíte dostat do vazby, nesmějí vás vyslýchat.“

„Nic bych neřekl.“

„Ani kdyby vám drtili varlata louskáčkem na ořechy? Uřízli vám prst a donutili vás, abyste ho snědl? Nemůžete vědět, co by z vás dostali. Ti Amíci jsou barbaři.“

„Zvířata.“

„Nesmějí vás dostat živého. Rozumíte?“

„Co bych měl udělat?“

Manhof sáhl do druhé kapsy a vytáhl kapsli podobnou té, jejíž obsah přidal Rollovi do jídla.

„Rozkoušete tohle. Jednou kousnete a je to. Budete německý hrdina. Vaše jméno bude žít navěky.“

„Dozví se to moje máma?“

„Samozřejmě. Osobně jí to povím.“

„Navěky?“

„Budou o nás skládat písně.“

Už byla skoro tma, když se Morgan a Beck vrátili do justičního paláce. Zajeli se Steinbergem dozadu, do vozového parku. Přední strana budovy byla pro ochranku noční můrou, soudní proces probíhal už druhý den.

Zrovna vystupovali z džípu, když se za nimi ozvaly kroky. Rychle se otočili. Morganova ruka automaticky sáhla k boku, ale pak uviděl, že je to jen nějaká stará paní.

„Ispektor Beck?“ řekla.

„Kdo se ptá?“ ozval se Beck a vysunul dlouhé nohy z džípu.

„Žena, která má informaci. Žena, která ví něco o vašem vrahovi. Něco, co byste určitě rád věděl i vy.“

Morgan se chystal poslat tu ženu pryč. Byl to dlouhý den a on neměl náladu na nějaké divadelní výstupy.

„Proč jste s tou informací přišla za mnou?“ zeptal se Beck.

„Protože byste si možná chtěl vynahradit toho Řezníka.“

„O čem to mluví, Becku?“

„Možná bychom si měli pohovořit, gnädige Frau. Pijete kávu?“

„V jiném životě.“

„Becku?“

„Pojďme do kanceláře, kapitáne. Vysvětlím vám to později.“

Nahoře Beck zapnul elektrický vařič, připravil vodu a nasypal poslední zbytky kávy do presovače. Kancelář brzy zaplnila pronikavá vůně.

Žena, Bertha Kraussová, uchopila šálek rozpraskanýma rukama, vdechovala vůni kávy a připadala si jako v ráji. Věděla, že později za to zaplatí bolestí ve střevech, ale teď dychtivě usrkávala kávu a vychutnávala v ústech její chuť.

„Tak… o co jste se s námi chtěla podělit?“

Podívala se na Becka. „Ani ne tak podělit jako prodat, inspektore.“

„Dobře, co tedy prodáváte?“

Usmála se, částečně kvůli opravdové kávě a částečně kvůli tomu, že u Becka zjevně vzbudila zájem.

„Trpím onemocněním střev, víte.“

„Nás opravdu nezajímá váš trávicí trakt,“ pronesl Morgan svou pečlivou švýcarskou němčinou.

„On mluví! No, zmínila jsem se o tom pouze proto, abych vám vysvětlila, proč jsem byla vzhůru uprostřed noci, když zabili toho ubohého vojáka.“

Morgan ihned zpozorněl. „Jakého vojáka?“

Beck na něj mrkl, aby mu naznačil, že by se měl držet zpátky a nechat rozhovor na něm.

„Ti vojáci mi druhý den řekli, že to byl Francouz. První Francouz,“ dodala s drzým úsměvem, aby jim dala najevo, jak dobře je informovaná.

„A viděla jste něco?“ pobídl ji Beck.

„Ale ano. Viděla jsem ho umřít, zrovna jsem konala potřebu. Schovala jsem se v sutinách, když šel ten vrah kolem. A viděla jsem ve tmě něco lesklého.“

„A neřekla jste o tom vojákům, kteří vyšetřovali na místě činu?“

„Ne. Bála jsem se, že by se ten vrah pro mě mohl vrátit.“

„A teď už se nebojíte?“

„Víc se bojím chudoby a smrti hladem. No, kolik mi můžete zaplatit?“

Beck jí nevyhrožoval; znal psychologii takových informátorů. Řekneš, že je zavřeš, a ztratíš je. Jestli byla ochotná riskovat, že se k ní vrah vrátí, aby získala nějaké peníze, nic, co jí Beck může říct, ji nevyleká.

„Dvacet dolarů.“ Podíval se na Morgana, aby se ujistil, že má kapitán u sebe nějakou hotovost; Morgan přikývl.

„Myslela jsem víc, tak kolem stovky.“

„Nemáme tolik peněz po ruce,“ namítl Morgan.

„Ale můžeme je získat,“ dodal rychle Beck. „Když to bude stát za to.“

„Dítě mé dcery má hrozný kašel. Vůbec nepřibírá.“

„Můžeme vám pomoct. Máme doktory,“ řekl Beck.

Morgan zaznamenal, jak rychle začal používat množné číslo.

„Dejte jí, co máte u sebe,“ pobídl Beck Morgana. „Jako projev dobré vůle.“

Morgan odpočítal dvacet čtyři dolary ze své peněženky a podal je ženě, která bankovky okamžitě promnula mezi prsty.

„Zbytek dostanete, když nám dáte tu informaci. Co se to lesklo ve tmě?“

Usmála se a odhalila několik chybějících zubů. „Vyznamenání. Kříž. Železný kříž.“

„Ten vrah měl na sobě Železný kříž?“

Přikývla.

„A kde byl?“ zeptal se Morgan.

„No na tom vrahovi.“

Beck po něm vrhl tázavý pohled, ale Morgan pokračoval.

„Ne, myslím, kde na tom vrahovi ten kříž byl? Na prsou, na straně, kolem krku?“

Zamyslela se a usrkla kávy.

„Kolem krku.“

„Jste si tím jistá?“

„Ano. A teď, když jste to řekl, nad tím křížem se třpytilo ještě něco. Nějaký lesklejší kov, nemůžu si to vybavit.“

„Dostanete své peníze,“ prohlásil Morgan. „A řekněte nám, kde bydlíte. Zítra tam pošleme doktora.“

„Dobrá informace, že?“ řekla.

„Ano,“ připustil Morgan a podíval se na Becka. „Velmi dobrá.“

„Měla jsem chtít víc.“

„Ještě jedna věc,“ pokračoval Morgan. „Řekla jste, že ten vrah byl muž, že kolem vás ‚šel‘.“

Přikývla, už ji to nezajímalo.

„Jste si jistá, že to byl muž?“

Bertha Kraussová se na něj podívala přimhouřenýma očima. „Myslíte, že jsem lhářka?“

„Co měl ten vrah na sobě?“ přerušil Morgana Beck.

Pokrčila rameny. „Co měl na sobě? Samozřejmě oblečení. Velký kabát nebo plášť. Dlouhý, hodně dlouhý. A nebyl to vysoký muž. Jako by ten kabát ukradl někomu vyššímu.“

„Klobouk?“

„Spíš kapuci, myslím. Od toho pláště.“

„To je skvělé,“ řekl Beck. „Zasloužila jste si své peníze.“

Usmála se na ně a znovu odhalila chybějící zuby.

Beck a Morgan si vyměnili pohledy. Oba mysleli na tutéž věc: Malá postava ve velkém kabátě klidně mohla být žena.

Měli další velkou stopu. Poté, co získali další peníze od pokladníka, nechali Berthu Kraussovou, aby šla po svých. Když v kanceláři osaměli, Beck se podíval na Morgana.

„Dobré otázky, kapitáne.“

„Dobrý výcvik u OSS.“

„Tak tedy Rytířský kříž Železného kříže,“ řekl Beck. „Je podobný jako obyčejný Železný kříž, ale nosí se na krku.“

„Sázíte se rád, Becku?“

„Ani ne.“

„Škoda, protože bych se vsadil, že ten lesklejší kov nahoře –“

„Je to Rytířský kříž s dubovými ratolestmi.“

Morgan na něj namířil ukazováček. „Přesně tak. A to nám snižuje počet možností. Kdyby to byl pouze Železný kříž, hledali bychom mezi několika miliony držiteli. Rytířský kříž, to už je pouze několik tisíc. Ale Rytířský kříž s dubovými ratolestmi?“

Morgan se dramaticky odmlčel.

„Prosím, kapitáne, to napětí mě ničí.“

„Méně než tisíc vyznamenaných.“

„A půjdeme ještě níž,“ řekl Beck. „Ten náš nosí žena.“

„Což znamená, že si ho sama vydobyla, nebo je vdova po válečném hrdinovi.“

Beck přikývl. „Na první kategorii můžeme zapomenout. Jen pár žen získalo Železný kříž, žádná Rytířský kříž.“

„A předpokládáme, že držitelka vyznamenání je z Norimberka a okolí.“

„Ne nezbytně,“ namítl Beck. „Mohla přijet sem, do dějiště soudního procesu, aby učinila symbolické prohlášení.“

„Ale kde by se ubytovala? V nějakém sklepě? Kvůli soudnímu procesu tu nezůstal jediný volný pokoj.“

Beck si vzpomněl na něco, co mu řekl doktor Niedholer – na něco, co se zdálo být nevýznamné, ale teď, když získali informaci o Rytířském kříži, to pomáhalo vytvořit profil.

„Někdo privilegovaný,“ zamumlal. „Ne šílená prostitutka.“

„Cože?“

„Když jsme dělali profil našeho vraha, doktor Niedholer řekl, že by to mohl být někdo privilegovaný. Někdo, kdo je schopen spáchat ty zločiny, aniž vzbudí pozornost svého okolí. Někdo, kdo může odjet z místa činu, někdo, kdo se může umýt, když je po všem, aniž se ho někdo vyptává. Při těchto vraždách stříká krev, ať je sebevíc opatrná. Při jedné vraždě si odnesla trofej. To znamená, že tam, kde žije, má soukromí, a Niedholer měl pravdu. Soukromí je v dnešním Německu luxus.“

„Nejspíš žije na předměstí,“ řekl Morgan „Většina volně stojících domů budov v centru byla zničena nebo obsazena cizinci – týmy žalobců a obhájců, vojskem, svědky.“

„Vdova, na předměstí, nějakým způsobem privilegovaná, její manžel byl válečným hrdinou. A k tomu nějaké sexuální trauma z dětství, týrání zvířat.“ Beck věděl, že na něco zapomněl. Už ho to trápilo několik dní. Najednou mu to bylo jasné.

„To je ono. Ta šifra. Vytváří šifru. Je složitá?“

„Moc ne. Ale běžný občan s ní nevyrukuje.“

„Tahle dobře situovaná vdova po válečném hrdinovi ví něco o šifrách a zabíjení. Kde se ty věci naučila? Musíme se na to pořád ptát.“

„Teď se zaměříme na Rytířský kříž,“ řekl Morgan. „Nacisté vedli podrobné záznamy o svých aktivitách. Pořád se ještě třídí v Berlíně.“

„A my máme dva dny, než znovu udeří,“ dodal Beck.

Morgan vzhlédl od poznámek.

„Co myslela tím Řezníkem? Už o něm slyším podruhé.“

„Myslel jsem, že o mně víte všechno, kapitáne Morgane.“

„Zjevně ne. Jsem trpělivý. Je tu něco, co bych měl vědět?“

Beck si povzdychl, zadíval se na Morgana a pochopil, že je čas, aby mu o tom řekl. Seznámil ho s případem norimberského Řezníka a jak on, Beck, evropský expert na podobné zločiny, nebyl schopen zastavit sériového vraha na svém vlastním území.

„Nemyslíte si, že se vrátil – vrátila, že ne?“

„Ne,“ zavrtěl Beck hlavou. „Jde o zcela odlišný modus operandi.“

„Ale Řezník zmizel, jak říkáte. Trochu z vás udělal blázna. Nebude to pro vás problém při vyšetřování našeho případu? Není to příliš osobní?“

„Vražda je pro mě vždycky osobní, kapitáne Morgane.“

„Jste opravdu velmi skromná, slečno Wallaceová.“

„Kate, prosím.“

Seděly znovu v přijímacím pokoji u malého intarzovaného stolku z růžového dřeva a popíjely kávu.

Baronka se podmanivě usmála. „Je to zvyk, který si my Evropané jen těžko osvojujeme,“ řekla. „Nepoužíváme křestní jména tak samozřejmě jako Američané. Tady nám trvá celé roky, než přejdeme k neformálnímu tykání. Lidé mohou spolu pracovat několik let, a stále se oslovují příjmením a vykají si. Večer ve vinárně se mohou uvolnit a zapomenout na formality, ale garantuji vám, že druhý den v práci to bude zase Herr Schmidt a Herr Klein.“

Kate cítila v jejím hlase jemnou výčitku, ale i tak začala k baronce von Prandtauer pociťovat přátelství, dokonce blízkou spřízněnost. Vážila si jí kvůli tomu, jak nesla rodinné oběti; obdivovala její vzhled, uvolněné chování a vkus.

„Ale pokud na tom trváte,“ pokračovala baronka. „Kate.“ Přes stůl poklepala mladší ženu po ruce. „A vy mi můžete říkat Sissy. To je zkráceně Elisabeth.“

Kate se rozzářila, jako by jí nabídl přátelství prefekt jedné z těch drahých soukromých škol, na které chodila. A bylo hodně takových škol, kam po předčasné matčině smrti neposlušnou Kate posílali.

„A stále trvám na tom, že jste příliš skromná. Četla jsem vaše články. Jsou velmi dobré. Jste novinářka. Je radost mít takové povolání. Být u toho. Ženy mého postavení, mé generace, neměly takové štěstí.“

„Mluvíte, jako byste patřila do pravěku, Sissy. Ale jste ještě mladá, krásná žena. Můžete si vybudovat kariéru, když budete chtít. Nové Německo bude jiné, uvidíte. Demokratické. Ženy se dočkají uplatnění.“

Baronka von Prandtauer se na Američanku vřele usmála.

Byl to zřejmě ten moment, kdy se rozhodla, že nakonec Kate Wallaceovou zabije. Vychutná si ten pocit, kdy skalpel projede měkkým, růžovým masem na jejím hrdle.

Nové Německo. Ani baronka von Prandtauer na to nedokázala nic říct.

„Musím se vrátit ke svému článku,“ řekla Kate a podívala se na hodinky. Ale ve skutečnosti neměla v úmyslu pracovat celou noc; naopak doufala, že celou noc prošoustá s kapitánem Morganem. Cítila, že se červená, když v duchu použila to slovo. Ale bylo to tak. Promilovat nebo prosouložit celou noc znělo divně. Chtěla znovu cítit, jak se Morgan, Nate, tiskne k jejímu tělu, jak je uvnitř jejího těla.

Baronka tyto příjemné myšlenky přerušila. „Vypátrala jste něco o těch strašných vraždách, o nichž jsem se vám zmínila, když jste u mě posledně byla na kávě? Přátelé mi říkali, že už je jich víc. Celkem pět. Město žije ve strachu.“

Kate se zastyděla. Zpočátku kontaktovala Natea, aby se dozvěděla něco o těch vraždách. Ale jejich vztah se rychle začal ubírat jiným směrem. Prvně se zamyslela nad tím, jestli si s ní jen nehrál, aby ji udržel daleko od toho vražedného případu.

„Mluvilo se o té vraždě v Grandu,“ řekla Kate. „Ale je na to uvaleno informační embargo. Nikdo z novinářů o tom nepsal. V ohnisku zájmu je proces.“

„No, zdá se to jako podivný způsob, jak ovládat tisk, nemyslíte? Vyhýbat se dramatickému příběhu výměnou za nudné komentáře z justičního paláce. Obávám se, že tam se žádné drama neodehrává. Koneckonců rozsudky jsou předem dané.“

„Ne zcela,“ oponovala Kate. „Samozřejmě Sověti by nejraději vzali všechny obžalované a odstřelili je, ale američtí soudci dělají vše pro to, aby to byl spravedlivý soud. Lidé na lavici obžalovaných jsou nevinní, dokud jim není prokázána vina. Bylo pozoruhodné, co včera řekl soudce Jackson při zahájení procesu. Vyjádřil jasně, že zatímco dnes jsou nové zákony odsuzující zločiny proti lidskosti uplatňovány vůči Německu, v budoucnu budou platit i pro národy, které dnes patří mezi žalobce a soudce.“

„Působivá rétorika,“ řekla baronka.

„Ale je to pravda. Tento soud představuje počátek nové éry mezinárodního práva. Už žádné agresivní války, žádné útoky na civilisty.“

„Uvidíme, Kate. Budoucnost je široký pojem. Ale je dobře, že jste zapálená pro to, co děláte. Jen doufejme, že se nějak vysvětlí ty další zločiny, k nimž teď dochází v Norimberku.“

Kate přikývla. „Máte pravdu. Zkusím se na to podívat. Opravdu.“

„Nepochybuji o tom.“ Baronka se znovu usmála. „Omlouvám se, že jsem vás zdržela.“

„Ne, vůbec ne. Moc děkuji za kávu i za rozhovor,“ řekla Kate, zvedla se a natáhla k baronce ruku. Byla překvapená, že ji baronka místo toho objala.

„Být znovu mladá,“ řekla, když Kate pustila z objetí. „Mám dojem, že na vás čeká nějaký mladík.“

Kate zrudla.

„Ano, opravdu? Nemusíte se mi omlouvat, Kate. Jsme přece přítelkyně, ne?“

Kate přikývla a dovolila baronce, aby ji doprovodila ke dveřím. Na chvilku se zastavila u masivního dubového příborníku, který stál u zdi. Nad ním visely fotografie ve stříbrných rámech. Kate okamžitě upoutal starší důstojník v uniformě pokryté medailemi a řády. Měl hubený bystrý obličej a vlasy stroze sčesané dozadu. A na oku monokl.

Baronka si všimla, co Kate zaujalo. „Můj manžel,“ řekla. „Zanedlouho poté zemřel. Byl velmi hrdý na své úspěchy.“

„Musí vám velice chybět.“

„Myslím na něj každý den,“ ujistila ji baronka.

Byla to čistá pravda, jen jiná, než si tahle Američanka představovala. Jeho smrt byla zasloužená; zradil vlast. Byla to nutná smrt, předem daná.

„Kéž by bylo víc takových lidí, jako jste vy a jako byl váš manžel,“ řekla Kate.

„Ano, přesně tak,“ hlesla baronka. „Kdo je ten šťastný muž?“

Kate se chvíli vytáčela, ale potom se rozhodla, že nebude vadit, když se svěří.

„Je to Američan.“

„Quelle surprise!“

„Ano. Americký kapitán. Původně pracoval u OSS.“

„Aha, špion.“

„Jak jste to věděla?“

„Můj manžel byl u abwehru. Tak o špionech něco málo vím.“

„Ale rozpadli se. Teď je u bezpečnostních sil.“

„A má ten mladík nějaké jméno?“

Kate přikývla. „Morgan. Kapitán Nate Morgan.“

„To jméno má sílu,“ řekla baronka a ze všech sil se snažila zakrýt překvapení. To jméno před pár dny zmínil Manhof; je to jeden z těch, co vyšetřují ty sériové vraždy.

Baronka tuto informaci uložila. Později se bude hodit.

„Buďte opatrná,“ nabádala Kate. „Tam venku je nebezpečný svět.“

22. LISTOPADU 1945

Beck měl rychlý start. Morgan v půl deváté ještě nebyl v kanceláři, jak se původně domluvili, a bývalý vrchní inspektor nehodlal znovu tahat v Grandu toho zamilovaného nešťastníka z postele. Ať si to Morgan se svou novou přítelkyní užije. Usoudil, že je to ta novinářka, která je otravovala otázkami ohledně sériových vražd v Norimberku. Beck jen doufal, že Morgan ví, co dělá; jeho zkušenosti s žurnalisty ho vedly k přesvědčení, že udělají cokoli, aby získali materiál na článek. A intimní konverzace v posteli patřila k nejsnazším způsobům, jak se dostat k informacím.

Nechal to být. Morgan je zkušený špion; nebude tak hloupý.

Beck měl spoustu práce. Včera večer požádal vojenské vyšetřovatele v Berlíně, aby se podívali, kdo všechno dostal Rytířský kříž. Neřekli, jak dlouho to bude trvat. Věděl velmi málo o oběti číslo pět, desátníku Marcelu Piquetovi, kromě hodnosti a národnosti.

Byly to sériové vraždy, o tom nebylo pochyb. Ale Beck chtěl mít jistotu, že tu není žádný společný motiv – že to jsou opravdu klasické náhodné sériové vraždy. Bylo načase pohovořit si s nadřízenými a kolegy desátníka Marcela Piqueta.

Sešel po zadním schodišti do autoparku. Vojín Steinberg čekal, jak se domluvili, džíp byl připravený.

„Dnes bez kapitána?“ zeptal se vojín Steinberg.

„Má nějaké soukromé záležitosti,“ řekl Beck. „Znáte cestu k ubikacím Francouzů?“

Steinberg neodpověděl, místo toho hleděl přes Beckovo rameno k východu z garáže.

„Někdo tam je.“

Beck se otočil a uviděl, jak se k nim blíží vysoký mladík v potrhaném kabátě.

„Tady je vstup zakázaný,“ řekl Beck německy.

Mladík šel dál.

„Jste hluchý?“

„Inspektore!“ vykřikl za ním vojín Steinberg. „Jeho pravá ruka.“

Pozdě, Beck viděl, jak ten mladík vytáhl z kapsy pistoli Walther P38 a začal pálit.

Beck se vrhl k zemi vedle kovového barelu na vyjetý olej a šátral po svém revolveru. Rány se teď ozývaly i za ním; cvakání odražených střel se rozléhalo garáží. Mladík byl stále v pohybu a střílel; vyhodil jeden zásobník a zasunul druhý. Dalších osm nábojů, zaregistroval Beck automaticky.

Kulka zasáhla beton vedle Beckova obličeje, ostré úlomky mu poranily tvář. Kolt už měl v ruce, vypálil dvě rány za sebou a v rameni ucítil zpětný náraz. Převrátil se, znovu vystřelil a schoval se pod džípem. Teď mířil na nohy přikryté dlouhým kabátem, na obnošené boty svázané řemínky. Ozvalo se zasténání a mladík padl na kolena. Beck vypálil ještě dvakrát a neznámý střelec ležel na zemi.

Vyrazil zpod džípu, doběhl ke zraněnému útočníkovi a odkopl zbraň z jeho ruky. Podíval se mu do tváře – byla zkroucená do grimasy bolesti a nenávisti. Útočník znovu sáhl pravou rukou do kapsy.

V Beckově revolveru byla poslední kulka.

„Nedělejte to,“ řekl Beck. „Nebo vám ustřelím hlavu.“

Zezadu přiletěly dvě střely a tam, kde býval obličej, zůstala jen růžová kaše.

Beck se otočil ke střelci. Manhof držel pistoli Sauer 38H v napřažené ruce.

„Sahal po druhé zbrani,“ řekl Manhof.

Beck se sklonil a sáhl do kapsy. Žádná zbraň, jen malá kapsle.

Manhof pokrčil rameny. „Vypadalo to, že sahá po zbrani. Nemusíte mi děkovat,“ dodal a odkráčel.

Beck se rychle rozhlédl: řidiči a automechanici vystrkovali hlavy zpoza aut a železných barelů, ze všech míst, kam se dalo schovat, když začala střelba. Vzduch byl nasycený pachem korditu.

Před džípem v kaluži krve ležel vojín Steinberg s karabinou u boku.

„Haskell tvrdí, že v té kapsli byl kyanid,“ řekl Beck Morganovi později toho dne, když se sešli v kanceláři.

„Takže plánoval, že se zabije, kdyby ho dostali živého.“ Morgan vypadal skepticky.

„Zemřel, protože ho Manhof popravil. Dvě rány do hlavy. Ten kluk ležel na zemi. Měl jsem ho pod kontrolou.“

„Co tím chcete říct?“

„Nelíbí se mi, jak se Manhof vždycky zničehonic objeví. U Imhoferova těla, teď u té přestřelky.“

„Vede kriminálku. Je to jeho práce, vyšetřovat vraždy. A na dnes ráno měl objednaný džíp stejně jako vy.“

„Stejně jako my,“ připomněl mu Beck.

„Správně. Měl jsem tu dnes ráno být.“

Kdyby tu byl, vojín Steinberg by zřejmě žil, uvědomil si Morgan. Dominový efekt. On zůstal s Kate Wallaceovou v posteli o čtvrt hodiny déle, a Sy Steinberg, automechanik z New Jersey, který to uměl líp s hasákem než s puškou, zemřel.

„Jste zamilovaný?“

„Prosím.“

„Nezapomeňte: je to novinářka.“

Morgan neodpověděl. Ale věděl, že Beck má pravdu. A včera večer si chtěla povídat o trochu víc, než mu bylo příjemné.

Změnil téma. „Vím, co je mezi vámi a Manhofem. Vždycky jste byli konkurenti.“

„Je v tom víc než boj o postavení.“

„Ale chceme ho mít na své straně.“

„A jste přesvědčený, že on chce totéž?“

„Přesně tohle si myslím, Becku.“

„A tohle si myslím já, kapitáne Morgane. Máme osm vražd, pět od našeho sériového vraha plus smrt Rolla, Imhofera a Aichingera.“

„Rollo přece spáchal sebevraždu.“

„Ve vazbě. A podle toho, co mi řekl, měl důležitou informaci na prodej. Zvláštní souhra náhod. Znovu jsem si to nechal projít hlavou. Vzpomněl jsem si, co mi o Rollovi řekl Imhofer. Že umřel, protože věděl příliš mnoho. A ta kapsle, kterou jsme našli dnes ráno? SS je dávala agentům operujícím za nepřátelskou linií. A gestapo je užívalo během války, aby se zbavilo obtíží. Ověřil jsem si to ve vězení. Podle jejich záznamů byl Manhof poslední člověk, který viděl Rolla naživu. Navštívil ho v cele v době jídla, zapsal se do knihy návštěv. Myslím, že když vykopeme Rollovo tělo, najdeme neporušenou kyanidovou kapsli na místě vykotlaného zubu.“

Beck se podíval na Morgana. Žádná sebevražda, ale vražda, zatímco byl ve vazbě.

„Pokračujte,“ pobídl ho kapitán.

„Takže jsem trochu víc přemýšlel o motivu.“

„Kvůli tomu, že jste dnes navštívil francouzský sektor?“

„Hodně kvůli tomu. Co spojuje všechny tyhle vraždy?“ Nečekal na odpověď a pokračoval: „Čtyři z pěti obětí naší dámy měly něco společného s černým trhem.“

„To vám řekli Francouzi o Piquetovi?“

„To mi řekla jeho německá milenka. Zdá se, že desátník Marcel Piquet si dělal velké plány v poválečném Německu. Nechtěl o tom mluvit, ale vždycky měl u sebe velkou hotovost a nezdráhal se ji roztočit.“

„Gambler?“

„Ne v pravém smyslu toho slova. I gambler musí někdy prohrát. Ale podle jeho přítelkyně nikdy neměl nouzi o peníze. A mohl si dopřávat luxus, o kterém se jiným ani nesnilo: čokoládu, koňak, hedvábné punčochy, nefalšovanou kávu.“

„Černý trh.“

„A my víme, že Rollo ho společně s Aichingerem řídil. A Imhofer využil tip od Aichingera, aby vystopoval tu werwolfskou bandu.“

„Ale jak byli napojení na černý trh?“

„Představují sílu,“ řekl okamžitě Beck. „Řekněme, že někdo chce převzít kontrolu nad černým trhem v Norimberku a zbavit se konkurence. Bude potřebovat pomoc, někoho, kdo za něj udělá špinavou práci.“

„A tak využije tuhle bandu pro své záměry, možná jim dokonce řekne, že to dělají pro vlast.“

„Správně,“ přitakal Beck. „Možná jim za to slíbil peníze k obnově říše. Kdoví, možná to tak opravdu bylo.“

„Nechtěli, aby všetečný Imhofer zmařil jejich plány.“

Beck znovu přikývl.

„Číslo devět rovněž zapadá do tohoto vzorce,“ řekl Morgan.

Beck na něj vrhl zmatený pohled.

„Ten kluk, který se vás dnes ráno pokusil zabít. Je devátý. Mohl to být werwolf. Poslední člen gangu.“

Beck si to nechal projít hlavou. „Vzpomeňte si, co mi řekla Traudl Imhoferová. Wieland měl informace o spojení werwolfů a norimberské kriminálky.“

„Jestli tomu dobře rozumím, vracíte se k Manhofovi. Ale k čemu ty triky? Jestli je to celé o ovládnutí černého trhu, proč to prostě neudělají? Proč nezabijí konkurenci? Proč to má vypadat jako dílo sériového vraha?“

„Odvedení pozornosti,“ odpověděl Beck. „Falešná stopa. Něco, co nás nutí bloudit v kruhu a bezmocně přihlížet další tragédii. Nezapomeňte, že třetí oběť neměla s černým trhem nic společného.“

„Další pokus odvést naši pozornost,“ řekl Morgan. „Zabránit nám, abychom získali širší záběr.“

„Přesně tak. Zabránit, abychom logicky hledali podezřelé mezi těmi, kteří by se mohli pokoušet o ovládnutí norimberského černého trhu.“

„Ale co naše sériová vražedkyně? Kdo ji ovládá? Nebo je mozkem toho všeho… a jen se snaží, aby to vypadalo, že jde o nějakého šílence?“

„Ne. Myslím, že Magister Ludi, ten, co si s námi všemi pohrává, je tu někdo jiný. Dokonce si pohrál i s tím klukem. Ten mladík byl připravený zachovat se statečně a ukončit svůj život, než bychom se ho stihli zeptat, kdo ho na mě poštval.“

„Pokud sázíte na Manhofa, proč zkrátka nenechal toho kluka, aby dokončil svou práci? Proč by riskoval a objevil se na místě činu? A proč by k sobě poutal pozornost tím, že toho kluka zastřelil?“

„Potřeboval mít jistotu. Ten mladík žil pravděpodobně déle, než bylo záhodno. Kdyby mě předtím zabil, Manhof by byl hrdina, který ho dostal. Kdyby zklamal, což se stalo, Manhof chtěl mít naprostou jistotu, že nepromluví. To, že jsme u něj našli ten jed, byla jen další pojistka. Kdo by Manhofa z něčeho podezíral, když se ten kluk předem pojistil, aby se vyhnul výslechu?“

Morgan se na chvíli zamyslel.

„Nechtěl bych se vám dostat do hlavy, Becku. Ale stejně, myslím, že nastal čas, abychom si s Manhofem popovídali.“

Nelíbilo se mu, jak se na něj ráno Beck podíval. Ani trochu.

Vrchní inspektor Manhof usoudil, že je načase snížit ztráty. Získal, co měl v plánu. Jeho hlavní konkurent na černém trhu byl mrtvý. Ti, jejichž stopy vedly k werwolfům, byli rovněž po smrti, včetně toho blázna Imhofera a uslintaného idiota Klause Ohlendorfa. Jeho vlastní role při dnešním zásahu byla chráněna složitou sítí prostředníků, z nichž nikdo neznal jeho pravou totožnost. Mohlo by to tak zůstat, dokud je v čele kriminálky a dohlíží na to, aby vyšetřování šlo mimo černý trh. Koneckonců byly tu další případy, například šílenec vraždící v ulicích Norimberka.

Je načase ukončit tu malou hru, pomyslel si s politováním. Škoda, opravdu, protože to, co naplánoval pro baronku, bylo dost elegantní. Něco, čím měla vyvrcholit jeho kariéra.

„Chcete něco z kantýny, vrchní inspektore?“ ozval se Hoffmann. Soudě dle obvodu jeho pasu by mohl pár jídel vynechat.

„Ne, nic, seržante. Dobrou chuť.“

Hoffman zaznamenal Manhofovu přátelskou odpověď s mírným podivením.

Jakmile recepční odešel, Manhof se vrátil ke svým záležitostem.

Vražda baronky von Prandtauer.

Opravdu už žila déle, než bylo záhodno, a byla jediným článkem, který jej spojoval s těmi vraždami.

Měla ji a další diváky u soudu zabít malá bomba. S baronkou, ženou dobrého Němce, budou zacházet uctivě, když se dostaví jako divák k soudnímu projednávání. Manhof ji přesvědčil, že pronese dovnitř dělbuch, který nechá na židli, když si odskočí na toaletu. Po pravdě řečeno bude to dost silná časovaná bomba, aby zabila ji a další diváky na galerii nebo každého, kdo by jí prohlížel kabelku.

Manhof byl na svůj plán pyšný. Stylový, svým způsobem staromódní, ale přesný.

Naverboval baronku, aby spáchala sérii vražd, neboť věděl, že je toho schopná. Manhof se s ní setkal poprvé, když vyšetřoval sebevraždu jejího manžela generála von Prandtauer, která následovala po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944. Účastnil se spiknutí spolu s dalšími zrádci z abwehru; generál měl štěstí, že se vyhnul zatčení a pomalé smrti garotou. Alespoň zpočátku si Manhof myslel, že šlo o sebevraždu.

Baronka ho bedlivě sledovala toho dne na konci července roku 1944, když prohlížel generálovo tělo. Podivný způsob sebevraždy pro důstojníka, pomyslel si Manhof. Kulka do spánku, prosím, ale proříznout si krk břitvou? Manhofovi se zvedal žaludek, když hleděl do zející rány.

„Máte za to, že je divné, že takhle zemřel, viďte?“ zeptala se nečekaně.

Manhof se na ni pozorněji podíval. V očích neměla žádné slzy, neustále si mnula ruce.

„Možná.“

„Určitě.“

„Jak to myslíte?“

„Můj manžel měl hrozný strach z krve. Proto si vybral abwehr. Nebyl opravdový voják. Jako můj bratr. Bratr položil život za tuhle zemi. Byl opravdový hrdina. Manžel byl zrádce. Zasloužil si smrt.“

„Paní baronko, co se mi to pokoušíte sdělit?“

„Zabila jsem ho. A udělala bych to znovu. Kvůli němu a dalším defétistům je bratrova oběť nesmyslná.“

„Udělala jste tohle?“ Manhof se znovu podíval na brutální řez na mužově krku, který odhaloval jícen. „Možná z vás mluví jen stres.“

„Mám vám ukázat svou zbraň? Jeden ze skalpelů mého otce. Byl chirurg, víte? Docela známý ve své době. Věnoval nám každému, mně a bratrovi, jeden ze svých skalpelů, když šel do penze. Byli jsme tehdy ještě hodně mladí, ale celé ty roky si ho vážím.“

„Zůstane to naším tajemstvím, ano?“

Manhof ji přesvědčil, aby udržela v tajnosti okolnosti vraždy; zakryl stopy, zajistil, aby to soudní lékař prohlásil za sebevraždu.

A od té chvíle mu patřila. Po stránce sexuální, ano; ale jen vzácně. Po pravdě řečeno Manhofa děsila některými bolestivými hrátkami, které po něm vyžadovala. Důležitější bylo, že mu patřila barončina loajalita. Manhof instinktivně vycítil, že by mohlo být výhodné mít takovou osobu na své straně. V létě 1944 už mu bylo jasné, že Německo válku prohrává; baronka von Prandtauer bude se vší pravděpodobností považována Spojenci za vdovu po hrdinovi odboje. A Manhofovi by se mohl hodit ochránce.

A potom, po konečné katastrofě a okupaci, vymyslel svůj brilantní plán, jak získat kontrolu nad černým trhem a využít baronku jako řízeného zabijáka. Tou dobou už ji znal dost dobře, aby uvěřil, že to dokáže. Jen ji nasměroval na vhodnou oběť, kterou považovala za důležitého svědka u soudu. Ona vymýšlela ty složité zprávy, které zůstávaly na místě činu; tady využila šifrovacích dovedností, které pochytila od manžela. To vše mělo vyvrcholit – alespoň jak se baronka von Prandtauer domnívala – jakýmsi Soumrakem bohů – při soudním procesu, až vybuchne její dělbuch. Zatímco bezpečnostní složky v nejvyšší pohotovosti hledají v norimberských ulicích šíleného vraha, Manhof a jeho muži vezmou někoho od soudu jako rukojmí a budou žádat, aby Göringa propustili a umožnili mu odletět do Španělska.

Všechno to byl bohapustý výmysl, samozřejmě; absurdní zápletka z románu. Ale baronka tomu věřila. Bude to pomsta za mrtvého bratra.

Manhof si raději nepředstavoval, jaký vztah ti dva měli.

Ve skutečnosti měla baronka spolu s dalšími u soudu vyletět do povětří. Manhof neměl v úmyslu hnout prstem, aby zachránil nechvalně známého Göringa. Ne, bude mít co dělat, aby přišel na kloub tomuto poslednímu zvěrstvu.

Vrchní inspektor Manhof by navzdory všem překážkám brzy odhalil, že časovanou bombu přinesla k soudu baronka von Prandtauer, a potom, až by pátral v její vile, by objevil důkaz, že ona byla ten sériový vrah, který terorizoval Norimberk. Prsty uříznuté tomu Polákovi Krenskému by to potvrdily. Chvíli mu trvalo, než baronku přesvědčil, aby se podílela na chystaném krveprolití, ale stejně si myslel, že se baronka ve skrytu duše na svůj morbidní úkol těší.

Toto bravurní odhalení by upevnilo Manhofovo postavení.

Proto, i když baronka připustila, aby s ní měl ten francouzský voják pohlavní styk, což Becka a jeho amerického kapitána upozornilo, že vrahem je žena, Manhof rozhodl, že budou pokračovat i s vyšším rizikem. Koneckonců, usoudil, mu to pomůže, když už se ví, že jde o ženu. Jeho odhalení baronky von Prandtauer tak bude pochopitelnější.

Ale teď už se opravdu stala přítěží. Cítil v kostech, že Beck bude strkat nos do jeho záležitostí. Baronka musí zemřít, raději dřív než později. Žádný Soumrak bohů při soudním projednávání se bohužel neuskuteční. Volné konce se musí svázat.

Nebo odříznout.

23. LISTOPADU 1945

„Vaše neohlášené návštěvy se stávají pravidlem, inspektore Manhofe.“

Nesnášel barončinu hloupou domýšlivost nazývat tmavou a zatuchlou místnost, kde seděli, po anglicku přijímacím pokojem.

„Falk má dnes volno, že?“

Přikývla. „Zdá se, že toho o mém denním harmonogramu víte víc než dost.“

„Je to moje práce, vědět takovéhle věci. Chtěl jsem vám informaci pro dnešní večer předat osobně. Jde o důležitého svědka obžaloby. Může spojit Göringa s koncentračním táborem v Sobiboru. To by byla usvědčující výpověď proti polnímu maršálovi.“

„Potom musíme zajistit, aby si ten svědek neužil před soudem svůj velký den.“

Zvedla šálek čaje, aby si s ním připila. Manhof nesnášel barončinu posedlost čajem s citronem. Měl rád kávu; čaj byl pro ty, co mají slabý žaludek. Ale napil se, aby ji potěšil, aby ji udržel v klidu a pohodě.

Ano, dnes večer přijde na řadu nejdůležitější oběť ze všech, řekl si a chuť citronu mu stáhla rty. Dnes večer to bude sama baronka, kdo se stane obětí. Musí dodržovat třídenní časový plán až do samého konce. Jak příhodné. Žádný konkurent z černého trhu ani žádný svědek obžaloby nebude dnes večer čekat na baronku v ruinách; místo toho na ni bude čekat smrt. Sám Manhof na to dohlédne, přežije útok šílené ženy. Měl připravenou historku: sám neohroženě čelil nebezpečí, protože věděl, že k vraždám dochází vždy po třech dnech. Chodil prázdnými ulicemi města – a snažil se vraha navnadit. Podařilo se mu to, ale vrah bohužel nepřežil.

Ano, Manhof měl svou historku skvěle připravenou; jeho tým věděl, že bude dnes večer v ulicích jako volavka. I v tomto upraveném scénáři bude hrdina, stále bude ten, kdo rozlouskne případ a zbaví se posledního zbytku usvědčujícího důkazu, který proti němu existoval.

„Tak řeknete mi to, nebo ne?“ zeptala se baronka.

Manhof se odhodlal k druhému doušku čaje. Je důležité udržet ji v klidu – nebudit podezření.

Usmála se na něj a on najednou cítil, že je udýchaný, jako by běžel. Nadechl se, ale stále mu chyběl kyslík. Šálek mu vypadl z ruky na podlahu, ale už ani neslyšel tu ránu.

„Je vám něco, vrchní inspektore?“

Její úsměv, vítězný pohled, bylo to poslední, co viděl, než ho obestřela tma a upadl do kómatu vedoucímu k smrti.

Zkroucená otevřená ústa v jeho obličeji odrážela údiv, když si uvědomil, že vypil čaj říznutý svým oblíbeným jedem.

Tenhle způsob je mnohem víc dámský. Baronka se zasmála svému malému žertíku. Dámský způsob zabití, jedem, a ne čepelí.

Chudák Reiner. Byl tak průhledný. Očekávala, že ji bude přemlouvat k tomu svatému poslání, i když se po Francouzově smrti strašně pohádali. Ale karty nakonec odkryl, když jí dal ten dělbuch. Domníval se, že jako křehká žena – sice vražedkyně, ale stále jen žena – o těch věcech nic neví. Ale věděla. Byla vdovou po generálovi von Prandtauer; dokázala poznat časovanou bombu, když ji viděla.

Ta neslaná nemastná americká reportérka jí dodala zbývající informace. Večerní káva a koláč a Američanka vysypala všechno, co získala od svého milence, nechvalně známého kapitána Morgana: fakt, že několik obětí bylo napojeno na černý trh.

Baronka okamžitě věděla, že ji Manhof využil na špinavou práci, zřejmě aby odstranil nežádoucí konkurenci. Nešlo o svědky proti statečným Němcům na lavici obžalovaných.

A teď měla být obětována a umlčena v soudní síni.

Tak durchsichtig, tak průhledný! Ubohý Rainer. Stěží mohl být jejím soupeřem.

Ne jako její bratr Gerhard. To byl opravdový muž, skutečný soupeř. Vzpomínka na jejich noční hrátky ji vzrušila a vehnala ruměnec do tváře. Matka už tenkrát byla po smrti a otec trčel ve studovně se svými lékařskými knihami. Milované skalpely, kterými je obdaroval. Gerhard byl velmi vynalézavý. Četl jí z knih Karla Maye a pak ji zasvětil do her Vinnetoua, statečného bojovníka, který nedává najevo bolest.

Stateční bojovníci nikdy nedávají najevo bolest, řekl by Gerhard svým nádherným hlasem. Stateční indiáni o své bolesti mlčí.

Teď se jen potřebovala zbavit inspektorova těla, než ho objeví některý z těch vlezlých nájemníků a než se vrátí Falk. Měla pro něj bezvadné místo.

Plukovník Adams udělal piruetu, otočil se od okna a pohlédl na Morgana.

„Pobavilo vás něco, kapitáne?“

„Vůbec ne,“ řekl Morgan a snažil se potlačit úsměv. Ale Adams na chvíli vypadal jako malá nasraná balerína.

„To je dobře, protože na tom není nic humorného. Naši spojenci si stěžují u kontrolní komise, že jsme ve vyšetřování daného případu neudělali žádný pokrok. Zvlášť Rusové jsou celí žhaví převzít vyšetřování. Můžete mi, kapitáne, vysvětlit, jak to, že jsme dokázali zastavit Hitlera a jeho esesmanské gaunery, a teď si neumíme poradit s jednou mrňavou ženskou, která řádí v norimberských ulicích?“

„Inspektor Beck pracuje s novou teorií. Možná že ta žena není sama.“

„Výborně. Skvěle. Doufám, že umíte víc než teoretizovat a dostanete konečně toho vraha nebo vrahy za mříže.“

Jeho hlas nabíral na intenzitě, jak mluvil – zuřivý pedant.

„Víte, jaké je dnes datum, kapitáne?“

„Ano, uvědomuji si to, pane. Pro všechny případy budeme mít večer hlídky jako minule.“

Hlídky se týkaly i Morgana; stále trpěl nedostatkem spánku.

Adams znechuceně zavrtěl hlavou. Přešel ke stolu, vzal noviny a hodil je před Morgana.

„Předpokládám, že jste to viděl. Objevili se predátoři. Teď už novináře neudržíme na uzdě.“

Morgan se podíval na noviny. Byl to výtisk evropského vydání The New Leaderu: Morgan okamžitě uviděl článek, o němž Adams mluvil – byl vpravo nahoře na titulní straně. Titulek ho bil do očí, tři řádky, čtyřicetibodové písmo: KRVAVÁ JATKA V NORIMBERSKÝCH ULICÍCH!

Autorem článku byl Pierpoint Phipson, ale informace obsažené v textu byly nástinem toho, co Morgan hloupě vyžvanil té noci, kterou trávil s Kate. Počet zavražděných, třídenní intervaly, šifrované zprávy, podezření na účast černého trhu či werwolfů. A poslední rána, v článku bylo uvedeno jeho jméno, Morgan, hlavní vyšetřovatel celého případu. Článek se nezmiňoval o tom, že vrahem je pravděpodobně žena; tuto informaci před ní Morgan zatajil.

Proboha, byl pěkný blázen. Hrála to na něj, jen aby dostala svůj příběh; ten Phipson v tom zřejmě jede s ní; nemohla použít své jméno ani riskovat, že přijde o husu, která snáší zlatá vejce, co se informací týče. Kapitán Nathan („říkej mi Nate“) Morgan.

„Do hajzlu s tebou!“ řekl nahlas s novinami v ruce.

„Promiňte, kapitáne. Není třeba být vulgární.“

„Omlouvám se, pane. Seberu tomu Phipsonovi novinářský průkaz. Novináři souhlasili s tím, že nebudou šířit fámy.“

„Zdá se, že ten chlap měl něco víc než fámy, kapitáne. Došlo k nějakému porušení bezpečnostních opatření?“

„Ne, pane.“

„Ten Němec, co pro vás pracuje. Věříte mu?“

„Absolutně.“

„Tak zjistěte, jak ten reportér získal informace. Jestli došlo k úniku informací, chci to hezky rychle zazdít, rozumíte?“

„Ano, pane.“ Zazdí to, jistě. Jako soudek Amontillada.

„Ukradl jste mi poznámky.“ Kate byla rozzuřená.

Když uviděla ten článek v ranním New Leaderu, rozběhla se do tiskového střediska v justičním paláci. Henry Brandt a Pierpont Phipson byli na svých obvyklých místech; kolem toho druhého stál hlouček kolegů, kteří mu gratulovali.

„Vítejte v práci, slečno Wallaceová,“ řekl Phipson místo odpovědi.

„Je to neetické. Ty poznámky nebyly určené k vydání. V žádném případě ne zrovna teď.“

„Jaké poznámky by to měly být?“ Phipson mluvil s iritujícím středoatlantským přízvukem, jako by vystudoval v Anglii.

„Jste sprosťák, Phipsone.“

„Ale ne. Vy snad umíte klít.“

Ostatní novináři se zasmáli.

„Dobrá. Co tohle? Zasranej sprosťák.“

Nastalo ticho. Brandt se konejšivě dotkl její paže.

„Férová soutěž, řekl bych,“ prohlásil Phipson. „Poznámky, do nichž každý může nahlédnout.“

Chovala se jako idiot, když si zapsala poznámky z Morganova vyšetřování. Řekl jí, že je to přísně tajné. Ale musela je zaznamenat; věděla, že na ně dojde, až bude případ uzavřený. A ona pak bude první, kdo přinese informace o pozadí celé kauzy. Nechtěla zradit Morganovu důvěru, neměla v úmyslu zveřejnit materiál předčasně.

„Tohle je tedy novinářské krédo?“ řekla. „Pokud ano, předpokládám, že se ve společných sprchách raději nepředkláníte. Když vám upadne mýdlo, necháte ho ležet, mám pravdu?“

„Teď už se snížila k vulgaritám,“ vysmíval se jí Phipson, ale ostatní novináři už tu hádku nepovažovali za zábavnou.

Brandt se obrátil na svého kolegu. „Chcete říct, že jste ten článek ukradl slečně Wallaceové? Připouštíte to?“

„Jestli to připouštím? Samozřejmě že ano,“ rozzářil se Phipson. „Každodenní rutina. Práce žurnalisty je shromažďovat a šířit informace. Z jakéhokoli zdroje.“

Ostatní zaúpěli nad tímto cynickým komentářem jako rozhořčený sbor v řecké tragédii.

„Ověřil jste ty informace?“ naléhal Brandt.

„Jsem si jist, že se o to postarala slečna Wallaceová.“ Phipson pohlédl jejím směrem. „Mám pravdu, slečno Wallaceová? Při milostných tete-a-tetes v baru hotelu Grand.“

Neřekla už ani slovo, pouze shrábla zápisník a vyřítila se z tiskového střediska.

„Možná má pro to nějaké vysvětlení,“ řekl Beck. Ale pochyboval o tom.

„Nechme to být. Musíme zorganizovat patroly pro dnešní večer.“

Pak se objevila ve dveřích; Beck viděl, že je rozrušená.

„Je mi to líto,“ řekla, aniž počkala, až ji pozvou dál. „Rozhodně jsem nechtěla, aby ty poznámky viděl někdo jiný.“

Morgan se podíval skrz ni s chladným opovržením v očích.

„Poslouchej mě, Nate. Nejsem tvůj nepřítel. Nikdy bych tě nezradila. Phipson našel můj notes. Přísahám.“

Morgan zůstal potichu; lícní svaly mu jen hrály.

„Možná někdy jindy, slečno Wallaceová,“ řekl po chvíli Beck, zvedl se a vzal ji za paži.

Vykroutila se mu. „Neříkejte mi, co mám dělat. A nestrkejte do mě. Dokážu odejít sama.“ Podívala se prosebně na Morgana. „Proboha, řekni něco, Nate. Nedovol, aby to takhle skončilo. Něco mezi námi přece bylo.“

„Předpokládám, že už máte všechny informace, které jsem vám mohl poskytnout, slečno Wallaceová,“ řekl konečně Morgan monotónním hlasem. „Teď, když dovolíte, máme práci. Měl bych snad zavolat někoho od MP, aby vás doprovodil?“

„Říkám ti, že to namouduši byla pouze chyba. Nemůžeš věřit, že jsem si s tebou jen hrála. Nebo ano?“

Dívala se na něj dlouho a pozorně. Nakonec zavrtěla hlavou. „Jsi studenej čumák. Není divu, že jsi sám. Prvotřídní špion, od každého, koho potká, čeká zradu. Jen abys věděl, v mém případě jsi měl pravdu. Zpočátku jsem to na tebe chtěla jen hrát, abych se dostala za tvou obrannou zeď a získala svůj příběh. Ale po prvním večeru, kdy jsme si povídali, jsem věděla, že bych to nemohla udělat. Věděla jsem, že k tobě doopravdy něco cítím.“

Morgan na ni zíral, jako by byla exotické zvíře.

„Ztrácím tu čas, že?“

Beck už u toho nechtěl být. Zaměstnal se přípravou harmonogramu pro dnešní večer. Připravoval rozmístění vojáků, krok za krokem.

„Na shledanou, slečno Wallaceová,“ hlesl Morgan.

Baronka věděla, že mrtvé tělo je pytel krve. Dcera známého chirurga měla spoustu vědomostí, kterým kdysi nevěnovala pozornost, ale nakonec byla vděčná, že se s ní tatínek o ně podělil. Získala pocit, že se vyrovnala svému chytrému bratru Gerhardovi.

Trvá nějakou dobu, než po smrti poklesne diastolický tlak. Kdyby teď prořízla Manhofovu krční žílu, ještě by z ní stříkala krev. Ale nechtěla, aby se vila Prandtauerů stala místem činu. Ne. Měla připravené jiné místo.

Nebyla náhoda, že baronka přijala Manhofa v přijímacím pokoji. Francouzské okno za damaškovými závěsy usnadňovalo přístup. Ujistila se, že hosté jsou mimo dům, a přivezla z kůlny vedle garáže kolečko. V přijímacím pokoji kolečko naklonila a naložila na něj Manhofovo mrtvé tělo. Poté kolečko zase narovnala a tak tělo zvedla. Přikryla ho celtou z kůlny.

Když odvážela kolečko do kůlny, vypadala jako zahradník. V kůlně svázala Manhofovy nohy pevným lanem, přehodila jeden konec lana přes trám, připojila ho k navijáku a potom otáčela klikou, až tělo viselo ve vzduchu jako maso u řezníka.

Asi po půl hodině svaly v těle povolily a cévy se rozšířily. Bez srdce, které fungovalo jako pumpa, nevytékala žádná krev. A proto baronka potřebovala využít gravitaci, aby vytvořila místo činu. Krev po smrti jednoduše proudí do nejnižší části těla.

Gravitace, jen gravitace, pomyslela si, když za sebou zamykala dveře od kůlny.

24. LISTOPADU 1945

„Tvrdil, že bude večer dělat volavku,“ řekl Perlmann. „Ale nikdo mu to doopravdy nevěřil.“

Beck se podíval na tělo, jehož hlava visela z drolícího se schodu pod tribunou. Na Zeppelinfeldu dnes nikdo nebyl, jen tým kriminálky a američtí vojáci. Ráno nějaká stará paní, která hledala dřevo, našla tělo; stála vedle Morgana a třásla se. Beck pochyboval, že budou mít štěstí jako v případě Berthy Kraussové, jež byla svědkem vraždy prvního Francouze.

Což jej přivedlo na jinou myšlenku: Kdy jim zatraceně dají z Berlína informaci o držitelích Rytířského kříže? Až někdo povraždí půlku Norimberka?

Na schodu pod Manhofovou hlavou byla velká kaluž krve. Krev ztuhla a získala rezavě hnědý nádech. Tolik krve z tak malého muže, pomyslel si Beck.

Byl konec s teoriemi o Manhofovi. Beck cítil zklamání. Chtěl, aby to byl Manhof. Možná to chtěl až moc. Zamlžila snad nenávist k tomu muži jeho racionální úsudek? Je to možné.

„Je tu něco divného, Becku,“ řekl Perlmann.

Beck mu znovu věnoval pozornost. „Jak divného?“

Perlmann zavrtěl hlavou. „Je tu moc krve.“

„No jo. Někdo mu proříznul krk. Tak je to.“

„Nejsem doktor, ale ta rána je hodně hluboká.“

Beck začal ztrácet trpělivost, ale vtom mu došlo, co má Perlmann na mysli.

Klekl si, aby si ránu mohl lépe prohlédnout. Krční tepna byla proříznutá, řez zasahoval hluboko do jícnu. Podobné zranění by mělo přivodit rychlou smrt. Když srdce přestane bít, krev přestane proudit.

Beck se znovu zadíval na kaluž krve. Žádné kapky kolem – žádné cákance na okolních schodech, nic.

Morgan dokončil výslech staré paní a přidal se k nim.

„Našli jste něco?“ zeptal se.

Beck vstal a otřel si prach z kolena. „Moc krve na tak hlubokou ránu.“

„Možná krvácel po smrti,“ nadhodil Morgan a ukázal k tělu, „hlavu má dole. Gravitace.“

„Možná,“ připustil Beck. „Ale kam vystříkla krev při útoku? Ta kaluž krve je příliš úhledná. A je jí moc.“

„Že by další souboj Becka a Manhofa?“

„Ne.“ Beck se nedal odradit. „Myslím, že potřebujeme pitvu.“

Morgan si navlékl rukavice, sklonil se a dvěma prsty opatrně uchopil stránku vytrženou z knihy, kterou měl Manhof v pravé ruce. Pracovní návyk – pro případ, že by na zprávě byly otisky prstů. Ale žádné tam nebudou, jako nebyly na těch ostatních stránkách. A i kdyby tam byly, nemají databázi otisků, aby je porovnali. Po kobercovém náletu na Norimberk nezůstaly žádné kriminalistické záznamy. Kriminologie v těchto podmínkách není věda, ale pouhá dedukce.

„Tentokrát je zpráva kratší, podle počtu podtržených slov.“

„To nesedí,“ řekl Beck. „Manhof je Němec. Další oběti byli spojenečtí vojáci, vítězové. Kam se poděla symbolika?“

Odpověď na tuto otázku našli o hodinu později, když se vrátili do justičního paláce a rozluštili šifru.

„VALKYRIE,“ řekl Morgan. „Neboli Valkýra.“

„Ukažte.“ Beck napjatě sledoval dešifrovací proces.

„Jasně,“ řekl.

„Ta smrt tím dostává dost šílený smysl,“ řekl Morgan, který pochopil význam zašifrovaného slova.

„Jestli byl Manhof jedním ze spiklenců, tak ano.“

„Valkýra, krycí název pro spiknutí, které mělo za cíl odstranit Hitlera. Příslušníci wehrmachtu a německých bezpečnostních složek se 20. července 1944 pokusili spáchat na Hitlera atentát. Poté, co bomba nastražená plukovníkem Clausem von Stauffenberg ve Vlčím doupěti, vůdcově hlavní stanu ve východním Prusku, selhala, se Hitler nemilosrdně pomstil, dal zabít pět tisíc skutečných i předpokládaných spiklenců.“

„Možná byl jedním z těch, kterým se podařilo uniknout,“ uvažoval Morgan nahlas. „Ale jak to naše vražedkyně věděla?“

„Možná to nevěděla,“ usoudil Beck. „Setkáváme se tu se symbolikou, že? Ostatní oběti se také osobně neúčastnily invaze do Polska nebo křišťálové noci. Jsou to zástupci. Umístění Manhofova těla na tribunu Zepellinfeldu do tohoto profilu zapadá. Ryzí divadlo: zrádce říše zemře tam, kde mašinerie nacistické propagandy byla nejsilnější.“

„Takže se hodil jakýkoli Němec?“ zeptal se Morgan. „Manhof měl podle Perlmanna včera dělat volavku. Je to jen náhoda?“

„Nebo byl zrádcem v jiném slova smyslu.“

Brzy večer dostali pitevní zprávu od Haskella: dle stupně rigoru mortis, posmrtné sinalosti a teploty těla patolog odhadoval, že Manhof zemřel během předchozího dne. Nejpozději v šest večer. Ve zprávě rovněž stálo, že v těle byly nalezeny výrazné stopy kyanidu draselného, cyankáli.

„Takže jste měl pravdu,“ řekl Morgan Beckovi.

„Co se týče zinscenované vraždy, tak ano,“ souhlasil Beck. „Ale stále nevíme, jakou roli v tom Manhof hrál. V každém případě to vyvolává pochybnosti.“

„Musíme zmapovat, kde se Manhof včera pohyboval.“

„Už jsem s tím začal,“ řekl Beck. „Jeho kolegové z kriminálky tvrdí, že odešel z kanceláře kolem desáté. Manhof byl tajnůstkář: nikdy nesděloval recepčnímu, kam má namířeno. Zažádal o džíp, ale řídil sám.“

„Ten džíp, který se našel na místě činu?“

Beck přikývl.

„Co říká tachometr?“

„Ujel asi osmdesát kilometrů.“

„Jel tedy mimo město. Repatriační tábor, zajatecký tábor. Spousta možností.“

„Myslím, že to nebylo žádné veřejně známé místo. Manhof musel někde viset jako mršina, aby se mu krev dostala do hlavy a bylo možné připravit falešné místo činu.“

„Což na druhou stranu znamená, že si vražedkyně s námi pohrává,“ usoudil Morgan.

„Možná,“ připustil Beck. „Musíme to prověřit.“

Vyměnili si pohledy, oba napadla stejná myšlenka.

Nakonec ji vyslovil Beck. „Nemůže to být Imhoferův statek. Máme tam vojáky.“

Morgan se rozhodl, že se na to vyspí; byl hrozně unavený. Během dvou dnů spal jen pár hodin.

Beck měl větší výdrž. Zůstal v kanceláři a procházel první várku dálnopisu z Berlína.

„Dali tam všechno,“ zabručel, když Morgan odešel. „Dokonce i nositele Železného kříže. Bude trvat týdny, než se tím prokoušeme.“

Baronka v sobotu vstávala později. Falk si na to zvykl a na nic se neptal.

Teď večer hrála při večeři roli hostitelky. Plukovník Jensen se vrátil a znovu se ubytoval v podkrovním pokoji. U dalšího stolu seděla britská překladatelka Beth a nabubřelý mladík, zrzavý americký právník – William, ne Bill. Ta šedá myška je evidentně zamilovaná, řekla si baronka, ale pochybovala, že její city jsou opětovány.

Baronka byla ke všem vlídná.

Plukovník Jensen přivezl z Londýna pár lahví Boodles ginu a okázale jí jednu láhev předal.

„Říkají, že je to Churchillova oblíbená značka.“

„Doufám, že mu nebude chybět.“

„No, troufám si říct, že je ho dost, aby stačil pro všechny, dokonce i v dobách nedostatku.“ Přejel očima po místnosti. „Když o tom tak mluvím, tak ginu je dost, ale chybí slečna Wallaceová.“

„Má teď moc práce, když začal soud.“

„Samá práce, žádná zábava. To není pro mladou dívku dobré.“

Baronka najednou dostala neodolatelnou chuť hodit mu kvartovou láhev ginu do jeho hloupého, samolibého obličeje a zničit ten dokonalý úsměv a chrup.

Místo toho řekla: „Myslím, že má známost.“

„Není to ten mladý muž, o němž se včera zmínil New Leader? Vzpomínám si, že jsem je spolu viděl.“

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte.“

Plukovník Jensen baronce zhruba popsal Phipsonův článek. „Dovedete si představit, jaký rozruch to vyvolalo na velitelství. Samozřejmě jsme mu odebrali novinářský průkaz, ale jakmile se ta story dostala ven, už těžko zabráníme jejímu šíření. Jeden si říká, jestli o tom slečna Wallaceová věděla.“

„To nevím, plukovníku.“ Snažila se, aby nebylo vidět, jakou jí to udělalo radost. Svět uslyší o jejích schopnostech. „A proč chcete, jak tvrdíte, udržet tyto zprávy v tajnosti?“

Blahosklonně se na ni usmál. „No, není třeba se do toho pouštět. Komplikovaná záležitost. Musíme se zaměřit na soudní proces.“

„Rozumím.“ Znovu potlačila nutkání praštit ho lahví ginu do hlavy.

Odešla od plukovníkova stolu a rychle pozdravila další dva hosty. Neposlouchala, co říkají, a myslela na ten novinový článek a na práci, kterou odvedla předchozího večera. Její manžel byl možná neloajální hajzl, ale musel by být pyšný na to, co dokázala.

Potom, co v kůlně pověsila Manhofovo tělo na trám, odvezla jeho auto – americký džíp – na okraj pozemku a zaparkovala ho na obslužné cestě poblíž zahradnické kůlny, kam nikdo ze služebnictva nechodil. Všechno bylo v pořádku, dokud se nevrátí Falk. Pravidelný volný den přijímal s velkou nechutí. Musela ho donutit, aby jednou za týden opustil vilu, a ona tak měla trochu klidu. Jinak byl pořád nablízku, stále číhal někde na chodbě. Věrnost dotažená do absurdních extrémů. Sloužil u nich od barončina dětství, od matčiny smrti. Nemohla ho jen tak propustit; to nešlo. Je třeba dodržovat společenské normy.

Ale bylo pro ni obtížné pracovat pod jeho pátravým pohledem.

Brzy večer se omluvila, že ji bolí hlava. Počkala, až dům utichl, a po zadním schodišti se vykradla ven. Navlékla na sebe manželův zahradnický oblek, vlasy stočila pod klobouk. Znovu použila kolečko a převezla Manhofovo tělo společně se starým bicyklem do džípu. Oboje přikryla celtou.

Potom několik hodin objížděla norimberská předměstí.

Geniální nápad, říkala si. Každý ví, že se dá zjistit, kolik kilometrů auto ujelo; vyšetřovatelé, kteří následujícího dne objeví džíp, si budou lámat hlavy, kde byl Manhof celý den, a nedokážou vozidlo vystopovat zpátky k její vile.

Nakonec, aniž ji sledovala nějaká vojenská hlídka, zabočila k Zepellinfeldu, k zadní straně tribuny. Nejtěžší bylo dotáhnout tělo ke schodům, ale baronka objevila netušené zásoby síly a energie, aby tento úkol zvládla. Byla skutečná radost cítit, jak skalpel projel ochablou kůží na Manhofově krku. Měsíc na chvíli vyšel zpoza mraku a ona tak mohla vidět, že přípravné práce nebyly zbytečné: krev pomalu vytékala z rány a rozlévala se na schodu pod jeho hlavou.

Potom šlapala na kole zpátky do Grailaueru, ve čtyři ráno se vplížila do ložnice a spala jako mimino téměř až do oběda.

„Baronko? Myslíte si to také?“

Otázka ji vytrhla ze snění.

„Omlouvám se, přemýšlela jsem o zítřejším menu. Co že si myslím?“

Zrzavý právní zástupce William Stanton se na ni pozorně podíval. „Že by všichni měli viset. Jako odstrašující příklad. Neprojevili soucit, tak bychom ho neměli cítit ani my.“

„Rozhodně,“ řekla.

V tu chvíli se rozhodla, že uskuteční původní plán.

Kate přestala plakat před třemi hodinami; došly jí slzy. Teď se její smutek změnil v ryzí vztek. Co si Nate Morgan myslí, takhle se jí zbavit? Její otec je Bertram Wallace, senátor za velký stát Pensylvánie. Její otec by si mohl Morgana koupit a zas ho prodat, desetkrát dokola.

Věděla, že jde do tuhého, když se dovolává otce. Dělala to jen ve chvílích zoufalství, jako když ji plukovník Jensen obtěžoval během letu do Norimberka.

Bože, jsem tak zoufalá? Tak bezmocná?

Ne, rozhodla se. Nejsem ani zoufalá, ani bezmocná.

Věděla, jak se kapitánu Morganovi, bývalému agentovi OSS, pomstít. Rozlouskne případ, který ho vyvádí z míry. Získá vavříny, které chtěl pro sebe.

Ráda pak uvidí jeho tvář.

Znovu si lokla pálenky, kterou koupila ve Stube poblíž justičního paláce. Chutnala jako oheň, ale udělali ji ze švestek. Ukázka destilované alchymie.

Věděla přesně, co udělá: vybuduje si kariéru na troskách hloupé milostné aférky. Alchymie, nebo fénix zrozený z plamenů?

Blbost, řekla si. Motám všechno dohromady. Nemám nic.

Kate Wallaceové se začala točit hlava.

25. LISTOPADU 1945

Zvuk kostelních zvonů byl silnější a silnější. Měla dojem, že jí z toho pukne hlava. Vzbudila se a došlo jí, že to nejsou zvony, ale neodbytné klepání na dveře. Kate se převrátila na druhý bok, aby se podívala, kolik je hodin, a hlavou jí projela ostrá bolest. Zaúpěla.

Z druhé strany dveří se ozval barončin hlas: „Slečno Wallaceová? Jste v pořádku? Kate?“

Oči pomalu zaostřily na budík: Za tři minuty tři čtvrtě na deset. Nemohla si vzpomenout, co je za den.

Další zaklepání. „Kate? Jste tam?“

„Chviličku,“ řekla Kate a zvedla se z postele. Podívala se na sebe a zjistila, že se večer ani nepřevlékla do pyžama. Natáhla si na nahé tělo hedvábný župan. Každý krok působil muka její hlavě.

Otevřela dveře, za nimiž stála ustaraná baronka.

„Omlouvám se, že vás obtěžuji. Ale dělala jsem si starosti, jestli vám něco není. Poslední dobou jsme vás moc neviděli.“

Baronka nahlédla do pokoje, nedopitá láhev slivovice a oblečení poházené po židlích a po zemi.

„Kate?“

Barončin zájem prolomil Kateinu obrannou bariéru. Vyhrkly jí slzy a nechala se obejmout pevnými barončinými pažemi.

„Ach, Sissy. Jsem tak nešťastná. Nenapsala jsem ten článek. Ale on mi nevěří. Podíval se na mě… podíval se skrz mě, jako bych byla neviditelná.“

„To bude v pořádku,“ řekla baronka, postrčila ji zpátky do pokoje a zavřela za nimi dveře. „Sissy je tady, aby se o vás postarala. Nedělejte si starosti. Bude to dobré.“

Uložila Kate zpátky do postele a přikryla ji.

„Přinesu kávu.“

Kate ji vzala za ruku. „Jste opravdová přítelkyně.“

Telefonát přišel v deset hodin ráno. Beck byl v justičním paláci a procházel dálnopisy z Berlína, hledaje Rytířský kříž v hromadě Železných křížů.

Hlas na druhém konci byl věcný; hlavní sestra ho informovala, jako by hlásila zprávu o postupu nevýrazné fronty.

„Necítila bolest,“ řekla. „Odešla v klidu. Zkoušeli jsme volat do hotelu –“

„Byl jsem od rána v práci.“

Jako by se musel omlouvat. Pomalu mu to docházelo.

„Nedá se nic dělat. Stalo se to v noci. Měla slabé srdce.“

Seděl strnule u stolu hodnou chvíli poté, co zavěsil. Morgan se vrátil z jídelny se dvěma šálky kávy.

„Jste v pořádku, Becku?“

Inspektor zvedl hlavu od telefonu. Stále si pamatoval den, kdy jim do bytu zavedli první telefon. Matka byla nejdřív nedůvěřivá, bála se, že dostane ránu, když otočí číselníkem. Otec ji škádlil, štípl ji, když se dotkla aparátu, a ona vyskočila a zaječela jako dítě.

„Becku?“

Zadíval se na Morgana a šálky s kávou v jeho rukou.

„Moje matka. Zemřela.“

Morgan jel s ním. Beck nechtěl společnost, ale Američan neposlouchal. Řídil a Beck hleděl na ruiny svého města pod prvním letošním popraškem sněhu. Bílý sníh přikryl zlo, smutek a smrt. Bezprizorné děti po sobě házely sněhové koule, hledaly radost všude, kde se dalo. Jedno z nich hodilo koulí po projíždějícím džípu.

Na předměstí zůstalo ležet víc sněhu. Křupal pod nohama, když kráčeli po chodníku k sanatoriu.

„Počkám tady,“ řekl Morgan u vchodu do budovy.

Beck neprotestoval. Našel vrchní sestru, která jej mlčky zavedla dlouhou chodbou do pokoje, jenž matce zajistil spoluprací s Američany. Stálo to za to, zpříjemnil jí poslední dny života. V pokoji byly zatažené záclony; pod přikrývkou se choulilo drobné tělo. Jakmile sestra odešla, roztáhl záclony a pustil dovnitř jasné světlo odrážející sníh, jenž ležel v rozlehlém parku za sanatoriem.

Chvíle jako tato mu ztěžovaly práci u kriminálky: těžko snášel pohled na mrtvá těla. Donutil se pohlédnout na její tvář. Byla jako z vosku, neskutečná. Objel prstem její studené čelo.

Znělo to jako fráze, ale opravdu vypadala klidně. Klid hledala od chvíle, kdy otec – její vroucně milovaný manžel – před několika lety zemřel. Zlomilo jí to srdce; a dnes zkrátka přestalo bít.

„Běž za ním,“ řekl nahlas. „Buďte znovu šťastní.“

Ale nemohl plakat. Proč ne? Proč to držel uvnitř?

Najednou se mu vybavila poslední slova, která mu matka řekla. Minulý týden, když sehnal slušné oblečení.

Proč nikdy nemluvíš o své ubohé ženě a dítěti? Zničí tě to, když to budeš držet v sobě.

Myslel na ně dost často. Na Helgu, již miloval s klidnou vášní. Myšlenka, že by mohl milovat jinou ženu, byla zcela absurdní. A na Lisabette, na drobnou zradu ukrytou v jejím jménu. Na její krátký a kouzelný život, který mu ukradli.

Nemělo to žádný smysl: válka už byla skoro prohraná, když druhého ledna 1945 došlo k bombovému útoku. V té době Ardennenoffensive, bitva v Ardenách nebo, jak to nazývali Američani, Battle of Bulge, byla rovněž ztracená, poslední nacistická ofenziva; v létě minulého roku se Američani vylodili na plážích Normandie a tlačili na Němce ze západu. Během léta roku 1944 padlo Polsko. Válka byla u konce, ale bombardování stále pokračovalo, více než pět set britských lancasterů. Během hodiny zničily devadesát procent městského centra, zabily osmnáct set obyvatel, sto tisíc dalších připravily o domov.

Na chvíli se uchýlil k číslům, procházel litanii zkázy jako statistik, a ne jako truchlící syn, otec a vdovec.

Čísla ho nezachránila. Věděl, co by měl udělat, co musí udělat.

Vytáhl matčiny paže zpod přikrývky a zkřížil je na prsou. Potom se přiměl k tomu, aby se sklonil nad jejím nehybným tělem a políbil ji na čelo.

„Sbohem, mami,“ řekl ode dveří. „Děkuju ti.“

Zastavil se u vrchní sestry, aby s ní domluvil formality ohledně pohřbu – matka bude mít řádný pohřeb, přestože tisíce lidí stále hnily v troskách. Není jednou z nich, není jen číslo.

Ani Helga a Lisabette nebyly jen čísla.

Morgan čekal na schodech, dlaně v podpaží, aby se zahřál. Opět začalo sněžit.

„Nemusíte jet se mnou.“

„To je v pořádku. Je příhodný den pro vyjížďku. Kam to bude?“

„Řeknu vám.“

Úzké uličky za nádražím téměř zmizely z povrchu zemského; na části pozemku vůbec nebylo patrné, že tu kdysi stály domy. Ale nakonec se Beckovi přece jen podařilo najít cestu k číslu 23 na Breite Gasse, kde stával jejich činžovní dům. Číslo viselo na překladu předních dveří, které představovaly vše, co zbylo z fasády. V ostatních domech na obou stranách už probíhaly práce na odklízení trosek; ale sem dělníci ještě nedorazili.

Morgan zůstal opět v pozadí, když Beck vysoukal dlouhé nohy z džípu a zamířil ke zničené budově. Býval to nízký, dvoupatrový barokní dům s malými místnostmi, kam pronikalo jen málo denního světla, ale Beck se vždycky těšil na vůni pečeného vepřového a na Lisabette, která u stolu pracovala na svém nejnovějším výkresu. Domov.

Jejich byt byl ve druhém poschodí. Razil si cestu mezi sutinami a ohořelými okenními rámy. Nic, co by se dalo použít jako palivo, už tam nebylo. Když se vrátil do Norimberka z flensburského vězení, zastavil se u zničené fasády, ale nedokázal jít dál. Co by tu mohl zachránit? Manželka i dcera vyletěly do vzduchu a shořely na popel.

Ale teď byl rozhodnutý najít nějakou upomínku, něco, co by mu připomínalo ty, které ztratil. Došel na místo, které snad mohlo být zadní částí budovy. Začal hrabat v hromadě sutin úlomkem skla. Několikrát se řízl do prstu, ale nepřestával a hrabal stále hlouběji. Musí tam být něco, nějaká upomínka na jeho starý život.

Byl na všech čtyřech a po tvářích mu tekly slzy. Slyšel nářek a uvědomil si, že vychází z něj. Držel ho celou dobu uvnitř a teď se valil ven. Přes slzy skoro neviděl, vzlyky slábly. Jako by měl vysokou horečku, která ho zlomila a léčila najednou.

A potom levou rukou nahmatal kov. Soustředil se na to místo a odhazoval úlomky omítky a cihel a odkryl roh něčeho, co vypadalo jako kovová krabička, která odolala plamenům.

Náhlá vzpomínka. Ale ne, to nemůže být ono. Třetí výročí, Helga mu darovala jemně vypracované pouzdro na holení. Příliš hezké na tak obyčejné věci.

Hrabal ještě zuřivěji a snažil se skrýt své emoce. To nemůže být ono. Ale brzy uvěřil, že je to tak. Pouzdro na holení k třetímu výročí svatby. Do krabičky si ukládal drobné předměty z každodenního života. Pro ostatní jen bezvýznamné předměty, ale pro něj malé poklady. Otřel z krabičky prach a špínu a jasně rozeznal arabesky vyryté do víka. Přitiskl ji na prsa a uslyšel, že uvnitř něco rachotí. Zvedl oči k padajícím vločkám sněhu a tiše poděkoval.

„Jste v pořádku, Becku?“

Morgan stál o pár metrů dál.

„Slyšel jsem nějaké zvuky… promiňte.“

„Neomlouvejte se.“ Beck máchl paží k runiám. „Náš domov. Moje Helga a Lisabette.“

Byla to úleva, bylo osvobozující vyslovit jejich jména nahlas.

Otřel si slzy. „Našel jsem tohle. Byl to dárek k výročí.“

Morgan nevěděl, co má říct. Předtím byly tyhle ruiny problémem někoho jiného. Němci začali válku, jako první bombardovali Londýn; to se ve válce stává. Ale tohle byla Beckova ztráta – Beckova ztracená rodina. Vše, co Morgan cítil, byl stud.

„Je mi to moc líto,“ hlesl konečně.

Beck stále svíral krabičku a kýval hlavou.

„Možná bychom našli ještě něco jiného?“

„Ne,“ řekl Beck něžně. „Tohle bude stačit.“ Vstal se vzpomínkou, že si do krabičky schoval Lisabettiny vlásky, když byla miminko; rozbité pero Mont Blanc, Helžino oblíbené. Úlomky jejich společného života. Poklady. Otevře si to až v soukromí – nechá si to na chvíli, kdy bude potřebovat emocionální vzpruhu. Jako dítě, které si nechává na potom nejlepší kus cukroví.

26. LISTOPADU 1945

Výraz v očích oběti stál za to: překvapení, šok, hrůza, zrada.

Je záhada, jak lidské oko může vyjádřit všechny ty emoce, napadlo ji, když umírající tělo padalo na podlahu pokrytou sutinami. Krev byla všude, potřísnila manželovu vojenskou tuniku a medaile. Zapnula si plášť, aby přikryla umazanou uniformu, vytáhla z kapsy dvě stránky vytržené z knihy a každou z nich vložila do jedné ruky bezmocného těla, které krvácelo na kamennou podlahu.

Podívala se vzhůru a znovu obdivovala, co viděla zaklíněné v klenbě – jako v loutkovém divadle.

Poslední chraplavý výdech u jejích nohou jí připomněl ještě jeden úkol. Sehnula se a prohledala kapsy na kabátu oběti. Byla opatrná, aby jí na rukou nebo na plášti neulpěla krev. V náprsní kapse nahmatala složený papír. Vytáhla jej, otevřela a přečetla zprávu.

Baronka přikývla a nacpala papír do kapsy na svém plášti.

27. LISTOPADU 1945

Jejich řidič zajel do Königstrasse, Morganovo důvěrně známé teritorium nedaleko hotelu Grand. Vrací se snad vrah na svá oblíbená místa? Mohli odhadnout vzorec, podle kterého si vybírá místa činu?

Než si stihl odpovědět na svou vlastní otázku, Beck křikl na řidiče, aby zastavil.

„Tady je to,“ řekl Beck a vyskočil z vozu. „Svatá Anna. Matka Panny Marie.“

Morgan chvíli zůstal strnule sedět: byl to ten vybombardovaný kostel, kde se s Kate poprvé políbili.

„Uvnitř?“ zeptal se nevěřícně.

„Je velmi vynalézavá, naše vražedkyně.“

Přešli přes trosky zřícené střechy; Morgan bloudil očima po zničené klenbě, kde stále visel německý bojový letoun.

„Znáte to tady?“ nadhodil Beck.

Morgan přikývl. „Už jsem tu byl.“

Perlmann stál nad tělem a vrtěl hlavou. Doprovázeli ho dva empíci. Další tři odešli, když se objevili Beck a Morgan.

Morgan zažil další šok, když si zdálky prohlédl tělo.

„Žena.“

„Měl jste mi to říct do telefonu,“ řekl Beck Perlmannovi, který nad tím jen pokrčil rameny.

„Třeba to není naše,“ nadhodil Morgan, jenž se bál pohlédnout oběti do tváře. Bylo tu příliš mnoho náhod.

„Ale je to vaše,“ zamumlal Perlmann norimberskou němčinou. „Všechny znaky sedí.“

„Perlmann má pravdu,“ připustil Beck, když se nadechl a ustoupil o krok od těla.

Morgan se konečně přinutil podívat do tváře té mrtvé ženy.

Ne, není to ona. Napětí povolilo a stěží slyšitelný vzdech unikl z jeho rtů.

Morgan si klekl k tělu a zkoumal ránu na krku. Byla to práce jejich vraha.

„Tentokrát dvě,“ řekl Beck za jeho zády.

Morgan se podíval na ruce oběti; v každé byla jedna stránka z knihy.

„Předvádí se, co?“ prohodil Perlmann.

Morgan prohledal kapsy ženina kabátu kvůli identifikaci. Nepotřeboval pas, aby mu bylo jasné, že to není Němka; kabát, trvalá ondulace, všechno na ní svědčilo o tom, že je cizinka, která je tu kvůli soudnímu procesu. Pas našel v malé peněžence pod tělem oběti.

„Britka,“ řekl, ale nikdo na to nereagoval. „Elizabeth Garrisonová, dvacet osm let, původem z Brightonu.“

Vzadu v pasu byl speciální průkaz opravňující k účasti při soudním projednávání.

„Překladatelka. Do hajzlu!“ Morgan pomyslel na Adamse. Tohle mu dá zabrat. Možná ho dokonce stáhne z vyšetřování.

A možná by to měl udělat, řekl si Morgan. Motáme se pořád dokola a nikam to nevede.

Beck zatím zkoumal ty dvě stránky. „Zase z Maye. Je tu zmínka o Old Shatterhandovi a Vinnetouovi. Ale je na tom jedna dobrá věc.“

„A co?“ zeptal se Morgan, vstal a protáhl si záda.

„Zdá se, že použila jednoduchou šifru, iniciály.“

„Ukažte.“ Morgan si vzal jeden arch papíru a přečetl si podtržená slova. Beck měl pravdu.

„Dresden,“ řekl, když si v hlavě poskládal počáteční písmena k sobě. Drážďany.

„V tomhle vzkazu mluví k nám,“ řekl Beck a podal druhou stránku Morganovi, který rychle dešifroval zprávu. „Sloužím vyššímu soudu.“

„V podsvětí není nic než kosti.“ Morgan pohlédl směrem, odkud přicházel Perlmannův hlas; spodní polovina detektivova trupu byla pod zemí, nad dlážděnou podlahu vyčnívala jen ramena a hlava. Morgan si nevšiml, že šel dolů.

„Katakomby,“ vysvětloval Beck. „Co kdybychom měli štěstí a získali zase nějakého svědka?“

„Nezdá se, že by tam někdo bydlel,“ řekl Perlmann. „Hromady kostí odradí i lidi bez domova.“

Morgan znovu upřel pozornost na šifrované zprávy. Perlmann zdolal poslední schody, které vedly z katakomb, zavřel kovový poklop vedle oltáře a šel nahlédnout Morganovi přes rameno na stránky nalezené u oběti.

Beck se podíval nahoru na bojový letoun a potom na tělo britské překladatelky.

„Celé je to divadlo,“ řekl. „Symbolika a divadlo.“

Morgan přikývl; věděl, nač Beck naráží.

„Už nemáme před sebou posvátné dny nacistického státu, ale zločiny vítězů,“ začal Beck. „Říká to tady,“ ukázal na jednu ze stránek. „Slouží vyššímu soudu. Vyššímu, než je ten v justičním paláci.“

„Co je to za žvásty?“ ozval se Perlmann.

„Je to odveta za Drážďany,“ řekl Beck. „Za bombardování. Britští a vaši piloti,“ kývl na Morgana, „shodili na město v polovině února víc než tři tisíce tříštivých a zápalných pum. Třicet pět tisíc obyvatel bylo zabito, patnáct čtverečních kilometrů města zničeno následnou ohňovou bouří.“

Morgana podráždila Beckova zmínka o vašich pilotech, ale nechal to být. Nebyla správná chvíle na diskusi o etice plošného bombardování, o Blitz bombovém útoku na Londýn, o tom, kdo si začal. Beck měl pravdu; jejich vražedkyně otevřela nové téma.

„Velitel Harris,“ řekl Morgan. „Mozkem drážďanské operace byl Brit. Proto máme britskou oběť.“

Beck se znovu podíval nahoru. „A říká nám, že tentokrát se role otočily. Německé letadlo nad hlavou, mrtvý britský civilista dole.“

Perlmann už měl očividně dost psychologie a dějepisu. Začal prohledávat místo činu, aby zjistil, zda vražedkyně nezanechala nějakou stopu.

„Je tu další věc, na kterou se musíme zaměřit,“ nadhodil Beck. „Odchýlila se od svého schématu v několika bodech.“

„Obětí je žena,“ řekl Morgan.

„Správně. Potom je tu symbolika. Zdá se, že se změnila. Od kanonizace významných okamžiků z historie říše k potrestání vítězů.“ Beck se odmlčel.

„Mluvil jste o několika bodech.“

„Druhá zpráva. To je vodítko. Snaží se nám pomoct, říct nám, že jsme mizerní soupeři.“ Jako předválečný Řezník, pomyslel si Morgan. „Ta druhá zpráva je podstatná. Jako by chtěla srovnat hrací pole, připravit skutečný zápas.“

„Nebo zvyšuje sázky, víc si užívá potěšení, které jí vraždy přinášejí.“

Oba se zahleděli vzhůru na uvízlé letadlo a Beck potom prohlédl malou kabelku oběti: rtěnka, přídělový lístek a modrá kartička se jménem a adresou ubytovny.

„Vezmu si na starost místo, kde bydlela,“ řekl. „Něco by mohlo být v jejím pokoji.“ Neznělo to moc přesvědčivě. „Nebo by někdo z ostatních nájemníků mohl vědět, co zavedlo tu mladou ženu do vybombardovaného norimberského kostela.“

Morgan by se nejraději připojil k Beckovi, ale musel se jít zpovídat k Adamsovi.

„Doufejme, že se od spolubydlících něco dozvíte.“

Dvakrát zaklepal na dveře, než někdo přišel. Byly to velké, mohutné, těžké dveře – reprezentativní dveře, jak by řekli lidé z vyšších kruhů – a otevřely se pomalu jako víko sarkofágu. Osoba, která ho uvítala na druhé straně dveří, jako by vystoupila z podzemní hrobky: vysoký, vychrtlý muž oblečený do černého, obličej šedý jako jeho vázanka. Prořídlé vlasy měl sčesané dozadu a leskly se jako čerstvý asfalt.

„Mohu vám pomoci?“ Nebyla to otázka, spíš skrytá výhrůžka.

„Přicházím navštívit Frau Prandtauer,“ řekl Beck.

„Baronku von Prandtauer,“ opravil jej ten muž. „Jste očekáván?“

Beck vytáhl z náprsní kapsy pověření.

Sluha k němu přiblížil svůj dlouhý nos a pohrdlivým pohledem je prozkoumal. Beck se mu těžko mohl divit; vypadalo jako nějaký průkaz totožnosti, který si mohl udělat kdokoli, kdo sehnal kus tvrdého papíru a inkoust. Žádná kovová placka, kterou kdysi nosil jako vrchní inspektor kriminální policie. Ironií bylo, že po Manhofově smrti získal ten post zpátky, ale z nějakého důvodu, který nedokázal pochopit, to bude muset projít přes Spojeneckou kontrolní komisi, jež mu nejdřív vydá nový průkaz.

Do té doby tedy nosil tu legrační kartičku, nad níž se majordomus ušklíbal.

„Herr Beck,“ četl majordomus. „Spojenecká kontrolní komise.“

„Inspektor Beck,“ opravil jej na oplátku. „Jsem na kriminálce, ale spolupracuji s Američany. Můžu tedy vidět vaši zaměstnavatelku?“ Nedokázal vyslovit její titul. Nikdy nemohl vystát strojenou vznešenost.

„Ohlásím vás,“ řekla ta chodící mrtvola a zavřela Beckovi dveře před nosem, než stačil něco namítnout.

Beck chtěl znovu použít měděné klepátko, když se dveře, tentokrát dost rychle, otevřely. Stála za nimi hezká žena v hnědých tvídových šatech a zeleném svetru. Na nohou měla pevné vycházkové boty. Zamrkala šedozelenýma očima a usmála se na něj.

„Inspektor Beck?“ podala mu pravou ruku a pevně stiskla tu jeho. „Musím se omluvit za Falka. Je velmi starostlivý, abyste tomu rozuměl.“

„No, v dnešní době mu to těžko můžeme mít za zlé.“ Neměl rád tyhle zdvořilostní řečičky, ale začala s nimi baronka. Ta baronka.

„Ale prosím, pojďte dál, pojďte dál. Jak vám mohu pomoci?“

Je jí něco kolem čtyřiceti, odhadl Beck. Zachovalá.

„Musíte mi odpustit, jak jsem oblečená. Právě jsem se chystala na střelnici.“

Mluvila stroze, horlivě, in medias res, jako by každý musel znát její program.

„Střílíte?“ zeptal se, zatímco ji následoval z haly do menší zadní místnosti.

„Z luku,“ řekla a na chvíli se k němu otočila. Potom otevřela dveře do místnosti s těžkými závěsy, dubovým nábytkem, který vyplňoval rohy pokoje, a parketami pokrytými kvalitními vínově rudými koberci. Bylo tu šero, stěží rozeznal barvu stěn, jemnou modř drozdích vajec. Nad masivním dubovým příborníkem visely na zdi fotografie.

Sedla si ke stolku z růžového dřeva a pokynula na protější židli.

„Tak tedy, co vás přivedlo do naší vily?“

V tu chvíli se v pokoji objevil Falk s čajovou soupravou v ruce. Položil ji na stůl mezi ně a potom obřadně vycouval, jako by byl sluhou nějakého císaře a nesměl se k němu otočit zády.

Baronka nalila čaj do obou šálků; Beck počkal, až Falk odejde z místnosti, než pokračoval.

„Domnívám se, že je u vás ubytovaný jeden britský host. Elizabeth Garrisonová.“

Baronka přimhouřila oči. „Elizabeth? Ne… Ach, vy myslíte Beth. Tu mladou překladatelku. Omlouvám se. Používá zkrácenou verzi svého jména, jak se zdá. Neuvědomila jsem si tu shodu okolností.“

„Jakou shodu okolností?“ podivil se Beck.

„Mé křestní jméno je rovněž Elizabeth, tedy Elisabeth.“

Beck neodpověděl, ale vyndal průkaz totožnosti na stůl a přisunul ho k hraběnce.

„Ano,“ řekla. „To je Beth. Ztratila ho?“

„Obávám se, že mám špatné zprávy. Je mrtvá.“

Baronka si přitiskla ruce na ústa. „Můj bože,“ zašeptala. „Jak? Kdy? Mluvila jsem s ní včera večer u večeře.“

„Nezmiňovala se o tom, že má v plánu někam večer jít? Neměla se s někým setkat?“

Beck baronku, která zavrtěla hlavou, bedlivě sledoval. „Ne, mluvila o soudu, a jak je náročné tlumočit simultánně. Ubohá Beth. Co se jí stalo?“

Beck opět ignoroval její otázku. „Měla tu nějaké přátele? Myslím důvěrné.“

„Opravdu nevím. Obvykle jedla u stolu s panem Stantonem. Je to americký právník. Myslím, že pracuje pro obžalobu. U jídla si povídali. Jsem soukromá osoba, inspektore. A právě tak respektuji soukromí jiných.“

„Je pan Stanton ve svém pokoji?“

„Ne. Myslím, že jsem ho viděla před několika hodinami odcházet. Řekla bych, že je u soudu v justičním paláci.“

Beck přikývl. „Mohl bych vidět její pokoj?“ Postavil se a uhladil si oblek. Čaj zůstal nedotčený.

Baronka zůstala sedět. „Inspektore, vytrvale ignorujete můj dotaz, co se stalo ubohé Beth. Snad bych si zasloužila nějaké vysvětlení.“

„Po pravdě řečeno, není to možné,“ řekl Beck. „Zemřela. A teď se potřebuju podívat do jejího pokoje.“

Ruce měla položené na subtilním stolku a při Beckově odpovědi je zaklesla do sebe, až jí zbělely klouby. Beck usoudil, že baronka není člověk, kterého by chtěl mít za nepřítele, ale co se dalo dělat. Nebyla jeho povinnost dělat lidem radost.

Jakákoli vřelost z ní vyprchala. Vstala a mlčky ho zavedla do haly ke schodišti. Když vyšli na první podestu, z přítmí se vynořila další postava.

Beck byl udivený, že ji vidí. „Slečno Wallaceová,“ řekl, když je míjela.

Ohlédla se, v první chvíli ho nepoznala. Pak si uvědomila, kdo to je, a zrudla.

„Aha, zdravím.“

„Beck,“ připomněl jí. „Inspektor Beck.“

„Jasně. Už jsme se letmo viděli.“ Nevěděla, jak pokračovat. A byla smutná, jako by utrpěla nějakou ztrátu.

„Tvrdí, že chudák Beth je mrtvá,“ vyhrkla baronka. „Ale odmítá mi o tom říct cokoli dalšího.“

„Ta Britka? To je strašné,“ řekla Kate. „Včera večer tu byla. Co se stalo?“

„Vyšetřujeme její smrt,“ řekl Beck.

„Vidíte,“ stěžovala si baronka. „Vytáčky. Nic se nedozvíme.“

„Nemluvila jste s ní náhodou včera večer, slečno Wallaceová?“

„Ne. Já ne. Moc jsme si nepovídaly. Zdvořilý pozdrav u jídla, to je všechno.“

„Mohla byste nás nasměrovat na její přátele, kolegy?“

„Neznám nikoho kromě Williama, ne Billa.“

„Prosím?“

„To je pan Stanton,“ vysvětlila baronka. „Je trochu puntičkářský, pokud jde o tvar jeho křestního jména.“

Beck si všiml spikleneckého pohledu, který si slečna Wallaceová a baronka vyměnily, a usoudil, že je mezi nimi víc než formální vztah mezi bytnou a nájemnicí. Američanka se k němu otočila s nepředstíraným úsměvem na tváři. Na chvíli se zdálo, že chce něco říct, ale rozmyslela si to.

„Kéž bych vám mohla víc pomoct.“

„Jistě. No, bylo hezké vás zase vidět, slečno Wallaceová,“ řekl Beck a pokračoval po schodech nahoru. „Která podesta?“ zeptal se baronky.

V uších mu ještě zvonilo. Adams přepadl Morgana ze zálohy. Exekučního řízení se účastnil plukovník Jurij Voščinskij, šéf sovětských bezpečnostních složek; major Hannigan s povýšeným úsměvem na tváři; brigádní generál Charles Nelson z britských ozbrojených sil v Norimberku s ježatým knírem pod nosem; a plukovník Maillot z francouzské vojenské ostrahy, hubený Frantík, který si zapaloval jednu gitanesku od druhé. Všichni se shromáždili kolem Adamse, aby Morganovi sdělili, jakou mizernou práci odvedl. Nelson a Maillot byli obzvlášť nevrlí; koneckonců jejich občané patřili k obětem toho zabijáka.

„Takhle to dál nejde, opravdu ne,“ vyprskl Nelson nabubřele. „Chlapi, musíte mít situaci pod kontrolou. Jedna věc je, když se něco stane vojákovi, ale teď už musí žít ve strachu i naše ženy. Překladatelka, proboha! To nedává smysl. Znám jejího otce, mimochodem. Dobrý chlap, slušný člověk. Ve válce si vedl dobře. A teď tohle: dceru mu podříznou v Norimberku.“

Morgan kajícně naslouchal kázání, ale když spustil Maillot svou lámanou angličtinou, tak vypnul.

Místo aby se zeptali, jak můžou pomoct s vyšetřováním, všichni alianční šéfové bezpečnostních složek to vzali jako záminku k tomu, aby předvedli svou sílu, uvedli Morgana do rozpaků, ukázali na něj prstem, obvinili ho.

„Už byste měl opravdu odložit jarmulku a pustit se do toho, kapitáne,“ řekl Hannigan, když se schůzka chýlila ke konci.

V tu chvíli projevil Adams tolik zdravého rozumu, že se mezi oba muže postavil.

Závěr byl ten, že Morganovi zbývá týden. Když do té doby vraha nechytí, vrátí se k vojenské zpravodajské službě.

Žádný problém, pomyslel si.

Morgan se zatím moc nestaral o to, co bude dělat po válce. Býval dost dobrý newyorský policista. Předpokládal, že by se k tomu mohl vrátit. Ale když jeho současná pozice nepřinese nějaký výsledek, práce vyšetřovatele už mu nebude přinášet uspokojení. Chyběla mu práce v terénu, chybělo mu Švýcarsko a Dulles. Dokonce mu chyběl i Divoký Bill Donovan se vším jeho vztekáním a bláznivými projekty. Ale v poválečném světě, zdá se, nebude místo pro špionáž a agenty. Rozhodně ne v civilním životě.

A tak se mu návrat k vojenské zpravodajské službě v danou chvíli nejevil jako špatný nápad.

Když se vrátil do kanceláře, začal procházet nový soubor dokumentů z Berlína. Navzdory opakovaným pokynům Berlín stále posílal seznamy všech držitelů Železného kříže z bývalé velké říše. I když se seznamy pomáhal i Perlmann, ta práce se zdála být nekonečná. Inspektor se prokousával další várkou držitelů vyznamenání ve své malinké kanceláři.

Tolik hrdinů, řekli byste, že nacisti tu válku museli vyhrát.

„Můžeme si promluvit?“

Zvedl oči od složek. Kate stála v otevřených dveřích a byla pořád stejně krásná. Musel zkrotit své emoce a připomenout si její zradu.

„Není o čem.“

„Co se stalo Beth, té britské překladatelce?“

„Kdes o tom slyšela?“

„Tvůj kolega inspektor Beck byl ve vile.“

Morgan se na ni otupěle podíval.

„Vila von Prandtauer. Kde bydlím. Beth tam bydlela taky.“

Vzpomněl si na iracionální strach, který cítil toho rána, kdy zjistil, že obětí je žena. Bál se, že je to Kate. Nakonec ten strach nebyl až tak iracionální, jak se zdá.

„Tohle není v novinách. Jediný důvod, proč máš stále pověřovací listiny, je vliv tvého otce. Jinak už bys seděla v letadle spolu s Phipsonem.“

„Jsi neuvěřitelný pitomec, víš to? Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si myslela, že tě miluju.“

To slovo, jednou vyřčené, vneslo do místnosti ticho. Zrudla v obličeji, poté co se přiznala.

„Další intriky?“

„Jdi do hajzlu, Morgane. Dotýká se mě to, to je vše. Beck neřekl, jak umřela. Nebyla to přítelkyně, ale žila pod stejnou střechou.“

„Tak jsi jen zvědavá?“

„Tak se mě to jen dotýká. Cítím soucit s lidskou bytostí, kterou jsem znala.“

Chtěl ji odbýt, ale zaváhal. Využívá ho, proč toho nevyužít ve svůj prospěch?

„Můžu ti věřit?“

„To není zrovna šťastný začátek usmiřování,“ řekla. „Ať si myslíš, co chceš, nezradila jsem tě.“

„OK,“ řekl Morgan, zatímco v duchu procházel možnosti. Potřeboval odhalit vražedkyni, dostat se jí pod kůži a donutit ji, aby udělala chybu. Aby jednala v afektu a nepokračovala ve vykalkulovaných vražedných útocích.

„Máme profil vraha. Ví to jen pár lidí… je to žena. Myslíme si, že je to nějaká vyšinutá prostitutka, žena, která zažila příkoří ze strany našich vojáků.“

Kate vstřebala informaci a zeptala se: „A co Beth?“

„Ta anglická překladatelka?“

Rychlá kalkulace: Kate by tu nebyla, kdyby jí Beck sdělil podrobnosti o té zavražděné Angličance.

„Nepatří k jejím obětem. Přejel ji náklaďák. Snažili jsme se zjistit, proč byla včera večer venku, ale neměla v tom prsty naše vražedkyně.“

Nedělalo mu problémy lhát. Byla to dovednost, které se naučil během války. Podstrčit nějakou historku tisku. Žádný domýšlivý novinář takové informaci neodolá.

Morgan doufal, že si to přečte na titulní straně zítřejších novin.

Druhou možností bylo svěřit Kate pravdu a požádat ji, aby sama vymyslela nějakou story. Ale Morgan k ní neměl důvěru.

Beck konečně našel Williama Stantona v justičním paláci, v sekci amerických obranných sil. Nebyl přímo v soudní síni, ale pracoval v zákulisí, třídil záznamy shromážděné z celé bývalé říše. Označoval fotografie zachycující otřesné skutečnosti, evidoval nezvratná svědectví pro soudní projednávání. Zdálo se, že spojenci by si z toho mohli udělat živnost; nacisti sami – fanatičtí sběratelé vlastních zločinů – zanechali tolik důkazů, že by trvalo několik let, než by se soud dostal k nižším složkám SS.

Stantonův šok, který způsobila zpráva o smrti slečny Garrisonové, byl nepředstíraný, jak Beck mohl vidět. Stanton byl typ optimistického, radostného Američana, kterému se nemůže stát nic špatného. Zbledl, když to slyšel; kus jeho bezpečného světa byl pryč.

Jejich vztah byl platonický, vysvětloval, z jeho strany zcela jistě. V Baltimoru na něj čekala snoubenka. Ne, neměl ponětí, co slečnu Garrisonovou donutilo jít večer ven. Původně navrhla, že by si mohli dát v Grandu skleničku, ale Stanton samozřejmě odmítl. Hned zvečera.

Beck měl šestý smysl, pokud šlo o podobné věci; bylo nad slunce jasnější, že slečna Garrisonová byla do toho nekompromisního amerického mladíka zamilovaná.

Ráno dnes začalo velmi brzy – tak brzy, že Beck vyrazil beze zbraně. Po přestřelce v garážích nepovažoval za dobrý nápad chodit neozbrojený; rozhodl se, že se rychle vrátí do bytu, než půjde za Morganem.

Džíp, který si vypůjčil, měl stále k dispozici; za deset minut byl v hotelu. Hotel Terminus byl zchátralý už před lety; teď měl status noclehárny. Voss, noční recepční, chrápal u pultu, když Beck vešel do omšelé haly. Palma v květináči, která dávno zašla, padala k jedné straně jako špatně postavená rekvizita. Schodiště nebylo osvětlené; jeho pokoj byl ve třetím poschodí, dost velký, aby se tam vešla postel a otlučená skříň. Ale měl štěstí, že ho měl, že nemusel žít v ruinách města jako tisíce jiných.

Od včerejška měl plné ruce práce, zkoušel nemyslet na matčinu smrt. Pohřeb byl naplánovaný na zítřek.

Všichni musíme zemřít. Žila svůj život; a teď byla opět se svým milovaným mužem.

Ale moc tomu nevěřil. Když na ni pomyslel, byla v něm prázdnota.

Jeho zbraň byla v zásuvce ve skříni. Vedle ležela kovová krabička na holení.

Možná je teď ten správný čas. Mohl by se potěšit se svou ženou a dítětem.

Připnul si zbraň a opatrně, láskyplně uchopil krabičku, jako by bral do ruky kus vzácného muránského skla. Seděl na posteli a pomalu odklápěl víčko. Uvnitř, jak si dobře pamatoval, byla kadeř jeho dcery, kterou jí ustřihl, když byla malá. Stočená do kroužku a uložená ve skleněném pouzdru na mince. Bylo tu i rozbité pero jeho ženy, Mont Blanc. Na dně uviděl bílou obálku. Snažil se vzpomenout, co by to mohlo být. Opatrně odsunul zbývající věci a vytáhl dopis. Byl poslán na jeho dresu 12. února 1938.

Vzpomínka, která se mu mihla hlavou, způsobila, že mu vyschlo v krku a zrychlil se mu dech.

Věděl, co to je. Otevřel chlopeň, vytáhl dopis a rozložil ho. Slova byla vystříhaná z novin a časopisů. Žádné otisky prstů. Zpráva byla jednoduchá: Vím, kde bydlíš. Vím, že máš dceru.

Ta slova stále mrazila, i když uplynulo mnoho let.

Osobní vzkaz od Řezníka – varování. Výhrůžka.

Nechal si ten vzkaz jako memento, symbol vlastní neschopnosti vyřešit ten případ.

Nedovolí, aby se mu to stalo znovu. Už nikdy.

Když se opět sešli v justičním paláci, Beck řekl Morganovi, že si potřebuje vzít volno, aby zařídil vše potřebné kolem matčina pohřbu.

„Můžu přijít?“

„Vždyť jste ji neznal.“

„Ale znám vás. Nevadí?“

Strohé přikývnutí. „OK. Dobře. Bude to zítra odpoledne. Na hřbitově svatého Rocha na Rothenburger Strasse. Je to –“

„Vím, kde to je. Hned za jihozápadními hradbami.“

„Encyklopedická paměť.“

„Je to má práce.“

Beck přikývl. „V půl čtvrté.“

„Budu tam.“

„Možná se to zdá být krapet přehnané uprostřed toho všeho.“

„Co? Připravit matce řádný pohřeb?“

„Tisíce lidí hnije pod troskami. Norimberk je jeden velký hřbitov.“

Morgan na to nic neřekl.

„Ale ona by to tak chtěla,“ řekl Beck. „Vedle manžela, mého otce,“ dodal a pokrčil rameny.

„Občas bych si přál, abych byl věřící,“ řekl Morgan. „Usnadňuje to okamžiky, jako je tento.“

„Milosrdné lži.“ Vtom si na něco vzpomněl. „Dnes ráno jsem viděl vaši přítelkyni slečnu Wallaceovou.“

„Jasně. Zmínila se o tom.“

„Tak jste ji zase viděl.“

„Objevila se tu.“

„Mám pro ni pochopení. Nemyslím, že to na vás narafičila. Něco tam bylo, dnes ráno – smutek.“

„Hrajete si na dohazovače?“

„Život je dlouhý, Morgane. Nechcete ho přece prožít sám.“ Popadl kabát, než stihl kapitán odpovědět. „Tak zítra.“

Na schodech si uvědomil, že mu od rána něco leží v hlavě. Něco viděl, ale nevěnoval tomu pozornost. Když na to nebude myslet, vybaví se mu to.

Světla ubývalo. Dny se krátily. Jako dítě tuhle část roku nesnášela: krátké dny, holé stromy. Teď to měla ráda, chlad umírajícího světla.

„Těsně vedle, baronko,“ zavolal Falk od terče dvacet metrů vzdáleného. Ze všech sil cloumal hubenou paží, aby uvolnil šíp. Celé tělo se mu chvělo námahou.

Zaklesla další šíp do tětivy a pomalu ji natáhla. Svaly na pravé paži se jí napnuly a jejich energie se přenesla do luku. Falk stál špatně – moc blízko terče. Ale trval na tom, že ji dnes bude doprovázet. Starostlivý jako stará panna. Luk se ještě víc prohnul, mírně ho naklonila a usadila šíp. Potom pomalu uvolnila tětivu a energie nashromážděná v luku se přenesla na šíp.

Letěl vysoko a přesně. Jakmile šíp vyletěl, už baronku příliš nezajímal; přemýšlela o té pošetilé Angličance a jak snadno se dala oklamat.

„Zásah do černého, baronko!“ vykřikl Falk, ale baronka mu nevěnovala pozornost, připravovala další šíp.

Trik se vzkazem od Williama Stantona vyšel, jak předpokládala. Požádal ji o diskrétní tete-a-tete v jistém kostele ve městě. „A přineste tento vzkaz s sebou, prosím. Nechceme přece, aby se naše schůzka stala soustem pro klevetníky.“

Formulováno v horlivém stylu, který by zřejmě zrzavý americký právník použil, kdyby něco takového napsal. Ale nenapsal. Baronka se ujistila, že bude celý den pryč, než zasunula vzkaz mladé Angličance pod dveře.

A ta bláhová malá děvka jí hrála do ruky, dorazila o dobrých pět minut dřív do svaté Anny, vybombardovaného kostela, kde – jak ji informovala Kate Wallaceová – se Kate s americkým kapitánem prvně políbili.

Opravdu musela poděkovat své americké přítelkyni, že jí obstarala tak pěkné, symbolické místo činu.

Ve čtvrtek u soudu. Tam se odehraje díkůvzdání Kate Wallaceové a dalším Američanům a vítězům. Barončin soukromý Soumrak bohů. A další symbolický dar – ve čtvrtek začíná židovský svátek světel, Chanuka.

Jak snadné, opravdu, pomyslela si, když se v duchu vrátila k pondělní vraždě. Další šíp vyletěl do soumraku.

Věděla, že policie a vojsko hledají vraha ženského pohlaví, tak se jednoduše převlékla za muže. Vlasy stáhla do uzlu, nasadila si jeden ze starých loveckých klobouků svého manžela a k tomu dlouhý plášť. Pod něj schovala jeho slavnostní uniformu.

Ten vyděšený výraz v očích britského děvčete, když rozevřela plášť a odhalila uniformu a skalpel.

Příjemně ji zamrazilo, když si na to vzpomněla.

„Špatně, baronko,“ ozval se Falkův hlas z přítmí, jež stále houstlo. „Minula jste.“

Náhle dostala chuť poslat šíp přímo do Falka, ale v poslední chvíli změnila úhel a zamířila víc doleva.

Nic neuváženého – nic ukvapeného teď nesmí zhatit její plán.

Džíp poskakoval po hrbolatých ulicích, Morgan zavrtěl hlavou.

Další ne, říkal si. Ne teď.

Něco nebylo v pořádku. Za prvé to byl špatný den.

Jejich vrah metodicky dodržoval postup od první vraždy osmého listopadu. Bylo brzy, teprve dvaadvacátého, jak Morgan viděl na hodinkách značky Bulova, jejichž ciferník zeleně svítil.

Během dalších pěti minut byli na místě. Místo činu tonulo v tajemném oranžovém signalizačním světle. Postava zachumlaná do pláště seděla schoulená na kusu zborcené zdi. Dva statní empíci hlídali opodál. Když Morgan přišel blíž, rozeznal krvavé cákance na zemi vedle zahalené postavy. Na způsobu, jak seděla, bylo něco povědomého. Věděl, že jde o pachatelku, hlásili to. Jinak by to nepoznal, protože v tom plášti se stíraly rozdíly mezi pohlavími. Mohl to být muž, mohla to být žena.

„Kapitáne,“ zasalutoval jeden z empíků, když k nim Morgan došel.

„Co tu máme, poručíku?“ zeptal se růžolícího empíka.

„Pane, já a tady můj kolega, poručík Grimes, viděli jsme tady tu paní, jak vede nějakého vojáka z hlavní ulice do pobořené budovy. Slyšeli jsme od našeho seržanta o těch vraždách, a tak, rozumíte, jsme byli podezíraví.“

Morgan přejel očima místo činu a hledal tělo.

„A?“

„No, pár minut jsme tam postávali. Pak jsme slyšeli nějaké výkřiky, tak jsme tam běželi. Ta žena se oháněla tímhle.“

Vytáhl z kapsy zakrvácený kapesník, roztáhl ho a ukázal obyčejnou břitvu, jejíž čepel byla ještě vlhká od krve.

„Odzbrojili jsme tu ženu,“ pokračoval mladý empík.

„Oběť?“

„Přivolali jsme záchranku. Odvezli ho do nemocnice. Většinu ran měl na rukou a některé taky tam, ehm, víte kde, na přirození.“

Žena zvedla hlavu a podívala se na břitvu. Morgan nedokázal v tom světle rozeznat její rysy.

„Chtěl mi ublížit,“ vyštěkla norimberskou němčinou, která byla tak výrazná, že jí Morgan skoro nerozuměl.

„Počkejte,“ okřikl ji a zeptal se poručíka: „Vypověděl něco?“

„Ne, nic. Jen pořád dokola blábolil o svém penisu.“

„Říkal mu frantík,“ doplnil poručík Grimes.

„Máte jeho jméno?“

Empíci se na sebe podívali a potom upřeli oči k zemi.

„Poručíku? To jméno?“

„Nemáme ho, pane. Bohužel. Bylo to všechno dost šílené, všude byla krev, a pak přijela ta sanitka.“

Morgan obrátil pozornost k ženě, o ty dva už se nestaral.

„Máte nějaké jméno?“

Upřela na něj pohled, v němž se mísilo opovržení s hněvem. „Dagmar.“

„To je jen začátek. A příjmení?“

„Vocas,“ řekla a drze se na něj ušklíbla.

„Roztomilé. A teď to příjmení. Nenuťte mě, abych se musel zeptat ještě jednou.“

„Hoffmannová.“

„Tak tedy, Dagmar Hoffmannová, postavte se.“

Ne, rozhodl se Morgan. Něco tu rozhodně nesedí. Vůbec se nehodí do profilu jejich vražedkyně.

Zamumlala něco nesrozumitelného.

„Bude to?!“ vyštěkl, až sebou trhli i oba empíci.

Zvedla se.

„Rozepněte kabát.“

„Proč –“

„Zkrátka ho rozepněte.“

Vespodu měla staré, potrhané večerní šaty, zašívané hedvábné punčochy, ale žádnou medaili.

„Jste vdaná, Dagmar? A nelžete. Můžu si to zjistit.“ Holý výmysl, ale ona to neví.

Zaťala lícní svaly. „Ne, jak jste si všiml.“

„A jak se živíte, Dagmar?“

„Jak asi.“

Potlačil chuť jednu jí vrazit. Velkou chuť.

„Jen odpovězte na mou otázku.“

„Šoustám GI. Jasný?“

„Ale tohohle jste nešoustala. Pokusila jste se ho zabít.“

„Jak jsem řekla. Chtěl mi ublížit. Nikdo mi to nebude dělat do zadku.“

„Snažíte se mi říct, že po vás chtěl anální styk?“

„Chtěl mě znásilnit.“

„Hezká historka.“

„Prase.“

Morgan se na ni podíval s chladným opovržením.

„Dobrá,“ řekla. „Dagmar si to s chlapama umí rozdat. Ale nedělá perverzní věci. A nedovolí, aby se s ní špatně zacházelo. Zeptejte se na ulici, koho chcete.“

„To udělám. Zatím zůstanete u nás.“

Potom dodal na adresu MP: „Poručíku. Půjde do ženského křídla vězení. Má jméno. Tak ať se vám neztratí.“

„Rozumím, kapitáne.“

„Byla to sebeobrana. Bránila jsem se před tím netvorem.“

„Věřím vám, Dagmar. OK. Ale musím provést ještě nějaké šetření.“

„Jak si mám ve vězení vydělávat na živobytí?“

„Vy na něco přijdete.“

To mám za to, že jsem lhal Kate, honilo se mu hlavou, když odcházel z místa činu k džípu. Tady mám svou vraždící děvku.

Později večer, po večeři, šla do Kateina pokoje. Američanka nepřišla dolů na jídlo. Stále ji trýznila nešťastná láska, tu hloupou malou krávu. Ona a ten její židovský milenec. Bylo jí z nich zle. Ale Kate Wallaceovou ještě potřebovala.

Získala propustku na galerii diváků; plukovník Jensen se o to postaral. Teď musí získat Kate, aby ji tam doprovodila. Potom, ve čtvrtek, u soudu nastraží bombu velikosti peněženky, kterou jí dal Manhof, omluví se a odejde na toaletu, a zabije sebe a co nejvíc diváků – včetně Kate Wallaceové.

To bude prohlášení, které už neutají před tiskem. To ukáže pyšným vítězům, co si Němci myslí o jejich samozvaném soudu.

Ale k tomu, aby plán vyšel, potřebuje Kate Wallaceovou – potřebuje mít tu Američanku za zády, aby se dostala na diváckou galerii, aniž by ji někdo od hlavy k patě prohledával.

Baronka konečně došla ke dveřím, a Kate otevřela po druhém zaklepání.

„Přišla jsem si trochu popovídat,“ řekla baronka a protáhla se kolem Kate do pokoje. Nečekala na vyzvání a usadila se na jednu z biedermeierovských židlí, které stály u stolu. „Chudinka Beth. Taková hrůza.“

Baronka nečekala, jaké reakce se jí dostane. Kate se jí opět otevřela, jako by byla její starší sestra, vyprávěla baronce o své odpolední návštěvě u kapitána Morgana a o jeho ujištění, že Beth nebyla jednou z obětí vražedkyně potulující se norimberskými ulicemi. A potom se s ní jako nezbedná holka podělila o další tajemství. Předtím jí ale baronka musela slíbit, že to nikomu neřekne.

Když slyšela ta slova – že Američani pátrají po vyšinuté prostitutce, která má na svědomí ty vraždy – ucítila naprostou hrůzu. Nedokázala ovládnout své emoce.

„Sissy, jste v pořádku? Najednou jste hrozně zbledla.“

„Asi na mě něco leze. Celý den se necítím dobře.“

To bylo vše, co mohla udělat, aby se dostala ven z pokoje a nepozvracela se.

Prostitutka!

V chodbě se několikrát zhluboka nadechla a potom vešla k sobě do pokoje.

Uvědomila si, že nepozvala tu Američanku ke čtvrtečnímu soudu, a otočila se. Potom se zastavila.

Hněv se jí zmocnil jako nezkrotný přítel. Ne. Nepůjde sledovat proces. Místo toho povede vlastní proces u vyššího soudu. Ukáže těm dvěma Američanům, že tu nejde o nějakou vyšinutou prostitutku, ale hrdou německou ženu. Bude to poslední věc, kterou ti dva kdy zjistí.

28. LISTOPADU 1945

Znovu začalo sněžit. Jižní předměstí, kde bydlel doktor Edmund Niedholer, pokrýval bílý sněhový poprašek, který tlumil zvuk kol a chodců.

Ohledně pohřbu bylo vše zařízené a Beck, jemuž zbylo pár hodin, se rozhodl, že si ještě něco ověří. Uvědomil si, že když poprvé mluvil s tím psychiatrem, předpokládali, že vrahem je muž. Teď, když věděli, že je to žena, by mu mohl Niedholer předložit jiné vodítko.

Niedholer ve své studovně pozorně vyslechl Beckův popis dosavadního vyšetřování včetně dešifrování zpráv z románů Karla Maye.

„Měl jste mi to říct dřív,“ řekl doktor, otevřel zásuvku svého stolu a probíral se složkami, dokud nenašel tu pravou. Vytáhl desky z konopného papíru a položil je na stůl. Beck četl jméno vzhůru nohama: „Thalwegová, Elisabeth.“

Niedholer chvíli tiše seděl.

„Co máte?“ zeptal se Beck.

„Doktor Heinrich Thalweg byl jedním z našich předních chirurgů,“ řekl Niedholer a položil ruce na stůl. Beck si všiml, že mu zbělely klouby na prstech.

„Přivedl ke mně v roce 1925 dcerku. Trpěla poruchami spánku a výkyvy nálad. A ještě hůř, zabíjela zvířata v sousedství. Začalo to jejich papouškem, ale potom přišla na řadu sousedovic kočka, pak pes, jezevčík. Krky těch zvířat byly proříznuté.“

„Ale –“

„Počkejte,“ řekl Niedholer stroze. „Je tu ještě něco. Prohlédl jsem to děvče a našel jsem na jejím těle drobné ranky, převážně v oblasti genitálií. Ta dívenka byla nepochybně znásilňována, a to pravidelně. Ale nic o tom neřekla. Jen…“ Probíral se složkou, až našel, co hledal. „Ano. Tady to je. Jen, že ‚stateční indiáni nemluví‘.“

Četl dál ve svých záznamech. „Zdá se, že Karel May byl její oblíbený autor.“

Niedholer se na chvíli odmlčel a potom si povzdychl. „Bylo mi jasné, že je to vážné. Nejen kvůli tomu, že ji někdo znásilňoval, ale že projevovala silně asociální chování. Po pravdě řečeno byla hrdá na svou schopnost zabít zvířata; snila o tom, že se tím jednou proslaví, to mi řekla.“

Beck už nevydržel déle mlčet. „Co se s ní stalo?“

„Charakter poranění odpovídal tomu, že byla provedena chirurgickým skalpelem. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit. Ale bylo tomu tak. Sdělil jsem závěr doktoru Thalwegovi a ten se zhrozil. Okamžitě ukončil dceřinu terapii.“

„Znásilňoval svou vlastní dceru? Ale proč by ji pak vodil za vámi? Musel by vědět, že na to přijdete.“

„Možná chtěl, aby to skončilo. Možná to vůbec nebyl on. Nemohl jsem případ dále sledovat, přesto jsem na něj nikdy nezapomněl. Přišel mi na mysl, když jste mě kvůli vašemu vrahovi navštívil minule, ale tenkrát se zdálo tak jasné, že hledáme muže. Ale teď…“

„Jak ji najdu?“

„Jak jsem řekl. Nejsem s nimi v kontaktu víc než dvacet let. Doktor Thalweg, pokud vím, byl už tenkrát vdovec. A slyšel jsem, že před válkou zemřel. Prošlo mi rukama tolik případů, víte. Nemohu všechny sledovat.“

„Nikdo vás neobviňuje, doktore Niedholere. Není v její složce nějaká adresa?“

Niedholer si povzdechl, znovu otevřel desky a hledal mezi papíry. „Tahle je z roku 1925. Kdoví jestli ještě platí.“

Podal formulář Beckovi: Johannes Strasse 169.

„To je vedle nemocnice svatého Johannise, viďte?“

Niedholer přikývl. „Doktor Thalweg tam pracoval. Proč?“

„Tam ty vraždy začaly. Blízko nemocnice byl zavražděn ten mladý sovětský voják. Krk měl proříznutý s velkou pravděpodobností skalpelem, alespoň podle soudního lékaře.“

Niedholer vstal, v obličeji měl naléhavý výraz. „Najděte ji. To musí být ona.“

Morgan prolistoval poslední z ranních novin, dokonce prošel i agenturní zprávy; nikde nebyla ani zmínka o norimberských vraždách, žádná historka o prostitutce, která by se mstila spojencům.

Zažil neobvyklý pocit: pocit viny. Myslel, že se téhle emoce zbavil jednou provždy během let, kdy pracoval pro OSS. Ale byla tu znovu, jako starý přítel.

Co to řekl Beck včera večer? Že Kate nebyla ta, kdo to na něj narafičil. Co když je to pravda? Co když to její vysvětlení byla pravda, a ne výmysl? To by znamenalo, že ji odkopl bezdůvodně. Že zničil případné štěstí kvůli notorické nedůvěře vůči všem. Výcvik ve vojenské zpravodajské službě ovládal jeho život, nutil ho věřit, že ho každý nakonec zradí.

Možná tu je ještě šance. Jak říká Beck, život je dlouhý. Možná je načase začít znovu důvěřovat.

Beckovi trvalo hodinu, než zjistil, že dům 169 na Johannes Strasse je jen hromada trosek. Sousední dům, číslo 171, jedna z hrázděných budov, které město kdysi proslavily, ještě stál. Jeho obyvatelka, Frau Wagnerová, si na Thalwegovy dobře pamatovala, ačkoli podle ní dům prodali ještě před válkou; nedlouho poté, co jim zemřel otec.

Seděli v předním pokoji. Dveře do dalších místností byly pečlivě zavřené; Beck měl dojem, že Frau Wagnerová žije jen v téhle místnosti, kterou dokáže vytopit. Nabídla mu ohřátý a zřejmě několikrát vylouhovaný čaj. Žena kolem šedesáti, jež ustrnula v roli kokety, kterou je jí souzeno hrát do konce života. Nejdříve si musel vyslechnout její nářky: manželova smrt na východní frontě – „už na to neměl věk, ale ten starej blázen se dal naverbovat“ –, ztráta rodinného jmění, ošklivý pásový opar.

Ale nakonec došla k tomu, co ho zajímalo: „Syn byl malíř, jak víte.“

„Ne, nevím,“ řekl Beck. „Nevěděl jsem, že měli syna.“

„Ale ano. Gerhard. Docela hezký. Úspěšný malíř. Myslím, že měl ateliér někde blízko hradu. Ale ta jeho sestra. Byla zvláštní. Zmizela mi kočka. Myslím, že to byla její práce. Podivná dívka. Chudák chlap, který si ji vzal.“

„Takže se vdala?“

Frau Wagnerová pokrčila rameny a potom mu věnovala podmanivý úsměv. „Myslím, že ano, ale nevím za koho. Pokud si to dobře pamatuju, tak měla nějakého významného vojáka nebo tak něco. Byl jste v armádě, inspektore Becku?“

Telefonní seznam Frau Wagnerové pocházel z roku 1942, od té doby žádný nevyšel. Telefonní číslo Gerharda Thalwega tam bylo uvedeno s adresou Schildgasse 23, byt číslo 10. Jak ta dobrá žena řekla, blízko starého hradu. Pokud Gerhard přežil válku, snad by něco o své sestře věděl.

Uvidíme, řekl si Beck, když mířil zpátky do středu města. Budovy vedle čísla 23 i proti němu se změnily v hromady sutin. Ale tenhle dům zůstal stát. Nízký barokní dům s dveřmi vyvrácenými z pantů.

Vešel dovnitř, zorientoval se a pustil se po schodech nahoru. Z přízemního bytu za ním se vynořil starší bělovlasý muž.

„Hej, vy!“ křikl.

Beck se otočil a uviděl dvouhlavňovou brokovnici, která mu mířila přímo na prsa.

„Vím, jak se s tím zachází,“ řekl ten stařec a výhružně sykl. „Pojďte pěkně dolů stejnou cestou, jako jste přišel.“

„Jsem od kriminálky,“ řekl Beck klidným hlasem.

„A já jsem Hermann Göring. Jak jsem řekl,“ trhl zbraní doleva, „dolů z těch schodů.“

Beckovi se nechtělo dohadovat tváří v tvář brokovnici; udělal, co mu ten člověk řekl, ale když ho míjel, stařec zbraň sklonil, aby nechal Becka projít, a Beck se chopil příležitosti. Vrazil do hlavně pravým loktem a natočil ji směrem vzhůru, protáhl se pod ní a zasadil muži ránu na solar. Muž zaúpěl a brokovnice spadla na dlažbu. Beck zbraň okamžitě zvedl, zlomil ji a zjistil, že v hlavni nejsou žádné náboje.

„Jste hlídač, že jo?“

Stařík si držel žaludek a šklebil se na Becka.

Beck vytáhl průkaz a strčil mu ho pod nos.

Starý pán na něj zamžoural. „Opravdu jste od kriminálky.“

„Vždyť jsem vám to říkal.“

„Snažím se ubránit dům před nechtěnými obyvateli. To není protiprávní, že ne? Moje žena je nemocná. Nechceme, aby se sem nastěhovala půlka Norimberka. Někdo si stěžoval?“

„Nejsem tu kvůli vám. Hledám ateliér Gerharda Thalwega.“

Mužův výraz se rozjasnil. „Ten malíř. Příjemný mladík. Zahynul v Rusku.“

„Scheiss,“ zamumlal Beck.

„Nač ta hrubá slova. Byl to váš příbuzný?“

Beck zavrtěl hlavou.

„Celé roky jsem dělal, co bylo mou povinností, dokonce i poté, co jsem slyšel, že umřel na frontě. Počítal jsem, že se jednoho dne ukáže někdo z rodiny a bude se dožadovat dědictví. Než odjel, najal mě jako správce. Chtěl, abych se staral o jeho cenná plátna. Dobře mi zaplatil. Ne, nikdo nemůže říct, že Maxim Kralik neplní své povinnosti.“

„Máte klíč?“

Stařík přikývl.

Beck k němu natáhl ruku. Kralik se stáhl.

„Policejní případ,“ řekl Beck úředním hlasem. Na to Kralik slyšel. Vytáhl velký mosazný klíč a položil jej Beckovi do dlaně.

„Nebudete manipulovat s jeho majetkem.“

„To nemám v úmyslu,“ řekl Beck, zatímco už stoupal po schodech nahoru.

„Až budete hotový, vrátíte mi klíč,“ zavolal za ním Kralik. „Byt číslo deset.“

Beckovi trvalo několik minut, než odemkl. Ať říkal ten stařík o svých povinnostech, co chtěl, rozhodně k nim nepatřila kontrola ateliéru. Ten zámek se léta nepoužil. Konečně uslyšel slibné cvaknutí a dveře se otevřely. Beck se ani nenamáhal hledat na zdi vypínač; do tohoto domu nezavedli elektrický proud. Poslepu tápal po místnosti k místu, kde by mohly být závěsy. Roztáhl je a zjistil, že na oknech je tmavé voskované plátno kvůli zatemnění. Strhl látku z okenních skel a pokoj zalilo světlo. Uviděl nábytek přikrytý prostěradly a plátna opřená o zeď, rovněž přikrytá prostěradly. Všude ležel prach; jeho nejisté kroky zanechaly na podlaze výrazné stopy.

Jako by vešel do mauzolea. Netušil, kdy Gerharda Thalwega povolali, ale pravděpodobně někdy na začátku války. Jeho ateliér ležel ladem přinejmenším pět let. Stáhl prostěradlo z jedné hromady obrazů a odhalil idylické krajinky a frivolní městské výjevy z kaváren a zahradních restaurací. Beck měl dojem, že si ten styl vybavuje; Gerhard Thalweg býval ve třicátých letech když ne módní, tak přinejmenším známý malíř. Zběžně si jeho plátna prohlédl; s moderním expresionismem té doby neměly zhola nic společného. Nehrozilo nebezpečí, že by nacisti odsoudili Gerharda Thalwega jako dekadentního malíře. Přeslazené výjevy stěží mohly Becka zaujmout – vyumělkovaný styl, který měl potěšit zákazníka. Znovu obrazy přikryl.

Hledal stůl, něco se zásuvkami, kde by Thalweg mohl mít adresář, dopisy, cokoli, co by mohlo napovědět, kde bydlí jeho sestra Elisabeth a jak se teď jmenuje.

Vedle ateliéru byla ložnice; Beck strhl z okna plachtu, která tam byla připevněná kvůli zatemnění, a pod další zaprášenou plachtou konečně našel stůl. Zásuvky byly prázdné; ale jedna byla zamčená. Zkusil ji otevřít silou, ale nepodařilo se mu to. Před válkou s sebou nosíval páčidla, sadu klíčů, různé nářadí, které by mu teď přišlo vhod. Ale to bylo před válkou.

Byla to spodní zásuvka na levé straně stolu. Beck vlezl pod stůl, praštil pěstí do tenkého dřeva na dně zásuvky a prorazil ho. Obsah zásuvky se vysypal na podlahu.

Obal z rudého sametu ztlumil náraz, ale přesto to cvaklo. Když samet rozevřel, pochopil proč. Uvnitř se leskl ocelový skalpel.

Potom prošel ateliér pečlivěji, hledal úkryty, prohlížel oblečení v šatníku. Zjistil, že šatník má falešnou stěnu, a za ní našel drobné obrázky na dřevěných destičkách, které zobrazovaly mučení: mladá dívka s peříčky ve vlasech, kůží svázané zápěstí a kotníky, podstupuje různá příkoří. Paže, která drží cosi, co vypadá jako skalpel, zohavující dívčinu pánev. Na jednom obrázku je nápis Stateční indiáni se netřesou bolestí.

Zdálo se mu, že poznal tu dívku na obrazech. Už ji někde viděl, určitě.

Ulehla s pořádným nachlazením. Dnes žádný soud. Ležela v posteli a litovala se, bolelo ji v krku a třeštila jí hlava.

Kate slyšela ruch v domě: vrzání schodů, otevírání a zavírání dveří, vodu protékající trubkami. Později ty zvuky ustaly. Ostatní, William Stanton a plukovník Jensen, už odešli za svými povinnostmi do justičního paláce. Dovedla si představit, jak si kolegové vymění významné pohledy, až si všimnou jejího prázdného místa na galerii pro novináře.

Včera večer, poté co baronka odešla, si Kate sedla k psacímu stroji a začala psát svůj příběh. Zvláštní že to nebyl novinový článek, ale povídka o mladé americké novinářce, která potká svou životní lásku během norimberských procesů.

No, dobrá. Něco jako vzpomínky. Rozvedla scénu, kdy se s Morganem prvně políbili v tom vybombardovaném kostele – později se dozvěděla, že je to kostel svaté Anny – a jak jí byl v té bizarní atmosféře náhle blízký.

Papír byl stále ve stroji, nechtěla svůj příběh ukončit, chtěla u něj setrvat, zachytit slova a emoce co nejvěrněji.

Zírala přes psací stroj, ale věděla, že není schopná pokračovat. Proklimbala pak celé ráno, občas se jí zdálo o Morganovi, občas o baronce. Brzy odpoledne už ji stonání přestalo bavit. Odešla do koupelny v přízemí a dala si horkou sprchu. Falk jí to bude zcela jistě později vyčítat, protože na ní nebyla řada, a on jí znovu lámanou angličtinou zopakuje, že teplá voda je drahá. Nejen nákladná, ale přímo drahocenná.

Ale za nějaké to kázání to stojí, řekla si Kate. Osušila se a cítila se mnohem lépe. Kručelo jí v žaludku a uvědomila si, že naposledy jedla včera večer. Měla hlad. Dobré znamení.

Zrovna si vysoušela vlasy ručníkem, když zaslechla, že se dveře od koupelny otevírají. Netušila, že je kromě ní v domě ještě někdo, dokud neuviděla odraz v zrcadle.

Otočila se a automaticky si zahalila nahé tělo do ručníku.

„Baronko… Sissy, vylekala jste mě –“

„Zavři pusu, ty mrňavá bláznivko!“ Barončin obličej byl zkroucený nenávistí jako tvář rozzuřeného zvířete. Z tvídového saka vytáhla pistoli Luger.

„Čeká nás spousta práce. Dělej, co ti řeknu, a možná přežiješ.“

Pastor vytáhl zlaté hodinky zpod silné rochety a znovu zkontroloval čas. Vítr se zvedal a hrnul sníh do čerstvě vykopaného hrobu. U hrobu stáli dva zřízenci a třásli se zimou. Byli připravení spustit rakev s ostatky Frau Beckové do hrobu.

Žádný popel, řekl Beck Morganovi. V Německu bylo v posledních letech moc popela, dodal na vysvětlenou. Matka se vrátí do země pomalu.

Ale kde je Beck? Morgan se podíval na své hodinky: za pět minut čtyři. Měl o Becka strach; na matčin pohřeb jen tak nezapomenete.

Pastor neměl nic na hlavě a jeho jemné vlasy vlály ve větru. Tváře měl rudé od chladu.

„Opravdu musíme začít, kapitáne Morgane.“

„Ještě pět minut,“ řekl Morgan. „Bitte.“

Celé odpoledne sledoval jednu falešnou stopu za druhou.

Kralik, správce Thalwegova ateliéru, o sestře nic nevěděl. Ale měl adresu malířova uměleckého agenta.

„Žid, aspoň myslím, ale měl známosti, tak nejspíš přežil.“

Beck měl sto chutí mu jednu vrazit.

Jako by celé hodiny hrál Škatulata, škatulata, hejbejte se, a těkal od jedné stopy ke druhé. Königova galerie už neexistovala; shořela i se svými obrazy během amerických náletů na město. Ale Herr Königa se podařilo vypátrat přes sousedy. Becka udivovala houževnatost těch lidí, jejich ryzí tvrdohlavost. Jejich domovy skončily v troskách, ale oni trvali na tom, že zůstanou ve své staré čtvrti. Našli si úkryt, kde se dalo, v přístřešcích z odpadního materiálu; ve sklepích; dokonce v katakombách vybombardovaných kostelů. König si našel útočiště v katakombách Spitalkirche, alespoň to tvrdila babizna zabalená do několika vrstev roztrhaných svetrů a vlněných sukní, která de facto působila jako mluvčí svých sousedů. Ale König, kterého Beck nakonec našel, mu toho moc o Thalwegovi neřekl a jeho sestru neznal. Měl napilno, balil si svůj skromný majetek, neboť církevní hodnostáři zjistili, že v jejich katakombách něk
do bydlí, a chystali se je zapečetit. Zdálo se, že ten norimberský bezdomovec by mohl poskvrnit posvěcenou půdu.

Nicméně znal jména několika malířů, kteří zase znali tajnůstkářskéhoThalwega. „Nebyl to zrovna vstřícný mladík,“ řekl König. „Ale jeho plátna se dobře prodávala novým zbohatlíkům a nižším vrstvám nacistů.“

Beck se po zbytek odpoledne honil za přeludem, když hledal malíře, o nichž mu řekl König.

Bylo pět hodin a on zjistil, že dva z malířů jsou mrtví; třetí, až moc živý, chtěl Becka zmlátit, když uslyšel jméno svého úhlavního rivala. A ne, neznal žádnou jeho zatracenou sestru.

V tu chvíli si Beck vzpomněl na matčin pohřeb.

Kate neměla pojem o čase; byla jí hrozná zima, to věděla. Baronka odešla si před hodinou, beze slova, a Kate od té chvíle bojovala s provazy. Ale pokaždé, když za ně trhla, jako by se ještě víc utáhly. Baronka – Sissy, pomyslela si sklesle – ji svázala dobře; nakonec jen ležela na vlhké, lepkavé zemi a snažila se ovládnout panický strach. Všude kolem byly kosti mrtvých lidí. Viděla místnost osvětlenou, než baronka odešla. Kdyby katakomby navštívila jako turistka, připadaly by jí poutavé. Ale když tu byla zavřená, měla strach. Snažila se zhluboka dýchat, chvíli to pomohlo. Tlukot srdce se zpomalil, myšlenky se soustředily na tělo.

Snažila se dát dohromady, co se stalo. Než odjely z vily, baronka ji s namířenou pistolí v ruce donutila, aby použila telefon. Snažila se vzdorovat, ale baronka vytáhla skalpel a pohrozila, že jí vypíchne oko. Kate si nebyla jistá, jestli bude schopná ovládnout svůj hlas, ale podařilo se jí to. Mluvila s Morganem bezstarostným hlasem, jako by o nic nešlo, a dojednala si s ním na večer schůzku. Nenáviděla se za ten nenucený tón, který si vybavila, za tu bezcitnou zradu. Ucítila, jak se jí stahuje hrdlo; dech se jí zrychlil. Soustřeď se, poručila si. Musí si zachovat chladnou hlavu, uvažovat, nepropadat panice.

Přistup k tomu jako novinářka, domlouvala si. Shromáždi fakta; udělej si širší záběr. Ale nepomáhalo to. Analýza jí nepřinesla útěchu.

Ta žena jí nepodala žádné vysvětlení, jen ji donutila, aby zavolala Morganovi, a potom ji nacpala – svázanou a s roubíkem v ústech – do kufru předválečného mercedesu, kde zůstala nekonečně dlouho, alespoň se jí to zdálo. Konečně vůz nastartoval, s obtížemi, jako by ho dlouho nikdo nepoužíval. Kate se snažila sledovat čas, aby věděla, jakou vzdálenost od vily ujeli, ale nebylo to k ničemu. Přestala počítat, jak auto poskakovalo po hrbolaté silnici a ona se začala dusit výfukovými plyny, které pronikaly do kufru. Potom zastavili a kufr se otevřel. Už byla tma, v tomto ročním období slunce zapadalo brzy. Baronka našla tichou postranní ulici; kolem nebyli žádní chodci.

„Řekneš slovo, a jsi mrtvá. Zavoláš o pomoc, a ustřelím ti hlavu.“

Odstranila provazy a roubík, než ji odvedla dovnitř a dolů do katakomb.

Ne, analýza jí nepřinesla útěchu. Jediné, na co přišla, bylo, že baronka, vdova po „hodném Němci“ generálu von Prandtauer, je bezohledná vražedkyně, která ji využila jako návnadu, aby nalákala Morgana do pasti.

Což znamenalo, že baronka je s největší pravděpodobností ten šílený vrah, který terorizuje celý Norimberk, a teď má v úmyslu připravit o život nejdůležitější oběť, muže, jenž je jí na stopě.

Ať už pro ni chystá baronka cokoli, Kate věděla jedno: nebude jen obyčejná oběť. Nepodlehne panice. Vymyslí plán. Najde cestu, jak se z toho dostat.

Morgan seděl u stolu v justičním paláci a uvažoval, co se u všech čertů stalo s inspektorem Beckem. Prohledal stísněné kanceláře kriminálky; Perlmann tam byl, pilně procházel seznamy vyznamenaných. Ne, řekl Morganovi. O Beckovi nic nevěděl.

Něco se muselo stát, že zapomněl na pohřeb své matky. Co? Morganovi se to nelíbilo. Vzpomněl si na Beckova jednorukého detektiva Wielanda Imhofera. Taky zmizel, a pak ho našli v řece Pegnitz.

Podíval se na poznámku na svém stole: „Schůzka s Kate.“ Načmáral to, když s ní mluvil po telefonu, než odešel na pohřeb. Zvláštní prosba, ale nakonec ji nedokázal odmítnout. Chtěl ji vidět. Ale když Beck zmizel…

Zvedl sluchátko a požádal operátora v telefonní ústředně, aby ho spojil s jistým místním číslem. Kate mu volala, to znamená, že tam, kde je, musí být i telefon. Dostal spojení a naslouchal cvrlikání vyzváněcího tónu asi minutu, než to vzdal. Pozdě, usoudil. Už je na cestě. Musí se s ní setkat, sdělit jí, že se stalo něco neočekávaného, a pak pátrat po Beckovi.

Vyčerpání ji nakonec přemohlo; usnula, ale nevěděla, na jak dlouho. Všechno jako by bylo rozmazané. Cítila se znovu jako dítě. Doma v Pensylvánii s kočkou Tabby, na posteli, tulila se k ní brzy ráno, něžně ji budila, aby ji nakrmila. Ale nebyl to sen. O obličej se jí otírala srst, nebyla měkká, plyšová, ale ostrá a naježená.

Vydala tlumený výkřik, převrátila se, zkroutila tělo a potkan pár kroků odběhl. Kateiny oči už přivykly tmě, viděla lesknoucí se oči dalších potkanů, kteří se schovávali za svým odvážným velitelem. Natahoval krk a zvedal čumáček, jako by si chtěl užít její vůně. Kate se zdálo, že má v krku knedlík. Vzápětí ucítila, že ji něco kouslo do nohy. Otočila se a uviděla další potkany, čenichali a kroužili kolem. Celé tělo se jí začalo třást, nedalo se to ovládnout.

Několik minut se převracela ze strany na stranu, házela hlavou, kopala nohama. Jeden potkan se dostal tak blízko, že jeho krev ulpěla na Kateině tváři. Krev byla v porovnání s okolním chladem teplá. Kate mávala rukama a nohama svázanýma klouzavými uzly. S roubíkem v ústech se jí špatně dýchalo; z námahy se jí začala točit hlava.

Nesměla omdlít. Znamenalo by to hroznou smrt. Hluboké nádechy byly nemožné, protože musela udržovat tělo v neustálém pohybu. Jinak by potkani začali útočit. Znovu se jí začala točit hlava. Nemohla zaostřit, poslepu se bránila stále odvážnějším hlodavcům. Drobné zuby se jí přes látku zakously do stehna. Rychle se převrátila a zvíře zalehla. Ozvalo se křupnutí, které jí přineslo uspokojení. Potkan ležel ochable pod ní a nehýbal se.

S obtížemi se jí podařilo posadit, sunula se dozadu, dokud rameny nenarazila do hromady kostí. Viděla tu skoro dvoumetrovou kupu, když na ni posvítila baronka. Byla jen ledabyle navršená, a když se o ni opřela, zdálo se, že se pohnula. Ale skýtala jí přece jen jakousi ochranu před potkany, kteří se snažili útočit zezadu. Musí nehnutě sedět, aby se jí ta hromada kostí nezřítila na hlavu.

Vtom dostala nápad.

V kanceláři nikdo nebyl, když se Beck vrátil. Musel mluvit s Morganem, aby mu řekl, co vypátral. Cítil se provinile, že zapomněl na matčin pohřeb, ale byl si jistý, že by to pochopila. Triage, třídění raněných, stanovení priorit. Válka je naučila o tomto postupu víc než dost.

Kde zatraceně ten Morgan vězí, když ho potřebuje? Prohlédl kapitánův stůl a okamžitě si všiml načmárané poznámky. „Schůzka s Kate.“

Paráda. Ale kde?

„Tak jste se vrátil.“

Beck se za tím hlasem otočil. Perlmann stál ve dveřích s papírem v ruce.

„Kapitán vás hledal. Myslím, že mu chybíte. Že by láska?“

„Jděte do háje, Perlmanne. Kam šel, nevíte?“

„No jasně, opravdová láska. Ne, nevím, kde je váš Amík. Ale přesto mám nějaké informace.“

Beck kývl, aby pokračoval.

„Ty seznamy z Berlína –“

„Já vím. Tisíce jmen.“

„Myslím, že jsem něco našel.“

Vešel do místnosti a podal papír Beckovi.

Morgan si dal nejdřív rychle něco k jídlu. Hovězí bylo samá kližka, ale Morgan usoudil, že je na tom i tak s příjmem kalorií líp než většina obyvatel Norimberka. Problém byl v tom, že GI u výdejního pultu se tvářil, že mu tu flákotu dal z protekce.

Mrkev, tuřín, pár brambor. Horké tak, že si málem opařil patro.

Když dojedl, vyzvedl si z garáže džíp a zamířil po Fürther Strasse na staré město. Na ulici bylo kromě jeho džípu jen pár aut, a tak se mu ve večerním šeru jelo dobře. Znovu začalo sněžit, když zaparkoval a vydal se pěšky po Königstrasse. V postranní ulici parkoval starý mercedes; bylo podivné vidět venku civilní auto. Ale Morgan měl v hlavě jiné věci, zatímco mířil ke kostelu.

Beck se neobtěžoval zaklepat, vrazil dovnitř s Perlmannem za zády. Kývl na detektiva, aby se podíval nahoru, zatímco sám zamířil do obývacího pokoje a do jídelny. Nikdo tam nebyl. Ale v jídelně narazil na fotografie, které visely nad příborníkem. Pozorně se podíval na obrázek důstojníka. To mu leželo v hlavě, viděl to, ale nevěnoval tomu pozornost: fotografie na zdi, když o den dřív rozmlouval v jídelně s baronkou. Teď, když se podíval pozorněji na generála von Prandtauer, toho „dobrého“ Němce, uviděl vyznamenání na jeho krku – přesně, jak to objevil Perlmann na berlínském seznamu. „Vyznamenán za mimořádnou statečnost a oddanost vlasti, dvanáctého února 1943, Rytířský kříž s dubovými ratolestmi pro generála von Prandtauer. Heil Hitler!“

Frau Wagnerová, bývalá sousedka Thalwegových, měla za to, že jejich dcera Elisabeth se vdala za nějakého důstojníka. Když se včera v téže místnosti bavili o té mrtvé Angličance, baronka von Prandtauer tvrdila, že má stejné křestní jméno jako zesnulá překladatelka – Elisabeth.

Všechno sedělo. Elisabeth Thalwegová byla baronka von Prandtauer. A teď, když se díval na její mladší já na svatebních fotografiích, si byl Beck jistý, že je to ta mladá dívka z otřesných obrázků Gerharda Thalwega. Mladou Elisabeth neznásilňoval její otec, ale spíš bratr. A šifry na stránkách vytržených z knihy a zanechaných u obětí se zcela jistě naučila od svého manžela, šéfa špionáže u abwehru.

Natáhl ruku, aby sundal fotografii ze zdi.

„Nechte ji tam, prosím.“

Beck se otočil a uviděl Falka, jenž stál ve dveřích do přijímacího salonu.

„Položte to, Falku.“

Muž držel masivní luk z jasanového dřeva s šípem přiloženým k tětivě. Falkova pravá paže se chvěla úsilím, jak se snažil tětivu napnout.

„Neměl jste sem chodit. Vy a vám podobní jste zničili mého pána a teď ničíte mou paní.“

„Víte, co vaše paní udělala, Falku? Jaké zločiny spáchala?“

„Pro Německo.“

„Je to sériová vražedkyně. Nemocná žena.“

Falk zavyl jako zvíře, paže, kterou přidržoval šíp, se mu začala chvět ještě víc. Beck věděl, že musí jednat rychle; ten muž byl tak oddán své paní, že by pro ni udělal cokoli. Takhle blízko by zřejmě ani Falk neminul, ale musí to risknout. Vrhl se k zemi a překulil se.

Falkova hlava sebou prudce trhla, šíp vyletěl, aniž způsobil nějakou škodu, a starý sluha se zhroutil v bezvědomí na podlahu.

Perlmann stál za ním s nočníkem v ruce. „To je všechno, co jsem našel,“ řekl nesměle.

O deset minut později, poté co Falka spoutali provazem od zvonku, se ujistili, že dům je prázdný. Obyvatelé vily byli určitě ve městě; v hotelu Grand se konal večírek Spojenecké kontrolní komise – jídlo a pití zadarmo vytáhne dnes večer všechny cizince z jejich pokojů, usoudil Beck.

Pátral v pokoji, o němž se domníval, že patří Kate Wallaceové; psací stroj stál na biedermeierovském stolku, papír s rozepsaným článkem byl zasunutý uvnitř.

Vzpomněl si na Morganovu poznámku: „Schůzka s Kate.“ V hlavě se mu rozezněl poplašný zvonek. Začal prohledávat pokoj.

„Co hledáte?“ zeptal se Perlmann.

„To budu vědět, až to najdu.“

„Mistr haiku,“ zamumlal Perlmann.

Za zplihlým přehozem, který visel přes postel, našel Beck kabelku. Obsahovala obvyklé věci: kovovou pudřenku se zrcátkem, peněženku s americkými dolary a německými markami, které vydali Spojenci, notes a několik tužek. A na dně ležel celuloidový průkaz totožnosti.

Ukázal ho Perlmannovi.

„Kdo by šel večer ven bez identifikačního průkazu?“

„Přesně,“ souhlasil Beck. „Myslím, že máme problém.“

Schůzka s Kate, poznamenal si. Ale kde? Kde?

Perlmann se podíval na papír zasunutý ve stroji.

„Moje angličtina není nic moc, ale tohle vypadá spíš jako milostný román než novinový článek.“

Beck přešel ke stolku a rychle přejel očima text. Zastavil se na slovech „Svatá Anna.“

Četl dál. První polibek, zvláštní místo.

A místo činu, kde zavraždili tu anglickou překladatelku. Rychle přemýšlel; dvě zprávy u té zavražděné. A nový modus operandi. První zpráva byla symbolická: Drážďany. Jako by vražda anglické překladatelky byla odplatou za bombové útoky na město. Ve druhé zprávě stálo: Sloužím vyššímu soudu.

Baronka se stala soudcem i porotou, inspirovala se soudem s válečnými zločinci, který probíhal v justičním paláci. Mluvila se svými pronásledovateli, předkládala jim stopy, pobízela je.

Vyšší soud.

„Jedeme zpátky na staré město,“ řekl Perlmannovi. „Hned.“

Kostel byl tichý, když tam vešel.

„Kate?“ zavolal.

Možná se opozdila.

Na hlavě ho zastudil kov. Instinktivně poznal, že je to hlaveň pušky.

„Zvedněte pomalu ruce nad hlavu, kapitáne Morgane.“

Rychle uvažoval; ženský hlas, britský akcent pronikal přes němčinu. Vzdělaná. Z vyšší vrstvy.

Kovová hlaveň se mu zaryla do zátylku. „Udělejte, co jsem vám řekla.“

Zvedl ruce, ale dál uvažoval, jak ho to učili u vojenské zpravodajské služby. Hledal záchytné body, možnosti, slabiny. Nepodléhal panice.

Odvedla ho k oltáři a zastavili u kovového poklopu, kudy se chodilo do katakomb.

„Otevřete to!“ poručila mu.

„Co chcete?“

Další dloubnutí do hlavy, tentokrát tak silné, že ztratil rovnováhu.

„Otevřete ten poklop.“

Sklonil se, mezi nohama se snažil na tu ženu podívat, a zvedl těžké kovové padací dveře. Zdola ho ovanul smrdutý vzduch. Postavil se a nečekaně se otočil k útočníkovi. Hlaveň se mu opřela o spánek; na okamžik tu ženu zahlédl, ačkoli v dlouhém plášti a s vlasy ukrytými pod kloboukem jako žena nevypadala. Pohlaví rozeznal jen podle hlasu.

„Dolů po schodech!“ zavelela.

„Jedou sem další. Mám zálohu.“

„Neřekla bych, kapitáne Morgane.“

Zezdola slyšel zvuky, které připomínaly tlumené vrčení nějakého zvířete.

„Kde je slečna Wallaceová?“

„Dolů po schodech.“ Její hlas byl ostrý jako nůž.

Začal sestupovat po kamenném schodišti, na které zezadu dopadalo světlo baterky. Oranžový pruh světla osvětloval pouze schody a jeho oči si jen pomalu zvykaly na šero katakomb. Došel na poslední schod a zahleděl se do přítmí, slyšel nějaký šramot a sténání.

Vtom ve světle baterky uviděl Kate, svázanou a s roubíkem v ústech, jak sedí na podlaze. Na tváři měla krev. Kolem ní ležela nehybná těla potkanů. Rudé korálky očí těch živých zářily hrozivě na okraji osvětlené plochy. Viděl Kateiny oči a v nich úpěnlivou prosbu a smutek.

Potom ucítil v hlavě prudkou bolest, před očima se mu objevily světelné kruhy, než padl na kamennou podlahu.

Zastavaili u Güterbanhof, kde kontingent MP kontroloval každé vozidlo.

„Klakson, Perlmanne. Zatrubte na ně.“

Udělal to a jeden z empíků, který prohlížel zadek nějakého nákladního auta, na ně posvítil silnou baterkou a zvedl směrem k nim prostředníček. Potom se přiloudal k řidiči.

„Máte naspěch, hoši?“

Beck podal průkaz totožnosti muži, který ho vzal do prstů, připomínajících tvarem klobásy. Nad průkazem ohrnul nos.

„To pro vás vyrábějí v mateřské školce?“

Beck neměl náladu na veselé poznámky nějakého Amíka.

„Můžete kontaktovat majora Hannigana a zjistit si to. Nebo budete zítra čistit latríny v nějakém repatriačním táboře.“

Muž si cumlal masitý ret a přemýšlel.

„Pátráme tu po černém zboží. Můžete se ho zeptat sami.“

Otočil se zpátky k vozu před nimi a zavolal: „Majore… tady ten Kraut, ten Němčour, tvrdí, že ho znáte.“

Major obešel náklaďák, na který svítily reflektory Beckova auta.

„Cože?“

Přiloudal se k autu, malý podsaditý kohout, který nosil quirt a na něm, na pravém boku, připásaný šestiranný kolt – špatná napodobenina Pattona.

Paráda, řekl si Beck. Naposledy ho viděl tu noc, kdy udělali zátah na werwolfy, poté co našli Imhoferovo tělo. Kdy to bylo? Před devíti nebo deseti dny? Zdálo se to jako věčnost.

Jak se nadutý major blížil, Beck si vzpomněl, jak s ním na schůzce jednal.

„Neznám žádné Krauty,“ vyštěkl Hannigan, když došel k autu a podíval se na Perlmanna. „Jak jste to myslel?“

Potom si posvítil na místo spolujezdce, kde seděl Beck.

„Aha, to jste vy. Morganův Kraut.“

„Přesně tak, pane.“

„Máte nějaký problém?“

„Poněkud spěcháme, majore.“

„Opravdu? Poněkud spěcháte.“

Empík se zasmál posměšnému tónu, jakým to slovo Hannigan vyslovil. Beckovi se zdálo, že z majorova dechu cítí alkohol.

„Pracovní záležitost, pane. Jistě mi rozumíte.“

„Honíte toho vraha, že?“

„Abych řekl pravdu, zrovna tohle děláme.“

Hannigan se zahihňal.

„Vsadím se, že je to tak. A kde máte toho svýho židáckýho kapitána?“

„No, právě ho jedeme zachránit.“

Major se pobaveně rozesmál. Plácal se do stehen, poprskal Perlmanna a pak se otočil ke svému empíkovi. „Zatraceně, ten kluk se mi líbí. Má smysl pro humor.“

Potom dodal na adresu Perlmanna: „Nevezete žádný kontraband, že ne?“

Beck odpověděl místo vyjeveného detektiva: „Jenom nějaké hedvábné punčochy. Jak víte, náš vrah je žena.“

Dočkali se další dávky smíchu a další spršky. Když se Hannigan konečně vzpamatoval, poklepal baculatou rukou na kapotu.

„Nechte je projet, poručíku. A nechte jim punčochy pro tu dámu. Dejte jí jednu i za mě, Kraute.“

Beck kývl na Perlmanna, který zařadil rychlost, objel stojící vozidla a pokračoval v cestě na Altstadt.

Za kontrolním stanovištěm se Perlmann podíval po Beckovi.

„Na nic se mě neptejte,“ řekl Beck. „Ten chlap je primitiv.“

„Možná jsme je měli požádat o pomoc.“

„Tyhle ne,“ odpověděl Beck.

Znovu nabyl vědomí a zamžoural do světla, které mu šlo do očí.

„Vítejte zpět, kapitáne Morgane.“

Neviděl osobu, která mu do očí svítila. Potom ucítil, že do něj někdo šťouchl, a podíval se doprava. Ten pohyb byl moc rychlý; znovu se mu objevily hvězdičky před očima a hlava se mu málem rozskočila. Ale viděl, že sedí na kamenné podlaze vedle Kate, která se s ním snaží komunikovat navzdory roubíku. Pak si uvědomil, že je rovněž spoutaný a má v ústech roubík.

„Je mi potěšením, mít vás tu oba pěkně pohromadě. Ale málem bych zapomněla na slušné vychování.“

Obrátila světlo na sebe. Svlékla kabát a nyní tu stála ve slavnostní uniformě abwehru a s Rytířským křížem a dubovými ratolestmi na krku. Vlasy měla stažené do jednoduchého uzlu; oči průsvitné. Měla poslání. Morgan znal ten výraz; viděl ho během války u agentů určených, jak říkali Sověti, na „mokroje dělo“.

„Baronka Elisabeth von Prandtauer, k vašim službám.“

Znal to jméno. Slušný Němec. Generál abwehru, který zemřel po neúspěšném spiknutí proti Hitlerovi. Musí to být vdova po tomto muži. Další souvislosti: vila, kde pobývala poslední oběť. Beck mu řekl, že tam narazil na Kate.

Morgan se ke Kate rychle otočil. Přikývla, že porozuměla jeho nevyřčené otázce.

„Jsem si jistá, že jste zvědaví, proč jsem vás sem přivedla.“ Usmála se; úsměv na její tváři vypadal jako bolestný škleb.

„Je to velmi jednoduché. Zatímco vy a vaši přátelé vedou soudní proces v justičním paláci a uplatňují spravedlnost vítězů, myslím, že je vhodné, abych vedla své vlastní malé řízení u vyššího soudu.“

Při těchto slovech ho zamrazilo. Pokud potřeboval další důkazy pro svá podezření, tak teď je měl. Sloužím vyššímu soudu. Baronka von Prandtauer byla ten vrah.

„Ah, kapitáne Morgane, skoro slyším, jak se vám v tom vašem mozečku otáčejí kolečka. Ano, máte vravdu. Jsem to já, váš sériový vrah. Dávám ovšem přednost označení mstitel. Nebo dokonce člen výboru bdělosti, který nakládá se spravedlností, jak náleží.“

Chtěl se jí postavit, vmést jí do tváře zjevnou duševní chorobu, vyburcovat ji. Udělat cokoli, co by narušilo její scénář. Byl však bezmocný: Nemohl mluvit, nemohl se hýbat.

„A vy jste si myslel, že jsem nějaká vyšinutá prostitutka. Obyčejná děvka.“

Morgan se znovu otočil ke Kate a konečně pochopil smutek v jejích očích. Nepublikovala ten příběh, ale nepochybně jej sdělila baronce. Zavrtěl hlavou, aby jí dal najevo, že na tom nezáleží. Nezáleží na ničem, jen na tom, jak se z toho dostat. On to zavinil, on chtěl popíchnout vražedkyni, vyprovokovat ji k neplánované akci.

Bohužel se mu to podařilo.

„Taková dojemná scéna, dva mladí milenci. Jejich smrt na místě, kde se prvně políbili. Jako z Lessinga, nebo možná ze Schillera.“ Morgan se dotkl ramenem Kate. Odvahu, chtěl jí říct. Buď odvážná. Miluji tě.

„Ale to odbíhám. Mluvíme o našem malém procesu, o našem malém norimberském soudu. Abyste věděli, na lavici obžalovaných mají nesprávné lidi. Úplně nesprávné. Dnes večer bych ráda provedla akt skutečné spravedlnosti. Řekněte mi, jestli můžete, zda vám ta data něco říkají – co se stalo šestého a devátého srpna letošního roku?“

Čekala, na tváři mrtvolný úsměv. „Nic vás nenapadá? Propána, jak jsou tihle Amíci ubozí v intelektuální oblasti. Nemají ponětí o historii, dokonce ani o událostech, které se staly před pouhými třemi měsíci.“

Morgan věděl, kam to spěje. Kdyby ji dokázal přimět, aby mu vyndala roubík, mohl by hrát o čas, přít se o morálnosti použití atomových zbraní v Hirošimě a Nagasaki, postavit smrt civilistů v těchto dvou městech proti mnohem většímu počtu lidí, kteří by byli zabití, kdyby spojenci podnikli invazi do Japonska.

Ale mohl jen sedět a vydávat nesrozumitelné zvuky.

Kate měla plán. Kdyby jim baronka vyndala roubíky, mohli by se bránit a učinit tuhle šarádu mnohem zajímavější. Divoce vrtěla hlavou, aby přitáhla barončinu pozornost. Pohyb otevřel rány na obličeji, kde ji pokousali potkani, ale nevšímala si toho.

Morgan pochopil, čeho chce dosáhnout a rovněž začal vrtět hlavou a vydávat prosebné zvuky.

„Chtěli byste se bránit, viďte? Ano, určitě, jako naši stateční vojáci na lavici obžalovaných v justičním paláci. Ale mají šanci se bránit? Ne. Vaši soudci řekli polnímu maršálovi Göringovi, aby zůstal zticha a nechal za sebe mluvit svého právního zástupce. Tohle je spravedlnost? Soudit člověka za zločin, který se stal zločinem až teď? Nemám právnické vzdělání, mí milí američtí přátelé, ale tomuhle se říká spravedlnost ex post facto, není-liž pravda.“

Zdálo se, že baronka je sama se sebou spokojená, když to říkala. Kate by jí nejraději vyškrábala oči.

„Ale pojďme dál. Zmíněné dvě noci Američané shodili atomové bomby na dvě bezbranná města, zabili čtvrt milionu lidí a vnutili světu strašlivou zbraň. Vznáším obvinění,“ pronesla pronikavým, mrazivým hlasem. „Vznáším obvinění.“

Zaparkovali vedle jiného džípu. Beckův instinkt mu napověděl, že je Morganův. Vyskočil z vozu a rozběhl se po Königstrasse směrem ke kostelu svaté Anny, Perlmann mu byl v patách. Když míjeli postranní ulici, Perlmann se na okamžik zastavil.

„Ispektore!“ zavolal.

Beck se ohlédl a uviděl, že tam parkuje Mercedes. Rychle k němu doběhl a rozbil sklo na dveřích u řidiče. Bylo divné, že ho ještě děti ulice nestihly rozebrat. Prostrčil ruku otvorem v rozbitém okénku a odemkl dveře. V příhrádce na rukavice našel registraci. Generál Ignaz von Prandtauer.

„Je tam,“ řekl Beck. „Jsou tam všichni.“

Rozběhli se ke kostelu.

Baronka se sehnula, zvedla ze země černý plášť, zahalila se do něj a na hlavu si nandala kapuci.

„A teď je čas vynést rozsudek. Za zločiny proti lidskosti vy dva Američané zemřete. Jako trest za skutky ostatních Američanů si vezmu vaše dva životy.“

Z jedné kapsy vojenské tuniky vytáhla samet, a když ho rozhrnula, ve světle baterky se zaleskl kovový předmět. Zvedla ho pravou rukou a druhou si pohrávala s paprskem světla.

Morgan a Kate viděli skalpel, který visel ve vzduchu jako obřadní čepel.

Baronka si přiložila čepel ke rtům a vykročila směrem k nim. Hlavu měla zvednutou a broukala si nějakou zvláštní melodii.

Kostel byl prázdný. Beck posvítil do každého zákoutí, do každého rohu.

„Katakomby,“ řekl Perlmann.

Vrhli se k oltáři, našli kovové padací dveře a zvedli je.

Zdola slyšeli, jak kov zaskřípal o kámen. Baronka se zastavila v půli kroku, když se svým obětem chystala podříznout hrdla, a rychle zaujala místo za hromadou kostí vedle schodiště. Byla připravená přepadnout z úkrytu každého, kdo by se pustil dolů.

Shora k nim pronikl paprsek světla. První váhavý krok.

Morgan cítil, jak se Kate začala divoce kývat zezadu dopředu. Měla úpěnlivý výraz v obličeji a narážela do vratké hromady kostí za jejich zády. Pochopil a začal se kývat s ní, stále víc naráželi do hromady kostí, až se konečně zřítila, a oni byli zasypáni prastarými stehenními, holenními a pažními kostmi.

Beck instinktivně stáhl Perlmanna zpátky, když uslyšel zvuk sunoucí se laviny. Ozval se výstřel a Perlmann vykřikl bolestí. Beck vytáhl detektiva zpátky nahoru, ale neměl čas se jím dál zaobírat. Byli tam dole a byla tam i baronka.

„Nemá to cenu, paní baronko!“ zakřičel směrem dolů. „Kostel je obklíčen. Vyjděte ven a my vám poskytneme pomoc, kterou potřebujete.“

Další výstřel mu prolétl kolem hlavy.

Posvítil dolů a uviděl hromadu kostí. Něco se v ní hýbalo. Málem tam vystřelil. Ale vzápětí přišla další střela zprava, odrazila se od kamenného okraje vchodu a on si uvědomil, že ať je pod tou hromadou kdokoli, není to baronka. Zhasl světlo, aby pro ni nepředstavoval terč.

Zalehl k otvoru. Slyšel, jak Perlmann chroptí, a snažil se něco vymyslet. Rychle, nebo budou další mrtví.

„Vím o Gerhardovi,“ zavolal dolů. „O tom malíři, o vašem bratrovi. Jak vás znásilnil.“

Čekal. Nic.

„Jak vám ubližoval. Jak vám pořezal genitálie.“

Vyšly další dvě rány, obě letěly daleko od něj. Spokojeně přikývl.

„Lháři!“

Byl to výkřik raněného zvířete.

„Dnes jsem byl v jeho ateliéru. Viděl jsem obrázky, na kterých je zachyceno, co vám dělal.“

„Prase!“ Další výstřel do prázdna.

„To on vás naučil podepisovat vzkazy písmenem V jako Vinnetou? To vy jste ten hodný, silný indián, paní baronko, nedělejte ze sebe blázna. Jste těžce narušená osoba. Ale není to vaše vina. Rozumíte?“

„Zavři tu svou špinavou hubu!“

„Je konec, paní baronko. Falk je svázaný jako vánoční husa. Jsem si jistý, že nám rád řekne, co ví o vašich zločinech. Chcete zcela zničit jméno –“

Udělal pauzu, chystal se dodat vašeho manžela, ale rozmyslel si to. „Vašeho otce. Nebo velkého malíře Gerharda Thalwega –“

Zaslechl zdola pohyb. Rychle rozsvítil baterku a zachytil baronku, jak se sune směrem k hromadě kostí, v jedné ruce pistoli, v druhé skalpel.

„Stůjte!“ vykřikl, ale plížila se dál jako jeden z indiánů Karla Maye, netečná k jeho rozkazu. Zamířil dolů a pomalu vystřelil. Rána se rozlehla celým kostelem. Baronka se zhroutila k zemi. Spěchal po schodech a svítil na ni baterkou. Viděl, že se baronka hýbe. Než k ní dorazil, vytáhla znovu Luger.

„Ne!“ zavolal ze schodů.

Myslel si, že se chystá obrátit zbraň proti sobě. Ale ona zatím mířila na pohybující se hromadu kostí.

Beck vypálil pět ran. Tři z nich našly svůj cíl.

Baronka von Prandtauer ležela bez hnutí, její krev se vsakovala do špinavé kamenné podlahy.

Později využili vysílačku v Morganově džípu a zavolali Perlmannovi záchranku. Vyslechli si lékařský verdikt, že nejde o smrtelné zranění, a potom si Morgan a Kate nalili dvě skleničky kořalky z Perlmannovy lahve, kterou měl v džípu. Stáli pod letadlem zaklesnutým v klenbě kostela jako poslední hosté na svatbě.

Posádka další sanitky vynesla mrtvé tělo baronky von Prandtauer po schodech z katakomb a uložila je do přistaveného vozidla. Trojice sledovala to pochmurné procesí.

„Omlouvám se,“ začala Kate, ale Morgan si přiložil ukazováček na ústa.

Objali se.

„To já bych se měl omluvit,“ řekl Morgan.

Beck si připadal jako svědek na svatbě; bylo načase, aby se vytratil. Ale Morgan ho zadržel.

„Co jste řekl baronce, že jste se jí dostal pod kůži?“

Beck zavrtěl hlavou. „Teď ne. Projdeme si to zítra… nebo někdy jindy.“

„Někdy jindy,“ řekl Morgan. „Zítra pochováme vaši matku.“

Beck na něj tázavě pohlédl.

„Přesvědčil jsem je, aby ten obřad odložili,“ dodal na vysvětlenou. „Přece by ji nemohli uložit do země, aniž byste řekl pár slov na rozloučenou.“

Beck položil Morganovi ruku na rameno. „Děkuju vám. Upřímně.“

„To vám bychom měli poděkovat,“ řekla Kate. „Jak jste zjistil, co má v plánu?“

Beck si povzdychl. „To je dlouhá historie.“

„Někdy jindy?“ usmála se Kate.

„Ale konečně budete mít sólokapra,“ řekl Beck. „Vdova po generálu von Prandtauer, norimberský Vinnetou. Jako bych už ten titulek viděl.“

Vzala Morgana za ruku a stiskla ji.

„Myslím, že ne. Tenhle příběh z Norimberka nikdy nevyjde tiskem. Naše vláda bude potřebovat všechny ‚dobré Němce‘, kteří budou k mání. Určitě by se jim nehodilo zničit pověst generála von Prandtauer.“

Morgan se na ni podíval. „Cynická?“

Zavrtěla hlavou. „Realistická.“

„Proto tě miluju. Protože jsi tak zatraceně chytrá.“

Beck je nechal v kostele. Musel se postarat o svou svázanou vánoční husu. Instikt mu napovídal, že tahle zvláštní husa, majordomus Falk, určitě potvrdí, že Manhof byl ve vile von Prandtauer častým hostem.

Ohlédl se na chvíli, aby Morganovi pověděl o své předtuše.

Ale kapitán už měl jinou práci.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s